ECLI:CZ:US:2021:3.US.156.21.1
sp. zn. III. ÚS 156/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Tomáše Švíbka a Jitky Švíbkové, zastoupených JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem, sídlem Koněvova 2596/211, Praha 3 - Žižkov, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2020 č. j. 28 Cdo 2244/2020-585, proti té části I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2019 č. j. 25 Co 229/2019-537, kterou byl potvrzen III. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. února 2019 č. j. 65 C 183/2011-459, a proti III. výroku uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení označených výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali po vedlejším účastníkovi vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 622 346 Kč s příslušenstvím, tvořeného náklady vynaloženými na úklid a opravy předmětných pozemků ve vlastnictví stěžovatelů a peněžitou náhradou za bezesmluvní užívání těchto pozemků vedlejším účastníkem v době od 2. 11. 2008 do 2. 11. 2011. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl co do částky 223 380 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a žalobu zamítl co do tam specifikovaného úroku z prodlení (II. výrok) a co do částky 1 398 966 Kč s příslušenstvím (III. výrok); dalšími výroky soud rozhodl o nákladech řízení (IV. až VI. výrok). Soud dospěl k názoru, že za situace, kdy se na jednom z pozemků nachází samostatná stavba místní komunikace III. třídy a jejím vlastníkem je žalovaný vedlejší účastník, svědčila tomuto účastníkovi též pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku bezesmluvního umístění stavby této komunikace na pozemku ve vlastnictví stěžovatelů, a žalobě proto bylo nutno v předmětné části vyhovět. Na druhém z pozemků však naopak žádná stavba ve vlastnictví vedlejšího účastníka umístěna není, když pozemek je využíván jako veřejné prostranství sloužící k obsluze a přístupu do přilehlých provozoven, prostřednictvím čehož je realizován výkon veřejných funkcí městské části Praha 9. V tomto rozsahu proto pasivní věcná legitimace nepříslušela žalovanému vedlejšímu účastníkovi, nýbrž této městské části. Žalobu proto bylo nutno v této části zamítnout.
3. Lze doplnit, že uvedeným rozsudkem bylo obvodním soudem rozhodováno ve věci již podruhé, když jeho v pořadí první rozhodnutí ze dne 20. 8. 2015 č. j. 65 C 183/2011-188, kterým byla žaloba stěžovatelů zamítnuta, bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 5. 2016 č. j. 25 Co 126/2016/256; proti tomuto rozhodnutí směřující dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 91/2017-274.
4. K odvolání jak stěžovatelů, tak vedlejšího účastníka rozhodl městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
5. Na základě dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud výše uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu zrušil v části I. výroku, v níž byl rozsudek obvodního soudu potvrzen v I. a ve IV. až VI. výroku, jakož i v nákladovém II. výroku; současně zrušil I. a IV. až VI. výrok rozsudku obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatelů, které směřovalo proti posouzení pasivní legitimace vedlejšího účastníka nižšími soudy, naopak odmítl jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti věnují nejprve ústavnímu zakotvení místní samosprávy a dovozují, že samostatná působnost hlavního města Prahy jako vedlejšího účastníka je zákonem vymezena demonstrativně s tím, že může pokrývat i množství dalších oblastí, kdežto pražským městským částem zákon ukládá povinnost pečovat o rozvoj a uspokojovat potřeby občanů jen v několika konkrétních oblastech. V posuzované věci přitom byla dle přesvědčení stěžovatelů dána pasivní věcná legitimace vedlejšího účastníka, nikoliv jeho městské části. Odlišit, zda veřejné prostranství slouží jen či převážně obyvatelům té které městské části nebo obyvatelům celého města, je pro stěžovatele obtížné, nadto za situace, kdy i pohled soudů prochází vývojem. V době podání žaloby stěžovatelé postupovali v souladu s tehdejší judikaturou, přičemž soudy až s devítiletým odstupem od zahájení řízení názor na pasivně legitimovaný subjekt změnily; s argumenty stěžovatelů se však náležitě nevypořádaly. Devítileté řízení, které bylo ve věci vedeno, se navíc stěžovatelům přiměřeným příliš nejeví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí, resp. jejich v záhlaví uvedených výroků z hlediska stěžovateli uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovémuto závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
10. Těžiště argumentace stěžovatelů spočívá v nesouhlasu se způsobem, jakým soudy posoudily pasivní věcnou legitimaci vedlejšího účastníka k vydání bezdůvodného obohacení, které mu mělo vzniknout užíváním jednoho z pozemků ve vlastnictví stěžovatelů jako veřejného prostranství.
11. Ústavní soud připomíná, že otázka pasivní věcné legitimace hlavního města Prahy či její městské části byla v souvislosti s veřejným užíváním pozemku ve vlastnictví jiné osoby opakovaně řešena obecnými soudy i Ústavním soudem. Pro případ, že šlo o pozemek veřejného prostranství - o který jde i v nyní posuzované věci - je pasivní věcná legitimace přiznávána příslušné městské části (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, rozsudek ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. 28 Cdo 4250/2014 či usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. 28 Cdo 4595/2018; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Naproti tomu v případě zastavění pozemku pozemní komunikací je pasivně legitimovaným subjektem hlavní město Praha, neboť je vlastníkem této komunikace podle §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, usnesení ze dne 4. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2542/2009 či rozsudek ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4359/12; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Uvedené judikaturní závěry nicméně stěžovatelé nereflektují, a to i přesto, že na jejich existenci byli přinejmenším Nejvyšším soudem dostatečně upozorněni (viz str. 4 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu).
12. Stěžovatelé namítají, že v době podání žaloby postupovali v souladu s tehdejší judikaturou, která se až v průběhu řízení změnila. Na podporu uvedeného však nepředkládají jediný odkaz na konkrétní soudní rozhodnutí, které by mohlo svědčit o důvodnosti této námitky. Úkolem Ústavního soudu přitom není nahrazovat nedostatečnou nebo zcela chybějící argumentaci stěžovatele. Stejně obecnou a blíže neodůvodněnou zůstává i námitka nepřiměřené délky řízení obsažená v závěru ústavní stížnosti. Mají-li stěžovatelé za to, že jim byla způsobena škoda v důsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení, mají možnost domáhat se ochrany svých práv v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších přepisů.
13. Ústavní soud závěrem doplňuje, že stěžovatelé, v řízení před obecnými soudy právně zastoupeni, měli k dispozici dostatečné vodítko, jak ve věci postupovat, konkrétně vůči kterému subjektu žalobu podat, a to v podobě již existující soudní rozhodovací praxe. Jestliže však mínili v řízení přesto prosazovat odlišný právní názor, nic jim nebránilo - s ohledem na výše rekapitulované judikaturní závěry - podat z opatrnosti žalobu rovněž proti příslušné městské části.
14. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by v záhlaví uvedenými výroky soudních rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu