ECLI:CZ:US:2021:3.US.1641.21.1
sp. zn. III. ÚS 1641/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ADEMASTAV s. r. o., sídlem Nádražní 162, Cerhenice, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem, sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. dubna 2021 č. j. 23 Co 108/2021-60, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici k Okresnímu soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") žalobu o zaplacení částky 7 999 000 Kč s příslušenstvím. Čtyři dny před podáním žaloby - dne 16. 2. 2021 - stěžovatelka zaslala vedlejší účastnici předžalobní výzvu. Stěžovatelka vzala žalobu zpět, neboť vedlejší účastnice stěžovatelce zaplatila dlužnou částku tři dny po podání žaloby. Okresní soud usnesením ze dne 15. 3. 2021 č. j. 18 C 61/2021-43 řízení zastavil a vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 245 630 Kč. Podle okresního soudu vedlejší účastnice zavinila zastavení řízení. Stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastnice po celou dobu nebyla ochotna plnit a jednání prodlužovala za účelem promlčení dluhu, zatímco vedlejší účastnice tvrdila, že plnit chtěla, avšak čekala na stěžovatelčino uznání odpovědnosti za vznik škody.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka nesplnila podmínku pro přiznání náhrady nákladů řízení podle §142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), neboť podala žalobu dříve než po uplynutí sedmi dnů od zaslání předžalobní výzvy vedlejší účastnici. Krajský soud s ohledem na účel této podmínky, judikaturu Nejvyššího soudu a celkové okolnosti věci dospěl k závěru, že v tomto případě bylo nutné trvat na splnění podmínky včasného zaslání předžalobní výzvy. Z ničeho totiž nevyplývalo, že by vedlejší účastnice nebyla ochotna plnit. Tomu odpovídalo zaplacení žalované částky vedlejší účastnicí sedmý den po doručení předžalobní výzvy.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že krajský soud nehodnotil nebo nepochopil klíčové okolnosti případu a nepřihlédl k obsahu spisu a důkazům. Krajským soudem odkazovaná judikatura má být nepřiléhavá, neboť stěžovatelka údajně nebyla při podání žaloby vedena záměrem navýšit druhé straně náklady. Stěžovatelka vysvětlila a doložila důvody, pro které nemohla žalobu podat po lhůtě sedmi dnů od zaslání předžalobní výzvy, ani dříve zaslat předžalobní výzvu. Finalizovala se totiž jednání s dalšími pojišťovnami, která se však protáhla až ke konci promlčecí lhůty. Tři dny po zaslání předžalobní výzvy - dne 19. 2. 2021 - přitom vedlejší účastnice oznámila, že věc bude znovu prošetřovat ve lhůtách splatnosti a v zákonných lhůtách. Stěžovatelka tvrdí, že byla při všech jednáních maximálně součinná, ač byla k otázce vlastní odpovědnosti obezřetná. Nelze jí vytýkat, že i s ohledem na probíhající trestní řízení a jeho následný výsledek nemohla bez dalšího uznat svou odpovědnost; ta byla po dlouhou dobu sporná a je jednoduché samotný výstup konečného jednání hodnotit jako neochotu uznat odpovědnost již po vzniku pojistné události. Stěžovatelka nepopírá, že nesplnila zcela podmínku podle §142a odst. 1 o. s. ř., ač výzvu zaslala před podáním žaloby. Nicméně je přesvědčena, že celý proces jednání a kroků na obou stranách naplňuje zákonné podmínky, a v řízení jsou tak dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhrady nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. Nutno předeslat, že k problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud obecně staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost se nevymyká právě uvedenému postulátu, pročež je zjevně neopodstatněná.
9. Krajský soud podrobně shrnul hlediska k posouzení nutnosti trvat na splnění podmínky o předžalobní výzvě podle §142a odst. 1 o. s. ř. Není pravdou, že by stěžovatelce přisuzoval snahu navyšovat náklady řízení. Naproti tomu stěžovatelka tvrdí, že lhůtu sedmi dnů od zaslání předžalobní výzvy nemohla zachovat z důvodu blížícího se naplnění promlčecí lhůty. Příčinu podání žaloby na samém konci promlčecí lhůty stěžovatelka shledává na straně vedlejší účastnice mimo jiné proto, že tři dny po zaslání předžalobní výzvy informovala o probíhajícím dalším šetření. Námitkám stěžovatelky nelze upřít určité ratio, neboť v případě skutečného ujištění stěžovatelky o neochotě (nebo nemožnosti) vedlejší účastnice plnit k předžalobní výzvě by mohlo být formalistické trvat na požadavku podat žalobu nejdříve po uplynutí sedmi dnů od zaslání předžalobní výzvy. Ústavní soud se s argumentací stěžovatelky a rozhodnutími krajského soudu i okresního soudu podrobně seznámil a dospěl k závěru, že takový stěžovatelkou tvrzený exces v posuzované věci nenastal. Nadto by vzhledem k omezenému ústavněprávnímu přezkumu problematiky náhrady nákladů řízení musely pro zrušení napadeného rozhodnutí svědčit vskutku mimořádné důvody.
10. Hlavní důvody napadeného rozhodnutí lze shrnout i tak, že jestliže vedlejší účastnice na základě předžalobní výzvy (anebo i na základě podání žaloby) svůj dluh splnila, nelze na její straně shledat zavinění zastavení řízení, pokud jí k dobrovolnému splnění dluhu nebyl dán dostatečný prostor. Jinak řečeno bylo podle krajského soudu stěžejní, že v opačném případě řízení vůbec nemuselo být zahájeno. Tento důvod přesvědčivě převažuje nad tvrzenou nejistotou stěžovatelky o dobrovolném splnění dluhu vedlejší účastnicí. Byla-li stěžovatelka nucena podat žalobu předčasně pro blížící se uplynutí promlčecí lhůty, mohla předžalobní výzvu zaslat o jeden až dva dny dříve a tomuto riziku se vyhnout. Vyčkávala-li až do okamžiku, kdy již podmínku podle §142a odst. 1 o. s. ř. nemohla splnit, aniž by se její právo nepromlčelo, představuje napadené rozhodnutí racionální a odůvodněný následek podstoupení takového rizika. Zpráva vedlejší účastnice ze dne 19. 2. 2021 pak nemohla ujistit stěžovatelku o tom, že vedlejší účastnice nebude dluh plnit. Tuto informaci stěžovatelka obdržela tři dny po odeslání předžalobní výzvy a nemohla mít vliv na rozhodnutí vyzvat vedlejší účastnici naposledy k dobrovolnému plnění. Je proto ústavně souladný závěr krajského soudu, že rozhodné je v posuzované věci to, že vedlejší účastnice sedmý den po obdržení předžalobní výzvy svůj dluh splnila. Stejně tak z napadeného rozhodnutí neplyne, že by krajský soud neuvážil ostatní okolnosti věci - především mimosoudní jednání mezi stěžovatelkou a pojišťovnami - nicméně jim přiznal odlišný význam, než jaký tvrdila stěžovatelka.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu