ECLI:CZ:US:2021:3.US.1639.20.1
sp. zn. III. ÚS 1639/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. S., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou, sídlem Freyova 82/27, Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2020 č. j. 14 To 198/2020-58 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 14. února 2020 č. j. 3 PP 16/2020-51, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 2. 2020 č. j. 3 PP 16/2020-51 byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. 8 T 54/2014, rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 16 T 134/2015 a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 9T 320/2014.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2020 č. j. 14 To 198/2020-58 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy při svém rozhodování vyšly především ze skutečností týkajících se jeho trestní minulosti. Jak však judikoval Ústavní soud (nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16), při zdůvodňování negativního závěru o prognóze vedení řádného života nepostačuje převzít stejné argumenty, jimiž soudy dříve zdůvodňovaly uložení trestu odnětí svobody. Jinak dochází k porušení zákazu dvojího přičítání.
5. Stěžovatel má za to, že soudy se měly více zaměřit na aktuální stav. Zabývaly se pouze záznamy v Rejstříku trestů a s tím souvisejícím počtem předchozích výkonů trestů a vycházely ze zkušenosti s podmíněným propuštěním stěžovatele před 17 lety, namísto toho, aby uvážily, jak mohl aktuální výkon trestu změnit u stěžovatele pohled na jeho předchozí trestnou činnost a k jakému osobnímu růstu u něj mohlo v mezidobí dojít. Stěžovatel upozorňuje, že rodina a zázemí, které má pro přechod na svobodu zajištěny, výrazně minimalizuje jeho možné další selhání. Soudu doložil příslib obchodní společnosti X, kde pracuje na pracovišti s volným pohybem a kde plánuje pracovat i po propuštění. Závěr soudů o nemožnosti propuštění kvůli vysokému riziku recidivy tak působí "mechanicky".
6. Dle stěžovatele soudy zvolený přístup zároveň odporuje smyslu institutu podmíněného propuštění, jenž spočívá v tom, že odsouzeného motivuje k tomu, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný. Podmíněné propuštění v sobě obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby, eventuálně též s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností (viz §89 odst. 2 trestního zákoníku). Stěžovatel je přesvědčen, že svým aktivním přístupem k výkonu trestu výše uvedené naplnil, jak vyplývá i z hodnocení věznice. Okresní soud podotkl, že "odsouzený viditelně ví, jakým způsobem vystupovat, aby měl výkon trestu pro něj co nejpříznivější vývoj", čímž degradoval snahu stěžovatele o pozitivní náhled a změnu v jeho kriminálním chování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, 90, 91 a 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro uplatnění institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v §88 a násl. a trestní řád v §331 a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta republiky zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [§88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], resp. u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [§88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], resp. u vybraných trestných činů dvě třetiny [§88 odst. 4 téhož zákona]. Podle §88 odst. 2 trestního zákoníku je u přečinů možné propuštění i před uplynutím dob stanovených v §88 odst. 1 téhož zákona. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností (v případě propuštění před uplynutím stanovených dob podle §88 odst. 2 musí jít o vzorné chování a plnění povinností), a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutno splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.
10. K otázce, nakolik lze při rozhodování o podmíněném propuštění vycházet z trestní minulosti odsouzeného, Ústavní soud připomíná, že ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) poukázal na princip, že samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění. To však na druhou stranu neznamená, že by v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nemohla a neměla být jeho trestní minulost z hlediska rizika recidivy předmětem jakéhokoliv hodnocení. Nejde ani o porušení zásady ne bis in idem, když tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tato zásada se proto nemůže uplatnit [obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2133/13 či II. ÚS 2890/14, též srov. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)].
11. V nynější věci Ústavní soud nemá za to, že by posouzení obecných soudů, popsané v odůvodnění jejich rozhodnutí, vykazovalo znaky libovůle či jinak porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatele. Soudy nevyšly pouze "mechanicky" z toho, že stěžovatel v minulosti spáchal trestnou činnost, ale uvážily jeho osobnostní profil a skutečnost, jaký vliv na něj měly dříve vykonávané tresty a jaké z toho vyplývá riziko recidivy. Logicky si povšimly např. toho, že stěžovatel již v minulosti podmíněně propuštěn byl, ale podmínky nedodržel a byl mu nařízen výkon zbytku trestu. Nepominuly přitom ani poukaz stěžovatele na to, že má zajištěné zázemí, když uvážily, že obdobné zázemí již měl v minulosti a přesto páchal trestnou činnost. Sama skutečnost, že stěžovatel se chová řádně během výkonu trestu, k jeho podmíněnému propuštění nepostačuje, neboť jde, jak již bylo vyloženo výše, toliko o jednu ze tří podmínek, které musejí být splněny.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu