ECLI:CZ:US:2021:3.US.159.21.1
sp. zn. III. ÚS 159/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Petrem Timurou, LL.M., advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 7 Tdo 1034/2020-114, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 61 To 63/2020, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 43 Nt 3808/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), kterými dle mínění stěžovatele došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovateli bylo napadeným usnesením obvodního soudu podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") na návrh státní zástupkyně uloženo psychiatrické ochranné léčení v ústavní formě. Tomu předcházelo usnesení státní zástupkyně ze dne 23. 9. 2019 o zastavení trestního stíhání pro přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. pro stěžovatelovu nepříčetnost. Proti rozhodnutí o uložení ochranného léčení v ústavní formě podal stěžovatel stížnost, která byla podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") napadeným usnesením městského soudu zamítnuta. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatel uvádí, že podle odůvodnění napadených rozhodnutí mu bylo ochranné léčení uloženo na základě znaleckého posudku, podle kterého byla jeho schopnost účastnit se trestního řízení pouze formální a stěžovatel nebyl schopen do všech důsledků postihnout jeho význam a smysl, pročež u něj bylo pravděpodobné bludné zpracování daného dění. Podle zmíněného znaleckého posudku trpí stěžovatel poruchou osobnosti a pro společnost je nebezpečný. Tyto závěry znaleckého posudku prý však nebyly v posudku samém nikterak odůvodněny a soudní znalkyně posudek neobhájila ani při slyšení před soudem, když především nedefinovala, jakým způsobem je stěžovatel a jeho pobyt na svobodě pro společnost nebezpečný. Nebezpečnost pobytu stěžovatele na svobodě by musela být dána v případě, pokud by bylo vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy. Splnění této zákonné podmínky by muselo vyplývat přímo ze znaleckého zkoumání a muselo by být v souladu i s ostatními důkazy. Tak tomu ale v nyní projednávaném případě nebylo. Obecné soudy navíc nepřihlédly k dalším důkazním návrhům, které prokazovaly psychický stav stěžovatele a které ve svých závěrech nebyly zdaleka tak radikální. Stěžovatel proto namítá, že o uložení ochranného opatření bylo rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Navíc obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí označily stěžovatele za osobu v minulosti vazebně stíhanou a jako osobu, které bylo již v minulosti nařízeno psychiatrické ochranné léčení, avšak tyto informace jsou zcela mylné a nenacházejí oporu v provedených důkazech ani v soudních spisech. Stěžovatel zdůrazňuje, že ústavní forma ochranného léčení je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, proto lze i podle konstantní judikatury Ústavního soudu tuto formu ukládat pouze neexistuje-li žádná jiná alternativa, jak danou obavu konkrétně omezit. Přitom podle názoru stěžovatele v daném případě přichází v úvahu alternativa ochranného léčení ve formě ambulantní, jehož podmínky by stěžovatel dobrovolně a řádně plnil, neboť si je velice dobře vědom svého zdravotního stavu, který však nehodnotí jako natolik závažný, aby musel být léčen ústavní formou.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Se stěžovatelem lze jistě souhlasit, že ústavní ochranné léčení představuje svou povahou výjimečný institut, v jehož rámci dochází k omezování osobní svobody, takže může být nařízeno, resp. může přetrvávat, jen neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, kvůli které je zvažováno jeho nařízení či další trvání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3654/10, všechna judikatura Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz). V případě ochranných opatření je zákonodárcem akcentován jiný účel a jsou rozhodující jiné složky působení trestněprávních sankcí (např. složka terapeutická). Z povahy ochranného léčení vyplývá, že jeho účelem je především ochrana společnosti a případně též samotných osob, jimž je opatření ukládáno.
6. Pokud jde však o tvrzenou nedůvodnost rozhodnutí o uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě, stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které uplatňoval již ve stížnosti proti prvostupňovému usnesení obvodního soudu a se kterými se dostatečně vypořádaly jak městský soud, tak i Nejvyšší soud. Závěry obecných soudů přitom Ústavní soud shledal přesvědčivými a ústavně konformními.
7. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů, zejména s hodnocením důkazu znaleckého posudku, který soudy údajně hodnotily izolovaně. Volné hodnocení důkazů však patří k pravomocem obecných soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při zjištění extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry z něho vyvozenými [srov. kupř. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], který však v daném případě neshledal.
8. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že není jasné, na základě jakých poznatků trestní soudy učinily závěr o riziku páchání dalšího protiprávního jednání ze strany stěžovatele, a považuje v tomto směru odůvodnění napadených usnesení za zcela dostatečná a srozumitelná.
9. Obvodní soud v tomto směru, vycházeje především ze znaleckého posudku, výpovědi znalkyně i výpovědi samotného stěžovatele, uvedl, že stěžovatel nemá na své onemocnění náhled a z provedeného dokazování plyne, že i nadále trvá na svých tvrzeních, která učinil v trestních oznámeních na poškozené. Tato tvrzení přitom byla spolehlivě vyvrácena a stěžovatel byl pro tyto skutky stíhán pro přečin křivého obvinění. Ambulantní léčení v tomto případě obvodní soud neshledal dostatečným (viz str. 4 napadeného usnesení obvodního soudu), přičemž tyto své závěry náležitě odůvodnil. V tomto ohledu byly závěry obvodního soudu potvrzeny i stížnostním městským soudem (viz odst. 17 - 20 napadeného usnesení městského soudu) stejně jako i usnesením Nejvyššího soudu (viz str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
10. K námitce, že obvodní soud své rozhodnutí mj. založil i na tom, že stěžovatel byl v minulosti vazebně stíhán a mělo mu být již jednou uloženo ochranné léčení v ambulantní formě, Ústavní soud uvádí, že městský soud tyto skutečnosti v napadeném usnesení vůbec nezmiňuje a je tak zřejmé, že na nich nezaložil svoje rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud). Z napadených usnesení městského soudu a Nejvyššího soudu ostatně plyne, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v řádném opravném prostředku, tj. ve stížnosti, resp. ani v následném dovolání a soudy vyšších stupňů tedy neměly možnost se k ní jakkoliv vyjádřit. Ústavní soud, který napadená rozhodnutí přezkoumává z hlediska jejich ústavnosti, jim proto v tomto ohledu nemůže nic podstatného vytknout.
11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu