ECLI:CZ:US:2021:3.US.1552.21.1
sp. zn. III. ÚS 1552/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., zastoupeného JUDr. Ivo Koulou, advokátem, sídlem Krupská 28/30, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. března 2021 č. j. 13 Co 89/2021-660, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a 1) J. Z. a 2) nezletilé J. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 1. 2021 č. j. 16 Nc 1039/2018-607 byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by soud určil základní školu, ve které bude druhá vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") plnit školní docházku ve školním roce 2021/2022. Okresní soud uvedl, že stěžovatel svůj návrh na určení, ve které základní škole bude nezletilá začínat povinnou školní docházku, odůvodňuje převážně hodnocením jednání první vedlejší účastnice (dále jen "matka"), vytýká jí opakované změny bydliště bez jeho souhlasu, a nijak blíže nezdůvodňuje, v čem spočívá zájem jejich dcery docházet právě do Základní školy A či do Základní školy B, a zejména, v čem spočívá naléhavá potřeba tak učinit ihned, nařízením předběžného opatření. Naléhavá potřeba nově zatímně upravit poměry účastníků tedy nebyla podle okresního soudu prokázána ani osvědčena.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil, neboť shodně s okresním soudem neshledal, že by stěžovatel prokázal naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů nezletilé. Krajský soud uvedl, že o přijetí dítěte k plnění povinné školní docházky na konkrétní základní školu nemůže rozhodovat soud, neboť to není v kompetenci soudu, ale ředitele či ředitelky příslušného školského zařízení. O přijetí dítěte se vede správní řízení a je vydáváno správní rozhodnutí, do kterého nemůže soud svým rozhodnutím zasahovat, soud by se mohl zabývat pouze otázkou přípustnosti či v obdobném smyslu řízením o podání přihlášky za nezletilé dítě k přijetí na konkrétní základní školu. V dané věci však podle krajského soudu nebylo prokázáno, že by některému z rodičů bylo bráněno, aby podal přihlášku na zvolenou základní školu. Domáhá-li se tedy stěžovatel rozhodnutí, aby soud určil konkrétní základní školu podle jeho návrhu, nelze mu rozhodnutím soudu vyhovět.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel s výše uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí, neboť jsou v rozporu se skutkovým stavem, kdy bylo zjištěno, že rodiče se nejsou na řešení významné záležitosti rodičovské odpovědnosti podle §877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), schopni dohodnout. Stěžovatel zdůrazňuje naléhavost potřeby mezitímní úpravy poměrů nezletilé, která plyne z jejího věku a ze skutečnosti, že okresní soud ve věci samé ode dne 9. 8. 2018 do dnešního dne dosud nerozhodl. Stěžovatel je přesvědčen, že odůvodnění usnesení okresního soudu i krajského soudu nesplňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v §167 odst. 2, §169 odst. 1 a §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Usnesení okresního soudu i krajského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadeném rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)].
9. Jak bylo shora uvedeno, ústavněprávní přezkum předběžných opatření se soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)], předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Ve své judikatuře Ústavní soud již vícekrát vyslovil závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ústavní soud přitom setrvale judikuje, že ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takového výkladu účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny.
10. V posuzované věci krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že v současné době není dána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů nezletilé ohledně jejího přijetí k plnění povinné školní docházky, když rodiče ohledně této otázky zatím ke shodě nedospěli, a ve věci samé probíhá řízení o návrhu stěžovatele na určení základní školy, kterou bude nezletilá ve školním roce 2021/2022 navštěvovat, v jehož rámci bude prováděno dokazování, včetně vyjádření nezletilé.
11. Tomuto závěru krajského soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Stěžovatel podal návrh na vydání rozsudku, kterým by soud určil, že Základní škola A nebo Základní škola B, je základní školou, ve které bude nezletilá plnit povinnou školní docházku ve školním roce 2021/2022. Součástí návrhu ve věci samé byl i návrh na vydání předběžného opatření, který je zcela totožně odůvodněn a jehož petit je stejný, jako návrh ve věci samé. Zamítl-li v lednu 2021 okresní soud takový návrh na vydání předběžného opatření s tím, že nebyla prokázána naléhavá potřeba nově zatímně upravit poměry nezletilé týkající se jejího nástupu do školy od září roku 2021, byl jeho postup ústavně souladný, stejně tak jako postup krajského soudu, který usnesení okresního soudu z týchž důvodů potvrdil.
12. Podle §877 odst. 1 občanského zákoníku platí, že nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; to platí i tehdy, vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné záležitosti dítěte druhého rodiče. Za významnou záležitost se podle §877 odst. 2 citovaného zákona považuje také volba vzdělání dítěte. V případě, že se rodiče na volbě školy nedohodnou, tedy soud může na návrh jednoho z rodičů rozhodnout o nahrazení souhlasu druhého z rodičů s přijetím dítěte k základnímu vzdělání do v návrhu specifikované základní školy. Jak v napadeném usnesení ústavně souladným způsobem konstatoval krajský soud, v posuzované věci ohledně této otázky probíhá u okresního soudu řízení ve věci samé, v jehož rámci bude zjišťován názor nezletilé, který okresní soud vyhodnotí tak, aby bylo rozhodnuto v nejlepším zájmu nezletilé, za současné situace však důvodnost nařízení předběžného opatření není dána [k povinnosti soudu zjišťovat stanovisko nezletilého při rozhodování o přijetí k základnímu vzdělání do konkrétní školy srovnej nález ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 (N 73/89 SbNU 121)].
13. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry krajského soudu, který se danou věcí podrobně zabýval, a v odůvodnění svého usnesení srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a nikoli v rozporu se stěžovatelem uváděnou nálezovou judikaturou.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu