ECLI:CZ:US:2021:3.US.1590.21.1
sp. zn. III. ÚS 1590/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., t. č. ve věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Zděnkou Havlíkovou, advokátkou, se sídlem Guldenerova 28, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2021, č.j. 50 To 96/2021-880, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť tvrdí, že zabrané finanční prostředky (kdy uvedené zabrání bylo napadeným usnesením potvrzeno) byly určeny pro výživu jeho nezletilého syna. Stížností napadeným usnesením tak byl údajně porušen čl. 32 odst. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejich příloh se zejména podává, že výrokem II. usnesení Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 3. 2021, č. j. 1 T 1/2017-863, bylo rozhodnuto podle §101 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník" nebo "trestní zákoník") o zabrání věci zajištěné v rámci domovní prohlídky na adrese v tomto usnesení specifikované, tedy v domě užívaném stěžovatelem. Zabraná věc představovala finanční hotovost ve výši 57 200 Kč a 1 400 EUR. Okresní soud v odůvodnění svého usnesení vyšel mimo jiné z toho, že stěžovatel byl soudním rozhodnutím odsouzen za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a za přečin nedovoleného ozbrojování. Bylo údajně prokázáno, že obdobný rozsah finančních prostředků, který byl stěžovateli zabrán, stěžovatel získal nelegálním prodejem drog a zbraní. Proto okresní soud považoval za nevěrohodné stěžovatelovo tvrzení, že zabrané prostředky 1 400 EUR ve skutečnosti v rozsahu částky 600 EUR byly určeny jako výživné od jeho bývalé manželky na jejich společného nezletilého syna a částka 800 EUR představovala prostředky na zaplacení nájemného, které dal stěžovateli za tímto účelem jeho kamarád. Výše uvedená finanční částka v českých korunách pak měla představovat stěžovatelovy úspory.
3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") proti výroku II. usnesení okresního soudu byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta. Rovněž krajský soud totiž neuvěřil stěžovatelovu tvrzení, že finanční částka zajištěná při domovní prohlídce představovala stěžovatelovy úspory, respektive prostředky určené na úhradu nájemného a výživné pro stěžovatelova syna. Stěžovatelovo tvrzení, že finanční prostředky získané trestnou činností již spotřeboval a u něj zajištěné finanční prostředky tedy představují příjmy zcela legální, považoval za účelové. Zdůraznil, že smyslem ochranného opatření v podobě zabrání věci je mimo jiné odčerpat výnosy z trestné činnosti tak, aby odsouzený z ní neměl žádné výhody. Pokud stěžovatel podle krajského soudu tvrdí, že výnosy z trestné činnosti utratil a nyní mu zbyla částka pocházející jen z legálních zdrojů zhruba ve stejné výši, jakou tvořily výnosy z trestné činnosti, pak z toho krajský soud dovodil, že neměl-li by stěžovatel výnosy z trestné činnosti, musel by na běžné výdaje využít ty finanční prostředky, které mu byly zabrány, a majetková situace stěžovatele by tak k okamžiku rozhodování soudu byla stejná.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné okolnosti známy.
5. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení podústavního práva, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná pouhá námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí.
6. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud předně podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Pokud proto od Ústavního soudu očekává, že závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, svědčí toto očekávání o nesprávném pochopení postavení Ústavního soudu v ústavním systému České republiky.
7. V nyní posuzované věci jde proto se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti o to, zda se okresní soud a krajský soud skutečně dopustily pochybení, která představují nepřípustný zásah do postavení stěžovatele v intenzitě, dosahující porušení jeho tvrzených ústavních práv.
8. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky, kladené na rozhodnutí o zabrání věci podle §101 a násl. trestního zákoníku [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Omezení vlastnického práva použitím uvedeného institutu musí též splňovat požadavek přiměřenosti. Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].
9. Pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 2 trestního zákoníku je rozhodný vztah mezi zabíranou věcí na straně jedné a trestným činem na straně druhé. Ochranné opatření podle §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku se totiž ukládá právě ve vztahu k věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti. Takový postup podle Ústavního soudu nelze považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním kautelám hlavy páté Listiny.
10. V nyní posuzovaném případě přitom k žádným ústavněprávně relevantním pochybením v postupu obecných soudů nedošlo. V podrobnostech lze pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí okresního a zejména krajského soudu (bod 5.), který podrobně vysvětlil, z jakých důvodů se neztotožnil s argumentací stěžovatele a proč považoval jeho tvrzení za účelová (srov. též rekapitulaci shora). Navíc, jak v odůvodnění usnesení zcela logicky uvedl krajský soud, podstatou ve věci stěžovatele použitého ochranného opatření bylo, aby odsouzený neměl ze spáchané trestné činnosti žádné výhody. Pokud tedy stěžovateli byly zabrány - údajně legálně - získané finanční prostředky, které ale svou výší odpovídaly finančním prostředkům z nelegálních zdrojů (které stěžovatel podle vlastního tvrzení před zásahem orgánů činných v trestním řízení stihl utratit), pak smysl ochranného opatření byl ve svém důsledku z materiálního hlediska naplněn, neboť stěžovatel utratil jen takový rozsah finančních prostředků, který získal nelegálně a pokud by neměl výnosy z trestné činnosti, musel by proto na běžné výdaje využít částku, která byla zabrána a žádné "úspory" by neměl.
11. Stěžovatelovo tvrzení o zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy nemá žádné věcné opodstatnění. Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu