ECLI:CZ:US:2021:3.US.1614.21.1
sp. zn. III. ÚS 1614/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J. R., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2021 sp. zn. 14 To 24/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2021 sp. zn. Nt 412/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 2. 2021 sp. zn. Nt 412/2020 bylo podle §71a trestního řádu za užití §94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJST"), rozhodnuto, že se žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby zamítá, podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu za užití §94 odst. 2 ZMJST se nepřijímá záruka za další chování zadrženého stěžovatele poskytnutá N. S., podle §73 odst. 1 písm. c), odst. 4 trestního řádu za užití §94 odst. 2 ZMJST se zamítá návrh na nahrazení předběžné vazby dohledem probačního úředníka, a to za uplatnění elektronického monitoringu a podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu za užití §94 odst. 2 ZMJST se nabídka peněžité záruky nepřijímá.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 14 To 24/2021 bylo o stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu rozhodnuto tím způsobem, že dle §149 odst. 4 trestního řádu se napadené usnesení doplňuje tak, že dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario za použití §94 odst. 2 ZMJST se písemný slib vyžádaného stěžovatele nepřijímá.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy dostatečně neuvážily možnost nahradit vazbu mírnějšími opatřeními v podobě dohledu probačního úředníka za uplatnění elektronického sledování dle §73 odst. 1 písm. c), odst. 4 ve spojení s §94 odst. 2 ZMJST nebo peněžitou zárukou.
5. Z procesního hlediska dále namítá, že před městským soudem mělo být konáno vazební zasedání. Jeho absencí byl zkrácen na svém právu být slyšen. Vrchní soud se sice pokusil tuto vadu zhojit konáním vlastního vazebního zasedání, dle stěžovatelova názoru to však nelze považovat za postačující, když se tak stalo až po více než měsíci po rozhodování městského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro uplatnění toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou podrobně odůvodněna a závěry obecných soudů v nich obsažené jsou přiléhavé. Nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že soudy dostatečně neuvážily možnost nahradit vazbu mírnějšími opatřeními. Touto možností se zabývaly, nicméně dospěly k závěru o nedostatečnosti takových opatření s ohledem na velmi vysokou intenzitu obavy z útěku stěžovatele, danou mimo jiné jeho předchozím útěkovým chováním.
9. Přesvědčivá se nejeví ani stěžovatelova námitka absence osobního slyšení před soudem prvního stupně. V prvé řadě si lze povšimnout, že městský soud se nedopustil nějaké svévole, nýbrž, jak ve svém rozhodnutí vysvětlil, postupoval v mezích dle §73d odst. 3 trestního řádu, kdy veřejné zasedání není nutno konat tehdy, nepovažuje-li soud osobní slyšení za potřebné a daná osoba o ně výslovně nepožádá (což stěžovatel neučinil). Zároveň se Ústavní soud nedomnívá, že i kdyby v této souvislosti došlo k pochybení městského soudu, nebylo by možno přihlížet k uskutečněnému vazebnímu zasedání za přítomnosti stěžovatele před vrchním soudem. Nelze totiž přisvědčit stěžovatelovou přesvědčení, že daný druh pochybení nelze postupem stížnostního soudu napravovat, a není tedy podstatné, že vrchní soud mu poskytl prostor k vyjádření, který při řízení u městského soudu postrádal. Právě naopak, stížnostní orgán by se měl především vždy právě o takovouto nápravu snažit a ve věci zásadně sám rozhodnout, nikoliv ji vracet orgánu, o jehož rozhodnutí jde (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2013 sp. zn. I. ÚS 4298/12). Při uvážení toho, že se celkově nepodává, že by stěžovatel neměl dostatečnou možnost ve věci uplatnit své námitky, když soudům předložil podrobnou argumentaci, se kterou se následně důkladně vypořádaly, nelze jeho námitce přisvědčit.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu