ECLI:CZ:US:2021:3.US.1600.21.1
sp. zn. III. ÚS 1600/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Klárou Schneiderovou, advokátkou, sídlem Těchařovice 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2021 sp. zn. 7 To 9/2021 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2020 sp. zn. Nt 553/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 5. 2018 sp. zn. 1 T 21/2018 odsouzen pro spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 2 písm. g) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let. Stěžovateli týmž rozsudkem krajský soud uložil zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 34 064 Kč a poškozenému Janu B. (jedná se o pseudonym) částku ve výši 90 324 Kč. Předmětného jednání se stěžovatel dopustil tak, že dne 22. 7. 2017 v době po půlnoci v průběhu hudebního festivalu Summer Fest, opakovaně udeřil pěstí do obličeje poškozeného Jana B., kterému tím způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti, přičemž uvedené zranění si vyžádalo chirurgický zákrok v celkové anestezii a poškozený byl výrazně omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů.
3. Stěžovatel ve výše uvedené věci podal ke krajskému soudu návrh na povolení obnovy řízení, v němž předložil soudu, dle svého přesvědčení, důkazy nové, soudu dříve neznámé, a to svědectví M. N., L. B., S. L. a zprávu a svědectví soukromého detektiva R. P. Krajský soud ve veřejném zasedání všechny tyto svědky vyslechl, a dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro nařízení obnovy řízení, a tudíž návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) za použití §278 odst. 1 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, jež byla Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta, neboť vrchní soud se ztotožnil s odůvodněním napadeného usnesení krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že předmětnou trestnou činnost, za niž byl pravomocně odsouzen, nespáchal. Současně zdůrazňuje, že nebyly předloženy důkazy, které by v souladu se zásadou in dubio pro reo mohly vést k jeho odsouzení. Jsou-li v řízení dány nějaké pochybnosti, typicky důkazní stav "tvrzení proti tvrzení", tak jako je tomu v případě stěžovatele, nelze tyto pochybnosti klást k tíži stěžovateli.
6. Stěžovatel uvádí, že jeho odsouzení je založeno na výpovědi toliko dvou osob, poškozeného a jeho známé M. B., kteří byli oba v době incidentu silně podnapilí a jejich výpovědi jsou zatíženy řadou rozporů a nejasností. Poškozený osobně vůbec útočníka nevnímal, neviděl ho a sám nevěděl, kdo ho napadl. Údaj o totožnosti pachatele mu sdělila jeho přítelkyně B. Navzdory tomu, že incidentu bylo přítomno více osob, nikdo další k tomuto vyslechnut nebyl. Poškozený na sobě po incidentu neměl žádné známky zranění, což je v rozporu s tvrzením M. B. Další rozpor spočívá v popsaném místě útoku, když poškozený uvedl, že byl napaden v areálu, kdežto svědkyně B. uvedla, že vyběhla ven z areálu, aby se podívala, co se děje.
7. Skutkový stav věci tedy zjevně nebyl dostatečně objasněn, a proto se stěžovatel obrátil na soukromého detektiva R. P., který incident prošetřil a zadokumentoval. V této souvislosti vyšly najevo nové důkazy, a to v podobě svědectví M. N., L. B. a S. L.
8. Stěžovatel zastává teorii, že útočníkem byl V. U., což dokladuje výpověď svědkyně L., která popsala, že inkriminované noci se V. U. choval nejprve agresivně ke své přítelkyni B. B. (dceři M. B.) a jednak sám uvedl, že poškozeného napadl on, dokonce se poškozenému omluvil. Výpověď M. B. je nutno považovat za nevěrohodnou, a to jednak s ohledem na její podnapilost a dále s ohledem na citové vazby ke své dceři, která byla v té době přítelkyní V. U. Tyto vazby mohly nepochybně vést ke křivé výpovědi v neprospěch stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673) nebo nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
13. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však není účelem řízení o povolení obnovy řízení přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79)]. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení (např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10). Tím toto řízení z důvodu racionální nezbytnosti co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz např. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, stížnost č. 50178/99, bod 56].
14. V souladu s uvedenými východisky je tedy nutno brát zřetel na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že v řízení o povolení obnovy musí soud velmi pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 a nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08), což vyplývá z dikce §278 odst. 1 trestního řádu. Soud tedy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení už dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu a toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů.
15. Aplikuje-li Ústavní soud výše uvedená východiska na posuzovanou věc, je nutno dospět k závěru, že obecné soudy nikterak nevybočily z nastolených standardů. Stěžovatel zpochybňuje závěry soudů, které odmítly jeho argumentaci ohledně potenciálu jím nově předložených důkazů zvrátit původní rozhodnutí o vině. Stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení vznesl důkazní návrhy, jimž krajský soud vyhověl a všechny svědky vyslechl. Cílem těchto důkazních návrhů bylo zpochybnit vinu stěžovatele, a opětovně, jako v hlavním líčení, přenést vinu na V. U. Z výslechu svědků však nevyplynuly žádné nové informace, které by vinu stěžovatele, ve světle již dříve provedených důkazů, byť jen zpochybnily. Nikdo ze svědků neviděl potyčku, při níž byl zraněn poškozený B., toliko svědek N. skutečně byl svědkem nějaké potyčky, nicméně podle jeho vlastní výpovědi nemohlo jít o incident, v rámci něhož byl zraněn poškozený B., neboť vylíčené skutkové okolnosti neodpovídají dříve zjištěnému skutkovému ději. Krajský soud taktéž osvětlil, že skutkovou verzí, kterou neustále předestírá stěžovatel, tedy že byl křivě obviněn, a skutku se dopustil V. U., se již zabýval v hlavním líčení a tato skutková verze byla vyvrácena. Svědek U. byl v době incidentu natolik podnapilý, že nebyl později schopen určit, zda skutečně poškozenému B. zranění nezpůsobil on sám, a proto se i poškozenému omluvil. Nicméně svědeckou výpovědí M. B., která incident viděla, bylo zcela jasně vyvráceno, že by poškozeného napadl právě svědek U. Úvahy krajského soudu a následně i stížnostního vrchního soudu jsou zcela přezkoumatelné a logicky osvětlují, proč stěžovatelem navržené důkazy nenaplňují zákonné podmínky pro nařízení obnovy řízení.
16. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí nevykazují žádné nedostatky z hlediska odůvodnění, naopak se logicky vypořádávají s provedenými důkazy. Ústavní soud nahlíží na napadená rozhodnutí jako na vnitřně konzistentní a řádně odůvodněná, zejména vzhledem ke zdůvodnění, proč stěžovatelem nově navrhované důkazy nemohou obstát ve světle §278 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud tedy neshledává, že by v posuzované věci došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nelze dovodit ani porušení jiných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu