ECLI:CZ:US:2021:3.US.1587.21.1
sp. zn. III. ÚS 1587/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Petra Prouzy, zastoupeného Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021 č. j. 23 Cdo 515/2021-159, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2020 č. j. 13 Co 99/2020-125 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 26 C 121/2019-86, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení 650 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud zjistil, že stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli dne 16. 12. 2016 pojistnou smlouvu o havarijním pojištění vozidla, jejíž součástí byly Všeobecné pojistné podmínky pro havarijní pojištění č. H-350/14 (dále jen "podmínky"). Při dopravní nehodě dne 18. 2. 2018 vznikla na vozidle stěžovatele škoda převyšující 100 000 Kč a byl poškozen majetek cizích osob. Viníkem nehody měl být stěžovatel, který nepřivolal Policii České republiky (dále jen "policie") a místo nehody opustil. Magistrát hlavního města Prahy shledal stěžovatele vinným mimo jiné tím, že nesplnil zákonnou povinnost ohlásit nehodu neprodleně policistovi, nezdržel se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření nehody, a nesetrval na místě nehody, naopak je opustil. Stěžovateli byla za toto jednání uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Stěžovatel nahlásil u vedlejší účastnice pojistnou událost, avšak podle obvodního soudu nikoli bez zbytečného odkladu. V rámci likvidace pojistné události vedlejší účastnice odmítla vyplatit pojistné plnění zejména s odkazem na čl. 16 a 18 podmínek. Obvodní soud především podle §2758 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a podmínek (které jsou součástí pojistné smlouvy) shledal, že vedlejší účastnice důvodně odmítla pojistné plnění, neboť stěžovatel svým jednáním porušil své smluvní povinnosti a znemožnil řádné prošetření pojistné události.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v návětí označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu, neboť se zcela ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry. Městský soud zdůraznil, že policie na místě mohla šetřit nehodový děj, což také učinila, nebylo však možné učinit bezprostřední šetření o stěžovateli, který navíc byl viníkem nehody, což bylo podle městského soudu zásadní pro posouzení (ne)oprávněnosti neposkytnutí pojistného plnění. Nadto městský soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve skutkově obdobné věci a dospěl k závěru, že "znalecký posudek o psychickém stavu žalobce bezprostředně po dopravní nehodě, který by měl potvrdit to, zda se nacházel v šoku, a proto opustil místo nehody, by ve věci nemohl nic přinést, protože tuto otázku nelze ani znalecky posuzovat zpětně".
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu se městský soud svým rozhodnutím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých ústavně zaručených práv zejména pro opomenuté důkazy, chybějící přezkumnou činnost soudu a pro porušení principu rovnosti účastníků řízení. Především stěžovatel namítá, že obvodní soud nepřihlédl ke stěžovatelem navrženému provedení znaleckého zkoumání okolností souvisejících s vytýkaným vzdálením se stěžovatele z místa nehody a ani se s ním blíže nevypořádal. Městský soud podle stěžovatele přehlédl tento údajně nesprávný postup obvodního soudu a sám dospěl k nesprávnému a neodůvodněnému závěru. Stěžovatel naproti tomu namítá, že provedení znaleckého zkoumání bylo rozhodné pro vyvození jeho právní odpovědnosti. Stěžovateli tak nemělo být umožněno hájit svá práva všemi dostupnými prostředky. Městský soud měl nahradit povinnost tvrzení vedlejší účastnice a sám označit podmínky (aniž by k tomu vedlejší účastnice poskytla návrhy či tvrzení), které měly být naplněny pro odmítnutí pojistného plnění. Nejvyšší soud měl porušit svou povinnost chránit základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu je proto přezkoumat ústavnost napadených rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Nutno tudíž vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Proto se Ústavní soud musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
9. Stěžovatel obecným soudům vytýká především nedostatečné zjištění skutkového stavu v důsledku tzv. opomenutého důkazu. Z napadených rozhodnutí je však patrné, že soudy stěžovatelův důkazní návrh neopomněly, pouze se neztotožnily s tvrzeným významem případného nařízení znaleckého posudku. Soudy dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodnily, proč bylo stěžovatelovo opuštění místa nehody takovým porušením podmínek, že na nedůvodnosti jeho nároku nemohlo provedení znaleckého posudku ničeho změnit. Příkladem lze citovat závěr městského soudu, jenž v bodu 10 odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně shrnul: "Svévolným opuštěním místa dopravní nehody tak žalobce porušil ust. čl. 18 odst. 3 písm. b/ bod ii) podle kterého pojistitel neposkytne pojistné plnění, pokud pojistník, pojištěný nebo jiná osoba, která uplatňuje právo na pojistné plnění porušila některou z povinností uvedených v čl. 16 odst. 1 písm. e/ a i/ VPP. Článek 16 odst. 1 písm. e) potom stanoví, že povinností pojistníka, pojištěného či jiné osoby, která uplatňuje právo na pojistné plnění, je umožnit pojistiteli veškerá šetření nezbytná pro posouzení nároku na pojistné plnění a jeho výši, předložit k tomu veškeré doklady, které si pojistitel vyžádá, umožnit prohlídku poškozeného automobilu a zajistit důkazy a o vzniku škody a její výši. Byť, jak uvedl odvolací soud shora, prohlídka automobilu na místě nehody policejním orgánem provedena byla, nezbytné šetření pro posouzení nároku, tedy zda je dán, je i šetření ohledně osoby škůdce, resp. pojištěného v době dopravní nehody. Aniž by odvolací soud předjímal, zda žalobce způsobil dopravní nehodu pod vlivem návykových látek, což může být rovněž důvodem pro neposkytnutí pojistného plnění dle čl. 18 odst. 2 písm. c/ VPP, nepochybně, nemohlo-li být provedeno žádné šetření o osobě pojistníka, nemohlo dojít k posouzení nároku jako takového a žalovaná tak důvodně odmítla, resp. neposkytla pojistné plnění jako celek. Nejde o jakoukoli spekulaci, ale o zcela opodstatněný závěr, když zjištění stavu osoby, která nárok uplatňuje, má zcela zásadní vliv na pojistné plnění.". Je proto zřejmé, že nemohlo jít o tzv. opomenutý důkaz a napadená rozhodnutí v tomto ohledu nevybočují z ústavněprávních mezí zjišťování skutkového stavu.
10. Tvrdí-li dále stěžovatel, že městský soud za vedlejší účastnici částečně plnil povinnost tvrzení, byla tato námitka vyvrácena na str. 6 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde Nejvyšší soud uvedl, že "nelze přisvědčit ani dovolatelově námitce vztahující se k tomu, že odvolací soud aplikací konkrétních ujednání pojistných podmínek nahradil chybějící tvrzení žalované ohledně toho, proč odmítla pojistné plnění. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že žalovaná ve vyjádření k odvolání odkazovala na totožná ujednání pojistných podmínek, která posléze aplikoval i odvolací soud. Nadto dovolací soud připomíná, že soud není vázán právním názorem účastníků řízení". Ani v tomto ohledu tak soudy nemohly porušit stěžovatelova základní práva či svobody.
11. V posledku je zjevně neopodstatněnou také námitka údajného neposkytnutí ochrany základním právům stěžovatele Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud posoudil stěžovatelem tvrzené porušení zásad řádného procesu, avšak s jeho náhledem se s patřičným odůvodněním neztotožnil. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu totiž nelze vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Jeho obsahem je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Sama okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18). Ústavní soud ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu