ECLI:CZ:US:2021:3.US.1511.21.1
sp. zn. III. ÚS 1511/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., t. č. Věznice Opava, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2020 sp. zn. 57 T 8/2015 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2021 sp. zn. 8 To 100/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení v její trestní věci. Stěžovatelka byla rozsudkem městského soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 57 T 8/2015-1504 uznána vinnou zločinem vraždy dle ustanovení §140 odst. 1, odst. 3 písm. i), písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Městský soud posoudil návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení, zabýval se jí tvrzenými skutečnostmi a navrhovanými důkazy a po jejich posouzení návrh zamítl, neboť dospěl k závěru, že ani nové skutečnosti navrhované stěžovatelkou nejsou způsobilé zpochybnit zjištěný skutkový stav a nemohou mít vliv ani na rozhodnutí o výši a způsobu výkonu uloženého trestu. Proti usnesení městského soudu, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, podala stěžovatelka stížnost.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byla stížnost stěžovatelky dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta, neboť vrchní soud dospěl k závěru, že městský soud oprávněně dovodil, že zákonné podmínky pro povolení obnovy uvedené v §278 tr. řádu v projednávané věci nejsou splněny.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je založeno na nesprávném výkladu a aplikaci zákonných ustanovení trestního řádu, a že bylo zkráceno její právo na přezkoumání její věci v rámci obnovy řízení. Dle stěžovatelčina názoru městský a vrchní soud v její věci postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 a stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020. Stěžovatelka uvádí, že vrchní soud v napadeném rozhodnutí překročil svou pravomoc, která mu v rámci řízení o povolení obnovy řízení přísluší, když se dle jejího názoru dopustil libovůle porušující její práva tím, že přistoupil ke zkoumání viny stěžovatelky. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že byla odsouzena toliko na základě řetězce nepřímých důkazů, které měly nade vší pochybnost prokázat její vinu. Dodává, že v původním řízení chybí stěžovatelce k jednání (vraždě) logický motiv, a že stěžovatelka věděla i o existenci zlatnické dílny v suterénu domu, která však nebyla vykradena. Celkově je stěžovatelka toho názoru, že obnovené trestní řízení by mohlo na její trestní věc vrhnout nové "pravé" světlo na nevyjasněné okolnosti případu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud připomíná, že podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56]. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení.
8. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout "pouze" určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy [viz nálezy ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343), ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a zejména stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20].
9. Stěžovatelka však podle závěru obou obecných soudů nepředložila žádné nové skutečnosti či důkazy, které by mohly zvrátit původní rozhodnutí v její trestní věci. V souhrnu lze její argumentaci dle Ústavního soudu označit za pokračování její původní obhajoby a polemiky s pro ni nepříznivým výsledkem trestního řízení. Tyto námitky stran pochybení soudů při zamítnutí jejího návrhu na povolení obnovy řízení se však z ústavněprávního hlediska jeví jako neopodstatněné. Ústavní soud dodává, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí vrchního soudu, avšak z obsahu ústavní stížnosti plyne, že nesouhlasí ani s odůvodněním usnesení městského soudu, kterým byl zamítnut její návrh na obnovu řízení, a proto Ústavní soud přezkoumal jak napadené rozhodnutí vrchního soudu, tak i jemu předcházející usnesení městského soudu.
10. Městský soud se nejprve podrobně zabýval návrhy stěžovatelky, přičemž uvedl, že za "nova", tedy skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, lze dle jeho názoru považovat pouze výslech svědků J. K. a E. B. a předložení znaleckého posudku Ing. Michaela Trezziho (týkající se pohybu mobilního telefonu svědka P., který stěžovatelce poskytl alibi). Zároveň však dodal, že ani tyto dva důkazy nejsou dle jeho názoru způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi odůvodnit povolení obnovy řízení. Městský soud zdůraznil, že poskytnuté alibi bylo falešné, svědci P. byli uznáni vinnými ze spáchání trestného činu křivé výpovědi dle §346 tr. zákoníku, a proto je dle městského soudu irelevantní, kde se v předmětnou dobu svědek s mobilním telefonem nacházel. Městský soud dále odůvodnil, proč nelze za novum považovat navržený důkaz ve smyslu kompletního záznamu telekomunikačního provozu mobilního telefonu svědkyně P., návrh na provedení znaleckého zkoumání či navrhovaný úřední záznam policejního orgánu. Závěry městského soudu obsažené v napadeném rozhodnutí hodnotí Ústavní soud jako logické a odůvodnění napadeného rozhodnutí jako vyčerpávající.
11. Ústavní soud neshledal pochybení ani v napadeném usnesení vrchního soudu, i toto rozhodnutí je dle Ústavního soudu řádně odůvodněno. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že vrchní soud v napadeném rozhodnutí překročil svou pravomoc, když dle jejího názoru nepřípustně v bodě 19 hodnotil její vinu a provedené dokazování v trestní věci, Ústavní soud uvádí, že úvahy týkající se jednoznačnosti důkazů vrchní soud dodává pouze v souvislosti s úředním záznamem policejního orgánu a otázce správnosti časových údajů uvedených matkou poškozené v hlavním líčení (odst. 18 a 20). Rozhodnutí vrchního soudu je navíc dle Ústavního soudu založeno na vypořádání se se stížnostními námitkami stěžovatelky a hodnocení zamítavého usnesení městského soudu, a proto ani v napadeném usnesení vrchního soudu Ústavní soud porušení stěžovatelčiných práv nespatřuje. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je totiž především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatelky řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu.
12. Stěžovatelka se dále dovolává závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st 50/20 ze dne 21. 4. 2020 a tvrdí, že obecné soudy v její věci nerespektovaly závěry v tomto stanovisku přijaté. Z uvedeného stanoviska (mimo jiné) jednoznačně plyne, že pro vyhodnocení nových skutečností či důkazů jako kvalifikovaných novot ve smyslu §278 trestního řádu nepostačuje prostá potencialita možného ovlivnění výsledku původního řízení, nýbrž se vyžaduje vysoký stupeň pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněný předpoklad změny původního rozhodnutí. Ani této námitce Ústavní soud proto nepřisvědčil, neboť dle jeho názoru městský soud při hodnocení stěžovatelčiných návrhů respektoval závěry v tomto stanovisku uvedené, když se zabýval otázkou, zda existuje důvodný předpoklad pro možnou změnu rozhodnutí. Stěžovatelka dále odkazuje na nález ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08 a tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly toto rozhodnutí Ústavního soudu. Ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil, neboť závěry z něj nejsou aplikovatelné na projednávaný případ - zmíněný nález se týká věci, ve které byl navrhován důkaz znaleckým posudkem, dle kterého byla osoba pachatele na videozáznamu z přepadení banky vysoká 179,7 cm ± 0,8 cm, zatímco výška stěžovatele činila 167,5 cm, a ve kterém prvoinstanční soud nechal nad rámec přípustného výkladu ustanovení §282 odst. 1 trestního řádu, vypracovat revizní znalecký posudek. To se ale v projednávané věci nestalo, naopak ve stěžovatelčině věci obecné soudy logickým způsobem dovodily, že ani nové skutečnosti nejsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi odůvodnit povolení obnovy řízení.
13. Na základě výše zmíněných skutečností Ústavní soud shledal, že obecné soudy se zabývaly důkazními návrhy stěžovatelky a posoudily jejich novost a závažnost z hlediska, zda by samy nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy nedaly průchod takovému dokazování, jakého se stěžovatelka domáhala, a že nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatelky o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu