ECLI:CZ:US:2021:3.US.1603.21.1
sp. zn. III. ÚS 1603/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Nádeníčkem, advokátem se sídlem Národní 973/41, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2021, č. j. 30 Cdo 3742/2020-85, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 11 Co 403/2019-67, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2019, č. j. 14 C 161/2018-50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v petitu podané ústavní stížností výslovně domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Ačkoliv v něm neuvádí rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve formě usnesení Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání, z odůvodnění ústavní stížnosti i její titulní stránky a také z příloh lze odvodit, že své námitky směřuje též proti tomuto rozhodnutí a tak také Ústavní soud ústavní stížnost pojal. Stěžovatel má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva obsažená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel v roce 1995 (dle něj v dobré víře) nabyl originál vkladového certifikátu Komerční banky na částku 780.000.000 Kč, vystavený dne 26. 9. 1994. Policií České republiky byl v roce 2002 vyzván, aby certifikát vydal v souvislosti s trestním řízením, což učinil. Policie České republiky poté certifikát složila do soudní úschovy a Obvodní soud pro Prahu 1 později rozhodl, že nepřihlásí-li se nikdo o certifikát do tří let, připadne státu, což se v roce 2015 také stalo. Stěžovatel byl o dané skutečnosti vyrozuměn.
3. V únoru 2018 stěžovatel uplatnil vůči České republice nárok na náhradu škody ve výši 842.400.000 Kč (jistina certifikátu plus úroky), která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným postupem Policie České republiky poté, co jí certifikát vydal. Obvodní soud pro Prahu 2 však podanou žalobu zamítl. Dovodil totiž, že předmětný certifikát měl podle na něm uvedených podmínek splatnost 1 rok a byl zrušen 1 rok po dni splatnosti; tímto dnem pak začala běžet standardní tříletá promlčecí doba, která tak fakticky uplynula ke dni 26. 9. 1999 a s tím byla promlčena jakákoliv práva s certifikátem spojená. Jestliže stěžovatel dovozoval vznik škody a ušlého zisku z vydání certifikátu Policii České republiky v roce 2002, kdy byl již nárok na plnění z certifikátu promlčen, není zde žádná příčinná souvislost mezi jednáním státních orgánů a vznikem škody stěžovateli, který certifikát řádně a včas nepředložil bance k plnění. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek nyní napadeným rozsudkem potvrdil a dodal, že pro nezákonnost nebyla zrušena ani navazující rozhodnutí Policie České republiky a obecných soudů ohledně složení certifikátu do soudní úschovy a svěřující jej státu. Měl-li stěžovatel za to, že mu má být certifikát vydán, bylo pouze na něm, aby se jej domáhal příslušným postupem - nelze považovat za nesprávný úřední postup, že se tak nestalo "samovolně". Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a je přesvědčen, že jednáním orgánů veřejné moci byly naplněny veškeré znaky odpovědnosti státu za škodu vzniklou stěžovateli. Jelikož byl certifikát na doručitele a tím byl v roce 2002 nezpochybnitelně on, měly mu orgány státu po skončení vyšetřování certifikát bez dalšího vydat. Nevrácením mu vznikla nárokovaná škoda. Úvahy obecných soudů, zda stěžovatel uplatnil či neuplatnil právo na výplatu hodnoty certifikátu v termínu jeho splatnosti, mají charakter pouhých spekulací. Je čistě věcí stěžovatele, jak by se rozhodl při uplatnění certifikátu postupovat a ani promlčení by mu nebránilo částku na certifikátu vyznačenou žádat, vznesení námitky promlčení Komerční bankou nemohou soudy automaticky presumovat. Případná bezcennost certifikátu by tedy byla obsahem až jiného soudního řízení.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v nyní posuzovaném případě k takovému zásahu nedošlo.
10. Především je vhodné uvést, že stěžovatel v zásadě v ústavní stížnosti použil stejnou argumentaci, jako učinil již před odvolacím a dovolacím soudem, tedy že je pouze věcí jeho uvážení, jakým způsobem by certifikát po navrácení od státních orgánů uplatnil, a otázka promlčení certifikátu proto neměla být v řízení vůbec posuzována. Přehlíží však přitom, že jeho žaloba nesměřovala k navrácení certifikátu jako "kusu papíru", kde by úvahy o promlčení nároku skutečně nemusely mít místo, ale požadoval po státu náhradu škody ve výši finanční hodnoty vyznačené na certifikátu. Jelikož se obecné soudy zabývaly náhradou škody ve vazbě na částku vyznačenou na certifikátu, bylo samozřejmě zcela legitimní a logické, aby otázku skutečné ceny certifikátu předběžně posoudily. Konstrukce stěžovatele, že by mu stát měl vyplatit nejprve téměř miliardu Kč, poté se (pravděpodobně) pokusit uplatnit certifikát u Komerční banky a když ta by vznesla námitku promlčení, tak zpětně vymáhat již zaplacenou "náhradu škody" opět u stěžovatele, je na první pohled absurdní. Jestliže se stěžovatel v ústavní stížnosti (viz bod 21) podivuje, proč mu soudy nevrátily "alespoň nosič, tedy list papíru", pak jen pokračuje ve svém již naznačeném omylu - žaloba nesměřovala na navrácení fyzické podoby certifikátu, ale na náhradu škody. Ústavní soud v tomto směru v neposlední řadě připomíná závěry odvolacího soudu, že stěžovatel se nikdy samotný certifikát získat zpět nepokusil.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu