ECLI:CZ:US:2021:3.US.1671.21.1
sp. zn. III. ÚS 1671/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Kuly, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Šiplem, advokátem sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 7 As 370/2019-34, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2019 č. j. 30 A 21/2018-187 a rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 6. 12. 2017 č. j. KUKHK-30517/UP/2017/OS, spojené s návrhem na zrušení §79 odst. 2 písm. s) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §79 odst. 2 písm. s) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněná dne 5. 7. 2021 o vlastní vyjádření stěžovatele. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Dále byly údajně porušeny principy právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, byly překročeny zákonné limity výkonu státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny a bylo porušeno stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele totiž nebyl dán veřejný zájem, který by jako jediný mohl ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny vést k omezení jeho vlastnického práva; muselo by se tak ovšem stát na základě podmínek stanovených zákonem, když ani toto v daném případě nebylo splněno.
2. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení §79 odst. 2 písm. s) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"). Uvedené ustanovení, ve znění do 31. 12. 2017 rozhodném pro nyní posuzovanou věc, znělo takto:
"Rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas nevyžadují [...] s) výměna vedení technické infrastruktury,59) pokud se nemění její trasa a nedochází k překročení hranice stávajícího ochranného nebo bezpečnostního pásma, [...]." Znění poznámky pod čarou č. 59 bylo následující: "Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů." Stěžovatel však petit ústavní stížnosti formuluje tak, jako by měl Ústavní soud zrušit znění daného ustanovení ke dni podání ústavní stížnosti: "Rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas nevyžadují [...] s) výměna vedení technické infrastruktury,69) pokud nedochází k překročení hranice stávajícího ochranného nebo bezpečnostního pásma, [...]." Znění poznámky pod čarou č. 69 je pak následující: "Například zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů."
3. Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí se podává, že Městský úřad H., odbor výstavby (dále jen "stavební úřad") původně nařídil společnosti ČEZ Distribuce, a. s. odstranění nepovolené stavby, tedy v jeho rozhodnutí specifikované elektrické přípojky. K odvolání jmenované akciové společnosti proti rozhodnutí stavebního úřadu Krajský úřad Královéhradeckého kraje (dále jen "krajský úřad") ústavní stížností napadeným rozhodnutím shora zmiňované rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a řízení o odstranění nové elektrické přípojky zastavil. Následná žaloba stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozhodnutí krajského úřadu byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítnuta.
4. Krajský soud se ztotožnil s názorem krajského úřadu, že v posuzovaném případě se jednalo o výměnu elektrické přípojky jako součásti vedení technické infrastruktury, při které nedošlo ke změně trasy této infrastruktury ani k překročení hranice stávajícího ochranného a bezpečnostního pásma. Z ničeho nelze podle krajského soudu dovodit, že by se o výměnu vedení technické infrastruktury ve smyslu §79 odst. 2 písm. s) stavebního zákona mohlo jednat jen v případě, pokud by byla měněna po částech a nikoliv jako celek. Podle krajského soudu nedošlo ani ke stěžovatelem tvrzené změně vedení technické infrastruktury, neboť vodiče přípojky jsou stále nataženy mezi dvěma sloupy, jejichž umístění se nezměnilo. Krajský soud ve svém rozhodnutí rovněž uvedl, že elektrická přípojka je technickou infrastrukturou a nová (i stará) elektrická přípojka je energetickým vedením, neboť je určena k dodávce elektrické energie.
5. Následná kasační stížnost stěžovatele byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud v rozsudku nejprve uvedl, že předmětem sporu byla otázka, zda stavba nové elektrické přípojky na pozemku stěžovatele splňovala podmínky §79 odst. 2 písm. s) stavebního zákona, tedy zda tato přípojka ke svému umístění nevyžadovala ani rozhodnutí o umístění stavby, ani územní souhlas ani ohlášení ke svému provedení. Zcela se přitom ztotožnil s právním názorem krajského úřadu i krajského soudu, že elektrickou přípojku je nutno považovat za vedení technické infrastruktury a proto její výměna podléhá zjednodušenému režimu ve smyslu §79 odst. 2 písm. s) stavebního zákona. Tento závěr vysvětlil Nejvyšší správní soud přesvědčivým výkladem jednotlivých technických pojmů užívaných stavebním zákonem a zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelův výklad naopak považoval za formalistický, byť energetický zákon pro svoje účely považuje elektrickou přípojku za "zařízení" a nikoliv za "vedení", jak ji naopak označuje §79 odst. 2 písm. s) stavebního zákona. Připomněl, že elektrické přípojky slouží ke koncovému přenosu elektrické energie z přenosové soustavy. Jedná se tudíž podle Nejvyššího správního soudu o část vedení elektrizační soustavy. Dospěl-li tedy krajský úřad k závěru, že nová elektrická přípojka je vedením technické infrastruktury ve smyslu stavebního zákona, je tento závěr logický a podle Nejvyššího správního soudu zcela předvídatelný. V kontextu okolností daného případu pak podle Nejvyššího správního soudu nelze lpět ani na tom (což stěžovatel činil v kasační stížnosti a činí tak i v ústavní stížnosti - poznamenal Ústavní soud), že při výměně přípojky by musela být zachována alespoň její část (nesměla být tedy být vyměněna celá, jako se to stalo v nyní posuzovaném případě). Vodítko k tomu, co je ještě možné považovat za výměnu, a co by bylo již novou stavbou, totiž podle Nejvyššího správního soudu poskytuje samotný §79 odst. 2 písm. s) stavebního zákona, v němž je zdůrazněna neměnnost původní trasy vedení technické infrastruktury a nepřekročení hranice stávajícího ochranného a bezpečnostního pásma. Právě optikou těchto požadavků je proto nutné parametry výměny podle Nejvyššího správního soudu posuzovat. Naopak účelem výměny vedení technické infrastruktury zcela zjevně není zakonzervování jejího technického stavu do doby jejího původního vzniku. Při její výměně a při posuzování shody mezi původní a novou elektrickou přípojkou tak nelze odhlížet od technologického vývoje a nových technických bezpečnostních norem. Při výměně elektrické přípojky nutno proto akceptovat určité odchylky.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak uvádí Ústavní soud následující.
10. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatelova ústavní stížnost neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, když setrvává, podobně jako v předchozích fázích řízení, na výkladu technických pojmů užívaných energetickým zákonem a stavebním zákonem. V tomto kontextu ovšem musí Ústavní soud konstatovat, že zvláště rozhodnutí obou správních soudů jsou při výkladu a aplikaci rozhodných technických pojmů velmi podrobná a přesvědčivá. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby v tomto rozsahu napadená rozhodnutí jakkoliv přehodnocoval a naopak pro stručnost na jejich odůvodnění plně odkazuje. V rámci vypořádání stížnostních námitek se tak nebude opakovaně věnovat tomu, zda lze spornou elektrickou přípojku podřadit pod pojem "vedení" nebo pod pojem "zařízení", a zda její celková výměna a modernizace nepřekračuje obvyklé chápání toho, co se rozumí v odvětví přenosu elektrické energie právě pojmem "výměna" a co již je nutno považovat za stavbu novou. Ke všem těmto aspektům v posuzované věci se totiž minimálně oba správní soudy - jak je již uvedeno shora - přesvědčivým a logickým způsobem vyjádřily. Ústavní soud pak jejich závěry stručně rekapituloval výše.
11. Správní soudy také dostatečně vyložily, že nová elektrická přípojka není vedena jinou trasou, neboť nepřekračuje původní bezpečnostní a ochranné pásmo. Na tomto závěru pak nic nemění ani okolnost, že daná přípojka je o několik metrů kratší oproti přípojce původní, neboť stavba, pro kterou bude zajišťovat přísun elektrické energie, se doposud rekonstruuje a její přímé napojení na elektrickou síť proběhne dodatečně. Po dokončení napojení uvedené nemovité věci k elektrické síti pak již nebude platit ani stěžovatelova v podstatě formální námitka, že nynější trasa elektrické přípojky je kratší. Z toho důvodu, jak již bylo rovněž adekvátně vysvětleno v předchozích fázích řízení, z nichž vzešla ústavní stížností nyní napadená rozhodnutí, není přiléhavý ani stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 216/2006 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), neboť v tehdy posuzovaném případě nebyla odchylka od původní trasy vedení způsobena dočasným stavem posléze připojované nemovité věci, což ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje.
12. Nesprávnost ústavní stížností napadených rozhodnutí nemůže být dána ani stěžovatelovým tvrzením, že prověšení kabelů nové přípojky je asi o jeden metr větší než v případě přípojky původní, což podle stěžovatele může komplikovat pohyb stavební techniky v blízkosti stěžovatelova domu, pokud by se jej rozhodl v budoucnosti rekonstruovat. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí konečně není ani skutečnost, že rovněž nová elektrická přípojka ruší stěžovatele v jeho radioamatérské činnosti. Tento argument stěžovatele je přitom nutno hodnotit obzvláště v souvislosti s jeho tvrzením, že omezení jeho vlastnického práva, které mu nová přípojka údajně způsobuje, je v rozporu mimo jiné s čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť k omezení vlastnického práva nedochází ve veřejném zájmu. Tento svůj závěr stěžovatel v ústavní stížnosti vysvětluje tak, že novou přípojkou k elektrické síti napojená nemovitost je toliko jediná a navíc podle tvrzení stěžovatele slouží jen k rekreačním účelům. Takovýto výklad pojmu veřejný zájem, jak jej má na mysli čl. 11 odst. 4 Listiny, však není podle Ústavního soudu přiléhavý, a to ani v kontextu stěžovatelem blanketně odkazované nálezové judikatury Ústavního soudu; stěžovatel zejména tvrdí, že újma jemu vznikající je za daných okolností v rozporu s principem proporcionality [stěžovatel v této souvislosti bez podrobnější argumentace odkazuje např. na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/18 ze dne 14. 5. 2019 (N 77/94 SbNU 54; 173/2019 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. V prvé řadě totiž výstavba a udržování zařízení distribuční soustavy elektrické energie je většinově vnímána tak, že veřejný zájem naplňuje [srovnej k tomu Eichlerová, Kateřina a kol. Energetický zákon: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 7 a násl.]. Je tomu tak mimo jiné i pro zcela zásadní význam dodávek elektrické energie pro fungování dnešní moderní společnosti, kdy existuje zcela jednoznačný společenský zájem na tom, aby tato dnes již zcela elementární energetická veličina sloužila, pokud možno, co nejširší skupině obyvatel.
13. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení toho, zda se při distribuci elektrické energie jedná o veřejný zájem, pak nemůže být sama o sobě ani okolnost, zda tato je dodávána jedné domácnosti nebo mnohačetné městské aglomeraci. Omezení veřejného zájmu pak v kontextu nyní posuzované věcí není dáno ani tím, že stavba, jež má být nově k přípojce napojena, je podle stěžovatele užívána jen k rekreačním účelům. Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že nová elektrická přípojka by jej v užívání jeho domu mohla v budoucnu omezovat, pokud by se ho rozhodl rekonstruovat (v tomto ohledu se tedy zjevně nejedná o omezení aktuální a ani nevyhnutelné). Jediné aktuální omezení - alespoň podle jeho vlastního tvrzení v ústavní stížnosti - tak pro stěžovatele představuje rušení signálu při realizaci jeho radioamatérská činnosti, což také v ústavní stížnosti pomocí fyzikálních veličin podrobně vysvětluje. Ve světle tohoto stěžovatelova náhledu tak proti sobě ve skutečnosti stojí jeho radioamatérská činnost a rekreační užívání nemovité věci jinou osobou, kdy tato má být připojena a má mít možnost využívat dodávky elektrické energie. Zpochybnění budování distribuční soustavy elektrické energie jako naplňování veřejného zájmu by tak mohlo vyplynout jen z důsledného poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů různých subjektů [srov. k tomu v širších souvislostech zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 24/04 ze dne 28. 6. 2005 (N 130/37 SbNU 641; 327/2005 Sb.)]. Zde tedy z poměřování konkrétního zájmu na dodávání elektrické energie i do rekreačně užívané nemovité věci a zájmu stěžovatele na nerušeném provozování radioamatérské stanice. Stěžovatel ovšem v ústavní stížnosti žádné takovéto důsledné poměřování neprovádí a ani Ústavní soud neshledal, že by v nyní hodnoceném případě dodávka elektrické energie do konkrétní nemovitosti, právě vzhledem k jejímu elementárnímu významu pro dnešní život každého člověka, veřejný zájem nenaplňovala. K omezení vlastnického práva stěžovatele navíc došlo v souladu se zákonem [tedy s §79 odst. 2 písm. s) stavebního zákona], jak vysvětleno shora.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Návrh na zrušení shora citovaného právního předpisu podaný dle §74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností má akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností je tak třeba podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout i tento návrh s ní spojený. Přitom není rozhodné, zda stěžovatel ke zrušení navrhoval platné znění právního předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu