ECLI:CZ:US:2021:3.US.1565.21.1
sp. zn. III. ÚS 1565/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Josefská 504/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2021 č. j. 13 Co 18/2021-463, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a I. R., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") sp. zn. P 47/2013 se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 11. 2020 č. j. P 47/2013-403, 35 P a Nc 359/2019 byl změněn jeho rozsudek ze dne 7. 5. 2013 č. j. P 47/2013, 31 P a Nc 34/2013 ve výroku o výživném pro nezletilé děti stěžovatele a vedlejší účastnice tak, že stěžovateli byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé K. namísto dosavadních 1 700 Kč měsíčně zvýšenou částkou 3 000 Kč měsíčně, a na nezletilého J. namísto dosavadních 1 500 Kč měsíčně zvýšenou částkou 2 600 Kč měsíčně, a to s účinností od 10. 11. 2020. Okresní soud tak rozhodl o návrhu vedlejší účastnice, kterým se domáhala zvýšení výživného pro nezletilé s účinností od 1. 11. 2016. Soud dospěl k závěru, že došlo ke změně poměrů odůvodňující zvýšení výživného, předpoklady pro zpětné zvýšení výživného však neshledal.
3. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že výživné pro nezletilou K. zvýšil pro dobu od 1. 11. 2016 do 31. 8. 2020 na částku 4 000 Kč měsíčně a pro dobu od 1. 9. 2020 na částku 5 000 Kč měsíčně a výživné pro nezletilého J. zvýšil pro dobu od 1. 11. 2016 do 31. 8. 2019 na částku 3 500 Kč měsíčně a pro dobu od 1. 9. 2019 na částku 4 000 Kč měsíčně. Dluh na výživném od 1. 11. 2016 do 31. 3. 2021 pro nezletilou K. v částce 86 800 Kč a pro nezletilého J. v částce 77 560 Kč určil stěžovateli zaplatit ve třech splátkách, splatných vždy po šesti měsících. Krajský soud po doplnění dokazování dospěl ke stejnému závěru jako okresní soud, že oproti době vydání předchozího rozhodnutí o výživném došlo k podstatné změně poměrů na straně vedlejší účastnice, stěžovatele i nezletilých, které odůvodňují zvýšení výživného. Oproti okresnímu soudu však shledal důvody pro zpětné zvýšení výživného i pro jeho zvýšení na vyšší částky.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že výživné stanovené napadeným rozsudkem není schopen objektivně hradit a ve spojení s dlužným výživným je pro něho likvidační. Argumentuje svými příjmy a majetkovými poměry a za excesivní považuje postup, kdy krajský soud vycházel z jeho potenciálního příjmu z pronájmu bytu ve výši 8 000 Kč, aniž by se zabýval důvody, proč svůj byt trvale nepronajímá, ale pouze příležitostně přenechává do užívání svým známým (důvodem je možnost, že může kdykoliv přijít o ubytování v B.). Má za to, že krajský soud své úvahy a závěry řádně neodůvodnil a jeho rozsudek je tak zatížen absolutní nepřezkoumatelností. Poukazuje na to, že v průběhu řízení před okresním soudem začal platit vyšší výživné, pro což vyvinul maximální úsilí ke zvýšení svých příjmů. Dle jeho názoru nebylo zohledněno, že se s nezletilými pravidelně stýká a nese náklady spojené s předáváním nezletilých.
5. Stěžovatel poukazuje na majetkové poměry vedlejší účastnice, kterými se krajský soud odmítl zabývat s odůvodněním, že pro stanovení výživného jsou rozhodné jeho poměry, a tvrdí, že evidence vedlejší účastnice na úřadu práce je ryze účelová, když ve skutečnosti vykonává rozsáhlé podnikatelské aktivity spolu se svým manželem v jeho firmě a její životní poměry jsou vysoce nadstandardní. Krajský soud evidentně přistupoval k oběma rodičům rozdílně a v rozporu se zásadou rovnosti.
6. Stěžovatel vyslovuje názor, že potřeby nezletilých jsou dlouhodobě dostatečně finančně zabezpečeny, on sám nikdy svou povinnost hradit výživné neporušil, takže jeho zpětné vyměření nepovažuje za důvodné a spravedlivé. Takový krok označuje za překvapivý a v rozporu s jeho legitimním očekáváním. Poukazuje přitom na to, že v souladu s názorem okresního soudu začal dobrovolně platit v průběhu řízení vyšší výživné. S upozorněním na spotřební charakter výživného má za to, že nezletilí nemohou objektivně finanční prostředky představující dlužné výživné na své aktuální potřeby spotřebovat. Stanovené částky běžného výživného i dlužného výživného označuje za likvidační, neboť mu po jejich uhrazení a zaplacení ostatních nezbytných výdajů nic nezbývá. Výše stanoveného výživného neodpovídá podle jeho názoru ani oprávněným zájmům a potřebám nezletilých.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem a určení vyživovací povinnosti nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jak má být rozhodnuto. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž krajský soud na základě zjištěného skutkového stavu své rozhodnutí opřel.
9. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věci péče o nezletilé je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž může přesahovat do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [čl. 32 odst. 6 Listiny; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho nesouhlas s výší stanoveného běžného a dlužného výživného na nezletilé děti, kterou považuje za nepřiměřenou (likvidační) vzhledem ke svým majetkovým a příjmovým možnostem a výdajům.
11. Otázka stanovení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, přičemž soud je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala. Postrádá-li odůvodnění soudního rozhodnutí údaj o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, dochází k porušení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), což vede k tomu, že se soudní rozhodnutí stává nepřezkoumatelným [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 (N 24/72 SbNU 275)]. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování a způsobuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016 (N 170/82 SbNU 647)]. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout.
12. K takovému porušení práv stěžovatele však v posuzovaném případě nedošlo. Očekává-li stěžovatel, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].
13. Předmětem řízení před okresním soudem byl návrh vedlejší účastnice na zvýšení výživného pro nezletilé děti, který byl odůvodněn podstatným zvýšením výdajů nezletilých a snížením příjmů vedlejší účastnice, které přibyla další vyživovací povinnost k synovi narozenému z nově uzavřeného manželství. Okresní soud, vycházeje z §475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.") a §913 odst. 1, §914 a §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), dospěl k závěru o změně poměrů odůvodňujících zvýšení výživného s tím, že od posledního zvýšení v roce 2013 uběhla dlouhá doba, potřeby nezletilých se zvýšily, nezletilá K. studuje na střední škole a nezletilý J. je žákem základní školy, příjem vedlejší účastnice se snížil, aktuálně je bez zaměstnání a pobírá pouze dávky v nezaměstnanosti, a příjem stěžovatele se zvýšil. Ke zpětnému zvýšení výživného, jak navrhovala vedlejší účastnice, však nepřistoupil. Za odpovídající zvýšení výživného považoval částku 3 000 Kč pro nezletilou K. a 2 600 Kč pro nezletilého J.
14. Krajský soud v souladu s §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. při ústním jednání zopakoval a doplnil dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci tak, aby mohl ve věci o zvýšení výživného sám rozhodnout změnou rozsudku okresního soudu, přičemž své konečné rozhodnutí o výši výživného a dluhu na něm rozsáhle a náležitě odůvodnil. Porovnal přitom poměry nezletilých i rodičů v době, kdy byl vydán původní rozsudek, s jejich současnými poměry, a po právním posouzení zjištěného skutkového stavu podle §923 odst. 1 o. z. a §475 odst. 1 z. ř. s., dospěl k závěru, že oproti původní úpravě došlo k podstatné změně poměrů na straně vedlejší účastnice, stěžovatele i nezletilých, které ve svém souhrnu odůvodňují zvýšení výživného o větší finanční částky, než stanovil okresní soud, a to i zpětně, jak navrhovala vedlejší účastnice. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud za dostatečné, nevybočující z rámce ústavnosti.
15. Stran stěžovatelem tvrzené nepřiměřené výše stanoveného výživného nutno uvést, že tato otázka by se mohla dotknout ústavněprávní roviny za situace, kdy by výživné bylo stanoveno zcela svévolně bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Posoudil-li proto krajský soud všechny relevantní skutečnosti, včetně zvýšených potřeb nezletilých, a své rozhodnutí náležitě odůvodnil, Ústavní soud nemůže do jeho rozhodnutí jakkoli zasahovat. Pouze připomíná, že podle zásad upravených v §911 až §917 o. z., jsou při určení rozsahu vyživovací povinnosti rodičů rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného dítěte, a schopnosti, možnosti a majetkové poměry výživou povinného rodiče, přičemž se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a případně též k péči o rodinnou domácnost. Tato zákonná hlediska krajský soud při svém rozhodování dodržel, takže mu nelze vytýkat, že postupoval jednostranně a v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení.
16. Označuje-li stěžovatel rozhodnutí krajského soudu o zpětném vyměření výživného za překvapivé a v rozporu s jeho legitimním očekáváním, ani této argumentaci nelze přiznat opodstatněnost. Podle §922 odst. 1 o. z., lze výživné pro nezletilé přiznat za dobu až tří let zpětně ode dne zahájení soudního řízení. Ve věci stěžovatele došlo k zahájení řízení návrhem vedlejší účastnice ze dne 11. 10. 2019, jímž žádala výživné zvýšit již od listopadu 2016. Nemůže proto být pro stěžovatele překvapivé, že krajský soud na rozdíl od okresního soudu tomuto návrhu stěžovatelky vyhověl, když shledal, že k podstatné změně poměrů v rodině došlo již v listopadu 2016. Mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soud aplikuje ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jeho rozhodnutí odpovídá provedeným důkazům a je řádně odůvodněno tak, jak tomu bylo v posuzovaném případě.
17. Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči řádně odůvodněným závěrům krajského soudu. Považuje však za vhodné připomenout, že napadené rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně" konečného a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá z §909 o. z.
18. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
19. Za této procesní situace Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nerozhodoval, jelikož shledal postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu