ECLI:CZ:US:2021:3.US.1654.21.1
sp. zn. III. ÚS 1654/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky státní příspěvkové organizace Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, sídlem Vinařská 965/5, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 26 Cdo 3268/2020-167, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2020 č. j. 18 Co 213/2019-147, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. září 2019 č. j. 16 C 167/2015-126 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2018 č. j. 26 Cdo 1911/2017-112, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 16 C 167/2015 se podává, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 10. 2016 č. j. 18 Co 214/2016-83 a rozsudek městského soudu ze dne 12. 5. 2016 č. j. 16 C 167/2015-64 a věc byla vrácena posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že smyslem právní úpravy v §66 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 29. 12. 2011, je zamezit přelévání prostředků mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu. Organizační složky státu pouze obhospodařují majetek, který vlastní stát, a proto si podle odst. 2 uvedeného ustanovení organizační složky ani jejich příspěvkové organizace neplatí navzájem za užívání nemovitosti, s níž hospodaří jiná organizační složka či příspěvková organizace, neboť by jen docházelo k přesunu finančních prostředků uvnitř státu. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že uvedené platí jak pro užívání celé nemovitosti, tak pro její část či nebytové prostory. Je-li tedy vedlejší účastnice (žalobkyně) organizační složkou státu a stěžovatelka (žalovaná) příspěvkovou organizací, obě zřízené a v přímé působnosti Ministerstva zdravotnictví, měla vedlejší účastnice podle §66 odst. 2 rozpočtových pravidel užívat nebytové prostory stěžovatelky bezúplatně. Nešlo proto o nájem, jehož pojmovým znakem je vždy úplatnost.
3. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, ve věci znovu rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení ve výši 154 071,57 Kč s příslušenstvím a náklady řízení k rukám právního zástupce vedlejší účastnice, a to vše do 30. 11. 2019.
4. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu změnil v části výroku o určení lhůty k plnění pouze tak, že se stanoví lhůta jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, jinak rozsudek potvrdil; rozhodl též o nákladech odvolacího řízení.
5. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť závěr městského soudu (který nadto vyplýval ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu) je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nebylo důvodu se odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka předně namítá, že §66 odst. 1 rozpočtových pravidel na posuzovanou věc vůbec nedopadá, neboť vedlejší účastnice je organizační složkou státu zřízenou Ministerstvem zdravotnictví a stěžovatelka je státní příspěvkovou organizací zřízenou týmž ministerstvem. Zmíněné ustanovení se má však uplatnit nanejvýš na vztahy mezi organizační složkou a jí zřízenou příspěvkovou organizací, což však není tento případ. Dále stěžovatelka nesouhlasí s výkladem Nejvyššího soudu, že §66 odst. 2 rozpočtových pravidel v rozhodném znění bylo možno vztáhnout nejen na užívání celé nemovitosti, ale též na její část či nebytové prostory. V tomto smyslu bylo znění uvedeného ustanovení změněno až pozdější novelou, a soudy přijatý výklad je tak nejen extrémně rozšiřující, ale též rozporný se zákazem retroaktivity. Stěžovatelka na podporu uvedeného odkazuje na názor předsedy Ústavního soudu JUDr. Pavla Rychetského vyjádřený v námitkách k protokolu o výsledku veřejnoprávní kontroly u Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012 č. j. 17/104 871/2011. V uvedeném dokumentu, jenž stěžovatelka rovněž přiložila k ústavní stížnosti, měl předseda Ústavního soudu vyjádřit názor, že §66 odst. 2 rozpočtových pravidel se vztahuje pouze na náhrady za užívání nemovitosti jako celku, nikoliv za užívání její části. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka rozvádí názor, že pro vznik bezdůvodného obohacení se vyžadují přinejmenším dvě strany, kdy jedna se obohatí na úkor druhé. Stěžovatelce však není zřejmé, jak se mohla obohatit na úkor jediného státního rozpočtu, tedy na svůj vlastní úkor.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
9. Městský soud plně odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že k věci nemá více co dodat.
10. Krajský soud možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření rekapituloval závěry, jež učinil v napadených rozhodnutích k výkladu a použití §66 zákona o rozpočtových pravidlech.
12. Vedlejší účastnice uvedla, že podle jejího názoru soudy věc řádně posoudily, své argumenty dobře vysvětlily a rozhodly ve věci v souladu s právem. Jakkoliv měla vedlejší účastnice za to, že veškeré stěžovatelčiny argumenty byly vypořádány již v napadených rozhodnutích, zopakovala, že znění předmětného ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech je zcela jasné a jednoznačné, přičemž stejně jasný je i účel, který dané ustanovení sleduje. Jde-li o v ústavní stížnosti uvedenou námitku, že nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, stěžovatelka se snaží mást relativně nepodstatnou informací, že jak ona sama, tak vedlejší účastnice jsou účetní jednotky státu v rámci téže kapitoly státního rozpočtu. Dle vedlejší účastnice je však podstatné, že napojení stěžovatelky na státní rozpočet je pouze v podobě zákonem upravených transferů, např. příspěvky státu na provoz. K bezdůvodnému obohacení proto mohlo dojít a také došlo.
13. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice; ta v ní pak pouze odkázala na svá tvrzení obsažená v ústavní stížnosti.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Jádro stěžovatelčiny argumentace tkví v odlišném výkladu §66 rozpočtových pravidel ve znění účinném do 29. 12. 2011. Nutno však připomenout, že posuzování či sjednocování výkladu podústavního práva Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, přičemž do procesu rozhodování soudů by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze tehdy, kdyby byl soudy přijatý výklad v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí, však Ústavní soud neshledal.
16. Předmětný §66 rozpočtových pravidel ve znění účinném do 29. 12. 2011 zní:
1) Pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, organizační složky státu v působnosti jednoho správce kapitoly si při plnění svého předmětu činnosti navzájem neposkytují peněžitá plnění. To platí také pro organizační složku státu a jí zřízenou příspěvkovou organizaci.
2) Organizační složky státu neposkytují náhrady za užívání nemovitosti, se kterou hospodaří jiná organizační složka státu nebo příspěvková organizace.
17. Stěžovatelce lze částečně rozumět v jejích výhradách k formulaci §66 zákona o rozpočtových pravidlech v rozhodném znění, která může zavdávat důvod k pochybnostem o správném výkladu tohoto ustanovení. Výklad, na němž stěžovatelka setrvává a jenž je výkladem výlučně jazykovým (gramatickým), však Ústavní soud nemůže podpořit, neboť zjevně neodpovídá smyslu ani účelu, který dotčená právní úprava sleduje a který byl ostatně zdůrazněn i v napadených rozhodnutích.
18. Soudy (resp. Nejvyšší soud, jehož právním názorem byly následně nižší soudy vázány) nepochybily, vyložily-li citované ustanovení za pomoci dalších výkladových metod, zejména výkladu logického, systematického a teleologického, a uzavřely-li, že §66 odst. 1 rozpočtových pravidel se použije na vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, ačkoliv stěžovatelka není zřízena přímo vedlejší účastnicí, nýbrž obě jsou zřízeny a podléhají přímé působnosti Ministerstva zdravotnictví. Ústavně souladným je rovněž závěr soudů, že §66 odst. 2 rozpočtových pravidel lze použít nikoliv výhradně na případy užívání celé nemovitosti, nýbrž i na případy, kdy je danou organizační složkou státu užívána pouze část nemovitosti nebo nebytové prostory. Z důvodové zprávy k uvedenému zákonu vyplývá, že účelem dané právní úpravy je předejít přelévání prostředků mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu, přičemž poskytování náhrad mezi organizační složkou (správcem kapitoly) a příspěvkovou organizací v její působnosti je obcházením financování formou příspěvku na provoz. Z právě řečeného je zřejmé, že stěžovatelkou zastávaný výklad, podle něhož vedlejší účastnice měla být povinna poskytnout stěžovatelce náhradu za užívání nebytového prostoru, není s to na rozdíl od soudy přijatého výkladu dostát účelu, jenž má daná právní norma sledovat, nýbrž je s ním naopak v rozporu (na což ostatně upozornil již Nejvyšší soud).
19. Podpořily-li soudy svůj závěr, že předmětná právní úprava dopadá nejen na nemovitost jako celek, ale i na její části odkazem na §66 odst. 2 rozpočtových pravidel ve znění účinném od 30. 12. 2011, v němž byla slova "za užívání nemovitosti" nahrazena slovy "za užívanou plochu v nemovitosti", s tím, že jde pouze o zpřesnění a obsah normy zůstává nezměněn, nespatřuje v tom Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky žádné zásadní pochybení. Z ničeho totiž nevyplývá (a ani stěžovatelka netvrdí opak), že by provedenou formulační změnou zákonodárce zamýšlel jakkoliv rozšířit okruh právních vztahů, na něž má daná právní úprava oproti dosavadnímu stavu nově dopadat.
20. K poukazu stěžovatelky na námitky k protokolu o výsledku veřejnoprávní kontroly u Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012 nutno uvést, že podle čl. 88 odst. 2 Ústavy jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem upravujícím pravidla o řízení před Ústavním soudem; nejsou naopak vázáni výroky jednotlivých soudců (včetně funkcionářů) Ústavního soudu nebo písemnostmi Ústavního soudu, jež se nevztahují k posuzované věci nebo které se dokonce vůbec netýkají rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Byť argumenty obsažené v uvedené písemnosti (především námitky Ústavního soudu k výsledkům kontroly týkající se pronájmu nemovitosti v Jindřichově Hradci - viz její str. 7 až 8) podporují stěžovatelkou prosazovaný výklad §66 odst. 2 rozpočtových pravidel, nepostačuje to samo o sobě ke zrušení napadených rozhodnutí, která Ústavní soud (jak rozvedeno výše) považuje naopak za logická, řádně odůvodněná, a tudíž z ústavněprávního hlediska přijatelná.
21. Přisvědčit stěžovatelce konečně nelze ani v tvrzení, že k bezdůvodnému obohacení nemohlo ve věci vůbec dojít. Zde již jen pro stručnost postačí odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž bylo stěžovatelce vysvětleno, že rozhodujícím pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení je objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž nedošlo právním řádem předvídaným způsobem (viz jeho str. 2).
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu