ECLI:CZ:US:2021:3.US.1660.21.1
sp. zn. III. ÚS 1660/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele O. T., zastoupeného JUDr. Matoušem Blažkem, advokátem se sídlem Říční 456/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 190/2021-9082, ze dne 12. května 2021, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 110/2019-8800, ze dne 22. září 2020, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 T 6/2018-8555, ze dne 11. září 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") shledán vinným přečinem podvodu podle §209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). Tohoto přečinu se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že se skupinou dalších odsouzených v rozporu s povinnostmi vyplývajícími ze smluv o obchodním zastoupení uzavřených s pojišťovnami, zaměnil běžný postup získávání nových zájemců o uzavření smluv o životním pojištění za postup, kdy získávání nových pojistníků bylo prezentováno jako nabídka snadného přivýdělku, avšak za podmínky, že tito zájemci o práci sami uzavřou pojistnou smlouvu, aby on a další obžalovaní mohli inkasovat provize za doporučení dalšího klienta. Tento systém (variace na pyramidové schéma) byl vydáván za tzv. multilevelový, přičemž tito noví klienti ? spolupracovníci byli navíc ujišťováni, že za ně společnost zaplatí buď první platbu pojištění, popřípadě několik plateb pojištění, než začnou sami vydělávat, a pokud budou doporučovat další spolupracovníky uvedeným společnostem a tito také uzavřou pojistné smlouvy, tak potom nebudou muset platit pojištění a naopak ještě mohou dosáhnout na provize za zprostředkování, případně že pojistné nebudou muset platit vůbec. Některým takovým klientům byla slíbena, popřípadě i poskytnuta za samotné uzavření pojistné smlouvy finanční odměna. Jednalo se přitom o osoby bez zajištěného příjmu, či pouze s příjmy ze sociálních dávek, které nebyly schopné splácet pojistné, přičemž ve smlouvách byly uvedeny nepravdivé údaje o jejich zaměstnání. Stěžovatel dle rozsudku krajského soudu zprostředkoval deset takových pojistných smluv jménem obchodní společnosti X, přičemž způsobil poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s. Vienna Insurance Group, škodu v celkové výši 234 792 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců.
3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 2 To 110/2019-8800, s odkazem na §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Nejvyšší soud dodal, že trestná činnost obviněných byla páchána velice rychle, v případě stěžovatele dokonce v řádu pouhých dvou měsíců, a přesto způsobil škodu přesahující 200 000 Kč a k další nedošlo pouze díky zásahu pojišťoven, které zastavily výplatu provizí.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, přičemž uvádí, že krajský soud nedostatečně odůvodnil vinu stěžovatele generalizací skutkových zjištění ostatních obviněných na jeho osobu, přičemž tvrdí, že soud jeho vinu odůvodňuje toliko v jediném odstavci (odst. 64), ve kterém však není zřejmé, o kterých obviněných krajský soud hovoří. Namítá, že uvedený postup je v rozporu s §125 odst. 1 tr. řádu a činí odsuzující rozsudek nepřezkoumatelným. Dále v ústavní stížnosti uvádí, že napadené usnesení vrchního soudu se nijak nevyjadřuje k tomu, co konkrétně měl stěžovatel svou činností zastřešit, tedy co předcházelo uzavření pojistných smluv, neboť to nebylo spolehlivě zjištěno, čímž dle stěžovatele nedostál požadavkům §134 odst. 2 tr. řádu, a dle jeho názoru odvolání nesprávně zamítl. Nepřezkoumatelné je dle stěžovatele i napadené usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a že soudy řádně neobjasnily skutkový stav v jeho trestní věci, řádně neodůvodnily závěr o jeho vině a dále nerespektovaly procesní zásady trestního řízení ani princip presumpce neviny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá. Takové porušení práv stěžovatele však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
9. Pokud stěžovatel namítá, že krajský soud dostatečně neodůvodnil napadený rozsudek, a své závěry o vině stěžovatele, této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Krajský soud ve vztahu ke stěžovateli nejprve na str. 7 uvedl údaje o pojistných smlouvách a pojistnících, se kterými uzavřel stěžovatel smlouvy o životním pojištění (dle odst. 8 rozsudku krajského soudu stěžovatel rozporuje svůj podpis toliko na jedné z těchto smluv). Následně v odst. 32 napadeného rozsudku podrobně vylíčil výpovědi 11 svědků ? osob, se kterými stěžovatel pojistnou smlouvu uzavřel nebo chtěl uzavřít. Následně Krajský soud své rozhodnutí o stěžovatelově vině odůvodnil v odst. 64 tím, že bylo prokázáno, že vyjmenovaní obžalovaní (včetně stěžovatele) jednali v rozporu s povinnostmi vyplývajícími ze smluv o obchodním zastoupení, uzavřenými s jednotlivými pojišťovnami, když zaměnili běžný postup získávání nových zájemců o uzavření smluv o životním pojištění za postup, kdy získávání nových pojistníků schovali pod nabídku snadného přivýdělku plynoucího ze spolupráce s obchodními společnostmi, avšak za podmínky, že tito zájemci o práci sami uzavřou pojistnou smlouvu, aby obžalovaní mohli inkasovat provize za doporučení dalšího spolupracovníka. K tomu krajský soud dodal, že samotnými svědky popisovaný způsob prezentace nabízeného produktu ze strany obžalovaných svědčí o tom, že jediným cílem obžalovaných bylo získat osobní data a podpisy osob na pojistných smlouvách, za účelem inkasování provize. V odst. 74 napadeného rozsudku nakonec krajský soud kvalifikoval stěžovatelovo jednání jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku, přičemž věnoval celý odstavec pouze jednání stěžovatele.
10. Dle Ústavního soudu je odůvodnění krajského soudu logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Ústavní soud připouští, že by bylo možné odůvodnění rozsudku krajského soudu vyhotovit podrobněji (ke každému obviněnému uvést vždy samostatný odstavec), avšak s přihlédnutím k typově stejné činnosti obviněných, shledává, že uvedený postup v dané věci v ústavněprávním přezkumu obstojí. Ústavní soud přihlédl k tomu, že krajský soud zdůrazňuje (např. v odst. 67), že byť jednotliví zprostředkovatelé působili na různých místech České republiky, způsob získávání zájemců uzavření pojistné smlouvy byl u všech spoluobžalovaných, působících pod hlavičkou společnosti X prakticky stejný a k tomu, že v odst. 74 napadeného rozsudku krajský soud hodnotí samostatně jednání stěžovatele a věnuje se jeho kvalifikaci.
11. Dle Ústavního soudu obecné soudy v průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Vrchní soud se vypořádal s námitkami stěžovatele i s jeho návrhy na další dokazování. Ke stěžovatelově námitce, že není jasné, co měl stěžovatel dle vrchního soudu zastřešit, se vyjádřil již Nejvyšší soud v odst. 110 napadeného usnesení dovolacího soudu - jednalo se o předmětné pojistné smlouvy. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení, že rozhodnutí dovolacího soudu je nepřezkoumatelné, dle Ústavního soudu se Nejvyšší soud dovolacími námitkám stěžovatele podrobně zabýval (dovolacím námitkám stěžovatele věnoval str. 32-34 svého usnesení).
12. Pravidlo in dubio pro reo, jehož porušení stěžovatel namítá, představuje záruku, že soudy rozhodnou ve prospěch obviněného, přetrvávají-li pochybnosti neodstranitelné ani provedením dalšího dokazování [viz například nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. února 2004 (N 26/32 SbNU 239)]; k takovým pochybnostem však obecné soudy ve stěžovatelově věci nedospěly. Ústavní soud je přesvědčen, že právě v projednávané věci obecné soudy učinily spolehlivý závěr, na jehož základě vydaly svá rozhodnutí, a proto nepřisvědčil ani této námitce stěžovatele. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud v projednávaném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu