ECLI:CZ:US:2021:3.US.1617.21.1
sp. zn. III. ÚS 1617/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Strnada, zastoupeného Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 689/40, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, č. j. 30 Cdo 2196/2020 - 277, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 21 Co 63/2019-249, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na právo na spravedlivý proces, soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále tvrdí, že v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a práva na spravedlivý proces došlo i k neústavnímu zásahu do jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z podané ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím po České republice - Ministerstvu financí ("žalovaná"), a to jako náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem Okresního soudu pro Prahu - západ (dále jen "okresní soud"), spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a v průtazích v řízeních. Okresní soud tuto žalobu rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Co 63/2019, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení ve prospěch žalované (výrok II). Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v napadeném rozhodnutí o odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu rozhodl tak, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a stěžovatelem namítané průtahy v řízení neshledal, když zdůraznil, že délka řízení byla z podstatné části způsobena neschopností účastníků řízení dohodnout se na majetkovém vypořádání a rovněž na rozsahu, v jakém měl být majetek, který byl předmětem řízení, vypořádán. Stěžovatelem namítané přerušení řízení nebylo stěžovatelem v rámci řízení před soudem prvního stupně napadeno odvoláním. Délka řízení tak byla v konečném důsledku zčásti zapříčiněna samotným stěžovatelem.
3. Nejvyšší soud následně nyní rovněž napadaným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze shrnuje průběh souvisejícího řízení, které bylo důvodem pro podání předmětné žaloby o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem okresního soudu. Zdůrazňuje, že se žalobou podanou již dne 4. 10. 2004 u okresního soudu domáhal proti žalované M. Strnadové zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti. Okresní soud žalobu spojil ke společnému řízení s protižalobou žalované na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Stěžovatel upozorňuje na postup okresního soudu, jenž měl procesními rozhodnutími o spojení, rozdělení či přerušení řízení a jmenování znalců způsobovat průtahy řízení, přičemž výsledná délka řízení činí již 17 let a tuto délku "nelze ani při největší toleranci považovat za přiměřenou". Po provedené rekapitulaci předmětného řízení stěžovatel v části VI. ústavní stížnosti, označené jako "Ústavněprávní námitky", na pouhých šesti (!) řádcích toliko tvrdí, že v popsaném postupu obecných soudů shledává porušení shora označených základních práv, neboť trvání řízení a neprojednání věci po dobu delší 17 let je neúměrné a protiústavní.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává i tím, že dle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu je nesprávným postupem také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Není-li zákonem lhůta stanovena, považuje se za porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. 1 stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána; obdobné plyne z čl. 38 odst. 1 Listiny.
8. K obsahu nyní posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel nenabízí vůbec žádnou ústavněprávní argumentaci, jelikož - jak plyne ze shora uvedeného - pouze rekapituluje průběh předchozího a souvisejícího soudního řízení a poukazuje na jeho celkovou délku. Jak je ovšem již naznačeno shora, Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim ani instančně nadřízen a jeho úkolem proto není a ani být nemůže "pouhý" výklad podústavního práva. Jinak řečeno, Ústavní soud je s ohledem na svoje ústavní vymezení oprávněn zasáhnout kasačním způsobem do rozhodovací činnosti obecných soudů toliko tehdy, shledá-li v jejich rozhodnutích porušení ústavně zaručeného základního práva (princip self restraint). Pro tento zásah však musí stěžovatel (zastoupený právním profesionálem) nabídnout relevantní ústavněprávní argumentaci, neboť úkolem zdejšího soudu není tuto vymýšlet namísto něj.
9. Pokud proto stěžovatel považuje délku řízení v trvání 17 let za nepřiměřeně dlouhou (s čímž v obecné rovině samozřejmě nelze než souhlasit), bylo namístě s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a také například i Evropského soudu pro lidská práva v daném případě odůvodnit, že i podle judikaturních kritérií těchto soudů se v daném případě jedná o délku nepřiměřenou. O nic takového se však stěžovatel ani nepokusil.
10. Ústavní soud přitom odkazuje na ustálený názor judikatury, že se na řízení hledí vždy jako na celek a závěry o přiměřenosti či nepřiměřenosti délky řízení nelze činit obecným a paušalizujícím určením, do jaké doby je ještě délka řízení přiměřená a kdy již nikoliv. Průtahy řízení totiž představují taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3553/15 (http://nalus.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016 (www.nsoud.cz)]. Otázku úměrné délky řízení či nepřiměřených průtahů v řízení proto není možné posuzovat jen na základě doby, jaká uplynula od podání věci k obecnému soudu a vždy je nutné zabývat se konkrétními důvody, pro které řízení překročilo obvyklou délku, a také jednáním účastníků řízení.
11. Ústavní soud dále odkazuje za zevrubný popis skutkového stavu provedený krajským soudem v nyní napadeném rozsudku. Krajský soud totiž náležitě podrobně a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů ke stěžovatelem namítaným průtahům tak, jak jím byly tvrzeny, nedošlo. Krajský soud konstatoval, že se jednalo celkem o 4 řízení, která jsou vzájemně provázána. Předmětem zkoumání soudů byl soubor nemovitostí tvořící rekreační areál, na jehož konkrétním určení, způsobu a rozsahu jeho vypořádání, se účastníci řízení nebyli schopni shodnout. Krajský soud jako odvolací soud shodně s okresním soudem neshledal žádné průtahy v řízení, neboť nedošlo k pochybení na straně soudu. Výsledná délka řízení byla důsledkem objektivní složitosti věci, vzájemné provázanosti souběžných soudních řízení, pro které docházelo k přerušování řízení soudem, a v neposlední řadě rovněž chováním stěžovatele spočívajícím v neposkytnutí součinnosti znalci a znaleckému ústavu, jeho opakovaným žádostem o prodloužení lhůt, či absencím na soudních jednáních bez řádné omluvy.
12. Přitom - jak se podává ze shora uvedeného - s touto argumentací (především) krajského soudu stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nepolemizuje. Jakkoliv proto skutečně délka 17 let trvání soudního sporu výrazně přesahuje z hlediska jednotlivce optimální dobu nalézání spravedlnosti, nelze z pouhého konstatování počtu let bez dalšího vyvozovat porušení citovaných ústavně zaručených práv. Vždy je totiž třeba poměřovat tento údaj i s dalšími relevantními okolnostmi předmětné věci, kterými jsou (podle judikatury shora označených soudů) zejména obtížnost případu a aktivita účastníků řízení (jejich případné obstrukce). Z tohoto hlediska nazíráno je napadený rozsudek krajského soudu (a následné usnesení Nejvyššího soudu) velmi přesvědčivý, neboť krajský soud vysvětluje důvody tak dlouhého trvání soudního řízení právě naznačenými aspekty. Naopak stěžovatel, jak bylo uvedeno již shora, s tímto vysvětlením vůbec nepolemizuje.
13. Lze proto uzavřít, že za situace, kdy obecné soudy náležitě vyložily skutečné důvody délky řízení, přičemž tato délka byla z podstatné části zapříčiněna právě samotným stěžovatelem, a stěžovatel nedokázal přinést žádnou argumentaci, která by odůvodnění napadených rozhodnutí soudů dokázala jakkoliv zpochybnit, je podaná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu