ECLI:CZ:US:2021:3.US.1619.21.1
sp. zn. III. ÚS 1619/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele 1) J. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7, a 2) nezletilé V. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 22. dubna 2021 č. j. 15 Co 52/2021-76, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a V. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a 4 a v čl. 36 odst. 1 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i jejich právo podle čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 12. 2020 č. j. 12 Nc 51/2020-35 byla nezletilá svěřena do střídavé péče rodičů tak, že od lichého pondělí od 14:00 hodin do sudého úterý do 14:00 hodin bude v péči vedlejší účastnice (dále jen "matka"), od sudého úterý od 14:00 hodin do lichého pondělí do 14:00 hodin bude v péči prvního stěžovatele (dále také jen "otec") s tím, že nezletilá bude po ukončení vyučování docházet vždy k tomu rodiči, jehož péče bude následovat. Soud dále upravil péči o nezletilou v době letních a vánočních prázdnin. Otci uložil soud přispívat na výživu nezletilé částkou 4 000 Kč měsíčně, matce uložil přispívat na výživu nezletilé částkou 2 000 Kč měsíčně. Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že od doby odluky se pokoušeli rodiče s výjimkami praktikovat režim střídavé péče ve frekvenci ob jeden týden, přičemž oba respektovali přání nezletilé a projevili úmysl tento nezletilé vyhovující stav zachovat i do budoucna. Při samotném stanovení podrobností střídavé péče vyšel soud z vyjádření nezletilé učiněné před soudem, že jí střídavá péče vyhovuje, pouze si přála pobývat u matky více dní.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu změnil tak, že nezletilou svěřil do výlučné péče matky a otci uložil přispívat na výživu nezletilé částkou 5 000 Kč měsíčně. Soud dále stanovil styk otce s nezletilou v rozsahu vždy od sudé středy od 14:00 hodin do lichého pondělí do 14:00 hodin, a během letních, vánočních, jarních a velikonočních prázdnin. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že postoj nezletilé lze brát v řízení jako zásadně relevantní. Nezletilá přitom už při pohovoru před okresním soudem v prosinci 2020 jasně vyslovila a zdůvodnila, že by chtěla být u otce od středy po školním vyučování do pondělí, kdy by po skončení školy šla již k matce, kde by byla do druhé středy. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že péče o nezletilou by měla být upravena tak, že k otci půjde ve středu (sudý týden) po skončení školního vyučování a bude u něj do pondělí (v následujícím lichém týdnu) do skončení školního vyučování, zatímco od tohoto termínu do další sudé středy bude v péči matky. Takový režim je přitom podle krajského soudu již natolik asymetrický, že ho nelze podřadit pod střídavou výchovu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud rozhodl nejen odlišně od rozhodnutí okresního soudu, ale taktéž v rozporu s návrhem kolizního opatrovníka, který navrhoval, aby bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno. Krajský soud přitom neodůvodnil, proč nově nastavený režim nelze podřadit pod střídavou výchovu, podle stěžovatele neexistuje právní důvod, který by znemožňoval střídavou péči v rozsahu 9 a 5 dní. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud při svém rozhodování nebral v potaz zájem dítěte, který má být předním hlediskem při rozhodování. Nezletilá je dle stěžovatele ve věku, kdy sama dokáže formulovat své názory. Nezletilá uvedla, že by si přála být týden u matky a týden u otce s tím, že by u matky byla o 1 - 2 dny více. Pokud jde tedy o samotný rozsah stanovené péče (v relaci k počtu dní), lze patrně shledat závěr krajského soudu za učiněný v souladu s názorem nezletilé. Z opakovaných výpovědí nezletilé je však zřejmé, že si přeje, aby byla vychovávána oběma rodiči na stejné úrovni s tím, že u matky by byla o pár dní v týdnu víc, její výpověď tedy nelze prezentovat v tom smyslu, že by měla zájem na výlučné péči matky. Stěžovatel má za to, že nejde jen o teoretickou právní rovinu, neboť instituty střídavé péče a výlučné péče s rozšířeným stykem jsou podstatně rozdílné, jelikož kromě samotné vyživovací povinnosti má při výlučné péči právo rozhodovat o nákladech dítěte právě ten rodič, kterému je dítě svěřeno do péče. Z průběhu řízení je podle názoru stěžovatele evidentní, že nezletilá má zájem na tom, aby o jejích záležitostech rozhodovali oba rodiče, napadeným rozsudkem však nezletilá toto právo ztrácí, přičemž je tak zjevně zasaženo i do práv stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Odlišná situace byla zjištěna v případě nezletilé stěžovatelky. Za situace, kdy v ústavní stížnosti otec nezletilé označil nezletilou jako stěžovatelku a kdy právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis), tj. aby stěžovatel podával ústavní stížnost jménem, ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů nezletilé, byť se jedná o jeho dceru, je tímto naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu nezletilé stěžovatelky podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (v podrobnostech např. usnesení ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 2634/11 či ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2186/15, dostupná stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud tak není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
10. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že vyhověl-li soud přání nezletilé ohledně rozsahu, ve kterém má být svěřena do péče matky a otce, měl tak učinit formou svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů, v opačném případě byla porušena práva stěžovatele, kterému takto není umožněno podílet se na péči o nezletilou stejně plnohodnotně, jak je umožněno matce.
11. Stěžovatel se tedy nedomáhá širšího styku s nezletilou, nýbrž pouze brojí proti zvolené právní formě nastavení výchovných poměrů. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nicméně v pojetí českého rodinného práva není faktický rozdíl mezi péčí o dítě a výkonem práva styku. Péče o dítě je součástí rodičovské odpovědnosti (viz §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a zahrnuje žití ve společné domácnosti a rozhodování o každodenních záležitostech dítěte. To samé zahrnuje i právo osobního styku [srov. nálezy ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) či ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16 (N 137/82 SbNU 207)].
11. Svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů při současném stanovení širokého styku druhému rodiči totiž nedochází u rodiče, který nemá dítě v péči, k zániku ani k zúžení jeho rodičovské odpovědnosti, dochází pouze k faktickému omezení osobní péče o dítě v době, ve které není rodič ke styku s dítětem oprávněn. Rodič, kterému není svěřeno dítě do péče, tak může na dítě výchovně působit, pečovat o ně a rozhodovat o jeho běžných záležitostech jen v rámci doby, kdy je s dítětem oprávněn se stýkat. Oproti tomu rozhodování o záležitostech, které jsou pro dítě významné, je povinností a především právem obou rodičů, a to bez ohledu na to, že jednomu z rodičů je svěřeno dítě do péče, a druhý je oprávněn pouze ke styku. I v případě široce nastaveného styku rodiče s dítětem, které je ve výlučné péči druhého rodiče, tedy zůstávají takřka veškerá rodičovská práva a povinnosti oběma rodičům plně zachována, díky čemuž se, co do obsahu těchto práv, může široká úprava styku téměř rovnat střídavé péči. Podstatným rozdílem mezi střídavou péčí a širokým stykem rodiče s dítětem je v podstatě pouze vyživovací povinnost, když v případě střídavé péče obou rodičů se vyživovací povinnost k dítěti zpravidla stanoví oběma rodičům, zatímco při svěření dítěte do výlučné péče jednoho rodiče a stanovení širokého styku druhému rodiči se vyživovací povinnost stanoví pouze rodiči oprávněnému ke styku.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že otázka právní kvalifikace formy péče, jakož i výklad rozdílu mezi asymetrickou střídavou péčí a výlučnou péčí s rozšířeným rozsahem styku druhého rodiče je doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Jak již bylo uvedeno, pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud, s ohledem na své postavení, nemůže v takových případech hrát roli jakéhosi konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit konečné rozhodnutí z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem případně upřena (srov. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 433/15).
13. V nyní posuzované věci je pro Ústavní soud zásadní, že stěžovateli byl umožněn (v souladu s před soudem vysloveným přáním nezletilé) široký styk s nezletilou, který mu umožňuje podílet se na její výchově takovou měrou, aby byl i do budoucna jejich vztah udržován a prohlubován. Závěru krajského soudu, že v případě natolik asymetrického styku, jak tomu bylo ve věci stěžovatele (pobyt u otce od středy lichého týdne po skončení vyučování do pondělí sudého týdne po skončení vyučování), jsou dopady takto nastavené formy péče oproti svěření do střídavé péče pouze právní (tedy jde o jinou právní formu péče), nikoli faktické (z hlediska faktického výkonu rodičovských práv), proto nelze z hlediska ústavnosti ničeho vytknut. Veškerá argumentace stěžovatele vztahující se k tomu, zda nezletilá svým vysloveným přáním takový důsledek (svěření do výlučné péče matky) zamýšlela (včetně argumentace týkající se prokazování pravosti SMS zpráv zasílaných matce nezletilou či účasti stěžovatele na mediaci), je tedy za situace, kdy stěžovatel nebrojí proti samotnému časovému rozsahu styku, bezpředmětná.
14. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod závěry krajského soudu zpochybňovat. Krajský soud se danou věcí podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a nikoli v rozporu se stěžovatelem uváděnou nálezovou judikaturou.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu