ECLI:CZ:US:2021:3.US.1579.21.1
sp. zn. III. ÚS 1579/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé K. K. K., zastoupené Mgr. Janou Kitzbergerovou, advokátkou, sídlem Rooseveltova 48, Český Krumlov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2021 č. j. 6 Co 248/2021-198 a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. ledna 2021 č. j. 8 P 1/2021-160 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. ledna 2021 č. j. 8 P 1/2021-170, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a 1) P. J. a 2) K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 1. 2021 č. j. 8 P 1/2021-160 ve znění opravného usnesení okresního soudu ze dne 11. 1. 2021 č. j. 8 P 1/2021-170 soud podle §469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, jmenoval nezletilé stěžovatelce k zastupování v řízení o návrhu na zvýšení výživného a úpravě styku prvního vedlejšího účastníka (otce stěžovatelky) se stěžovatelkou, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 8 P 1/2021, jako opatrovníka město Český Krumlov - orgán sociálně právní ochrany dětí.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, ve kterém vyjádřila svou vůli, aby funkci kolizního opatrovníka nevykonávalo město X, neboť tento opatrovník v prvotním řízení o určení výživného řádně nehájil její zájmy, a navrhla, aby Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") změnil usnesení okresního soudu tak, že jmenuje nezletilé opatrovníka: XY.
4. Krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil, neboť nezletilé stěžovatelce bylo pro řízení o jejím návrhu na zvýšení výživného a úpravu styku prvního vedlejšího účastníka se stěžovatelkou správně jmenováno opatrovníkem město X v souladu s trvalým bydlištěm nezletilé. Krajský soud zdůraznil, že zákon nestanoví jako předpoklad pro výkon této funkce, aby opatrovník účastníka řízení byl nepodjatý vůči ostatním účastníkům, v této souvislosti odkazuje krajský soud na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Krajský soud se neztotožnil s odvolací námitkou stěžovatelky, že město X nehájilo v prvotním řízení o určení výživného řádně její zájmy, když z protokolu o jednání ze dne 4. 1. 2012 před okresním soudem zjistil, že se opatrovník připojil nejen k doplnění dokazování tak, jak bylo navrhováno druhou vedlejší účastnicí (matkou stěžovatelky), ale taktéž k jejímu závěrečnému návrhu. Z tohoto jednání opatrovníka nelze v žádném případě učinit závěr o tom, že by nehájil zájmy stěžovatelky, a jestliže druhá vedlejší účastnice byla po dobu řízení před soudy obou stupňů zastoupená advokátem, a jeho prostřednictvím podala jak odvolání, tak v minulosti i ústavní stížnost, pak je nedůvodná i výtka stěžovatelky, že opatrovník nehájil řádně její zájmy, když nepodal odvolání ani ústavní stížnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti a jejím doplnění vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, aby jejím kolizním opatrovníkem bylo město X. Jako důvod stěžovatelka uvádí, že dne 9. 6. 2021 se v předmětné věci konalo u okresního soudu první jednání, před nímž kolizní opatrovník nekontaktoval ani stěžovatelku, ani její právní zástupkyni či rodiče, nepodnikl ani žádné jiné kroky, při jednání dokonce tvrdil, že stěžovatelku zná, údajně od vidění. Podle názoru stěžovatelky kolizní opatrovník zcela selhává ve výkonu funkce, do níž byl jmenován. Z důvodu nezájmu kolizního opatrovníka o osobu stěžovatelky a z toho plynoucí absolutní nepřipravenosti kolizního opatrovníka na uvedené jednání podala stěžovatelka na kolizního opatrovníka k rukám tajemníka Městského úřadu X stížnost, která dosud nebyla vyřízena. Stěžovatelka však nemá v osobu jmenovaného tajemníka s ohledem jeho na opakovaně vyslovovanou podjatost vůči druhé vedlejší účastnici důvěru. Stěžovatelka má dále zásadní pochybnost o svém zákonném soudci, když návrh ve věci byl podán dne 31. 12. 2020 a měl být přidělen dle platného rozvrhu práce pro rok 2020. Navzdory tomu byla věc stěžovatelky přidělena podle rozvrhu práce pro rok 2021. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací okresního soudu, že rozhodným okamžikem pro přidělení věci má byt konec pracovní doby příslušného dne, v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na usnesení ze dne 24. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 2558/20. Stěžovatelka uzavírá, že ji město X - orgán sociálně právní ochrany dětí není schopno řádně zastoupit, když v minulosti v prvotním řízení, kdy jí bylo výživné výrazně sníženo, nepodal odvolání ani ústavní stížnost, nadto je vůči druhé vedlejší účastnici a pravděpodobně i dalším členům rodiny vyslovována ze strany vedoucí orgánu sociálně právní ochrany dětí podjatost, což výrazně snižuje šanci stěžovatelky, aby ji kolizní opatrovník řádně zastupoval. Stěžovatelka proto nemá v přiděleného opatrovníka důvěru a odmítá s ním nadále jakýmkoli způsobem spolupracovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání věci, zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V řízení před Ústavním soudem přitom mohou vystupovat pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (srov. §20 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu).
7. Z ústavní stížnosti vyplývá, že ji podala přímo nezletilá, přičemž sama podepsala plnou moc zmocňující v záhlaví uvedenou advokátku k jejímu podání. Ústavní soud zvažoval, zda je nezletilá stěžovatelka s ohledem na svůj věk způsobilá jednat samostatně, zejména porozumět smyslu a významu řízení o ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že stěžovatelka ve svých 17 letech a třech měsících je schopna smyslu a významu řízení o ústavní stížnosti porozumět, a to tím spíše, že již v řízení před civilními soudy byla nezletilá taktéž přímo zastoupena touž advokátkou. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve své předchozí judikatuře připustil možnost podání ústavní stížnosti nezletilou osobou, šlo-li o osoby blízké věku zletilosti (srovnej usnesení ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3861/17, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). O takový případ jde i v nyní posuzované věci.
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. V posuzované věci k námitkám týkajícím se podjatosti opatrovníka vůči členům její rodiny, které předestřela již v odvolání proti usnesení okresního soudu o jmenování opatrovníka, krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení stěžovatelce vysvětlil, že řízení ve věci péče o nezletilé dítě je řízením velice citlivým, když se všechny zúčastněné osoby nacházejí v emocionálně vypjatých situacích, při kterých mohou jednotliví účastníci řízení snadno pociťovat určitou křivdu a vykládat si jakýkoliv postup či jednání opatrovníka subjektivně a proti jejich zájmu. Tomuto stavu se však není možné vyhnout ani případnou změnou opatrovníka. Krajský soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1503/2003, ve kterém se mimo jiné uvádí, že opatrovník se při zastupování nezletilého může a zpravidla musí dostat do střetu s jinými účastníky řízení, jejichž zájmy a postoje za řízení jsou odlišné od zájmů jím zastupovaného účastníka řízení. Jestliže tedy opatrovník účastníka řízení vystupuje za řízení "podjatě" vůči ostatním účastníkům řízení, nelze z toho úspěšně dovozovat, že by účastníka řízení nezastupoval řádně. Krajský soud vycházel z obsahu opatrovnického spisu stěžovatelky a konstatoval, že v nyní zahájeném řízení soudem ustanovený kolizní opatrovník dosud žádný úkon neučinil, neboť zatím došlo pouze k vydání usnesení o jmenování kolizního opatrovníka.
11. Právě skutečnost, že stěžovatelka podala odvolání proti usnesení o jmenování opatrovníka v době, kdy opatrovník v řízení dosud neučil žádné úkony, je pro věc podstatná, neboť stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, aby ji kolizní opatrovník zastupoval, především na základě svých tvrzených předchozích negativních zkušeností se shodným opatrovníkem v řízení o úpravě výchovy a výživy, kdy okresní soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2012 č. j. 8 Nc 453/2011-95 svěřil stěžovatelku do výchovy druhé vedlejší účastnice a prvnímu vedlejšímu účastníkovi stanovil od 1. 8. 2011 výživné ve výši 12 000 Kč měsíčně. Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2012 č. j. 6 Co 1079/2012-122 rozsudek okresního soudu potvrdil. Druhá vedlejší účastnice proti oběma rozhodnutím podala ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 3401/12 odmítnuta s odůvodněním, že rozhodnutí obecných soudů nejsou vůči nezletilé nespravedlivá. Námitky stěžovatelky, že ji kolizní opatrovník v uvedeném řízení nesprávně zastupoval, tedy nejsou ničím doloženy, a závěr krajského soudu o způsobilosti kolizního opatrovníka hájit v nyní probíhajícím řízení o zvýšení výživného a o úpravě styku řádně zájmy stěžovatelky nelze než považovat za jasný, rozumný, logický a odpovídající rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle které soud musí jmenovat takového kolizního opatrovníka, který je schopen vystupovat v zájmu účinné ochrany práv opatrovance [srov. nález ze dne 23. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1244/15 (N 222/79 SbNU 569)]. Stejné hledisko musí zvážit i odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí o jmenování kolizního opatrovníka. Je úkolem soudu, aby k námitkám vůči výběru kolizního opatrovníka vyhodnotil, zda vznikla pochybnost o schopnosti opatrovníka řádně hájit zájmy opatrovance, což se v posuzovaném případě bezpochyby stalo, když krajský soud vzal v úvahu všechny stěžovatelkou uváděné skutečnosti a svůj závěr vylučující takovou pochybnost ústavně souladným způsobem odůvodnil.
12. Další řada námitek stěžovatelky směřuje proti postupu opatrovníka (nezájem, nepřipravenost apod.) při jednání konaném před okresním soudem dne 9. 6. 2021. Uvedené skutečnosti však nemohou být předmětem řízení o této ústavní stížnosti, neboť k nim došlo až po vydání napadených rozhodnutí, a stěžovatelce nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnila později v odvolání proti rozhodnutí okresního soudu ve věci samé, případně pak v ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, bude-li mít za to, že byla postupem opatrovníka v řízení dotčena na svých ústavně zaručených právech.
13. Jde-li o námitku týkající se porušení práva na zákonného soudce, tou se okresní ani krajský soud nezabývaly, neboť ji stěžovatelka uplatnila podle k ústavní stížnosti připojených listin písemně až dne 25. 3. 2021, tedy po vydání napadených rozhodnutí a následně ústně při jednání před okresním soudem dne 9. 6. 2021. Soudkyně Mgr. Eva Rožboudová stěžovatelce dne 25. 3. 2021 písemně sdělila, že návrh stěžovatelky byl doručen soudu dne 31. 12. 2020 po pracovní době, proto byl zapsán první pracovní den roku, tedy dne 4. 1. 2021, a přidělen podle rozvrhu práce platného pro rok 2021. Totéž bylo stěžovatelce sděleno při jednání před okresním soudem dne 9. 6. 2021, kdy soudkyně zkoumala splnění podmínek řízení. Ústavní soud v takovém postupu soudu porušení základních práv stěžovatelky, zejména práva na zákonného soudce, neshledal. Poukazuje-li stěžovatelka na usnesení ze dne 24. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 2558/20 a citovala z něj závěry o správnosti obsazení soudu prvního stupně, ty nebyly vysloveny Ústavním soudem, nýbrž krajským soudem. Ústavní soud v citovaném usnesení problematiku návrhu doručeného soudu po pracovní době nijak nezkoumal, pouze jednou větou uvedl, že "otázkou zákonného a nepodjatého soudce se obecné soudy zabývaly dostatečnou měrou". Jinými slovy, Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 2558/20, jak také uvedl, neshledal ústavní dimenzi. Tak je tomu i v nyní posuzované věci, kdy ze stěžovatelkou tvrzených skutečností nevyplývá, že by došlo k porušení zásady přidělování soudní agendy na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudu. Ústavní soud připomíná, že pro účely posouzení toho, zda došlo k porušení práva na zákonného soudce, má mimo jiné podstatný význam i to, zda stěžovatelé například dokládají konkrétní manipulaci s věcí, účelové přidělení věci soudci nebo přerozdělení věci předmětnému soudci až poté, co věc napadla někomu jinému, což by závažnost případného porušení práva na zákonného soudce výrazně zvyšovalo. Právo na zákonného soudce především slouží k ochraně proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, nelze je však zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí [nález ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10 (N 105/61 SbNU 581)].
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu