ECLI:CZ:US:2021:3.US.1684.21.1
sp. zn. III. ÚS 1684/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vasyla Kokiše, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem Pejevové 3129/20, Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, č. j. 24 Cdo 2369/2020-167, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 15 Co 14/2020-97, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 10. 2019, č. j. 14 C 50/2019-81, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 5. 2020, č. j. 13 D 906/2017-209, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavního principu zakotveného v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném případě rozhodovaly o žalobách stěžovatele, jimiž se domáhal určení, že žil se zůstavitelkou, H. Fialovou, ve společné domácnosti, a že mu tedy svědčí postavení dědice náležejícího do třetí třídy dědiců dle ustanovení §1637 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") a s tím související aktivní legitimace k podání žaloby na určení neplatnosti závěti týkající se majetku zůstavitelky.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem oba žalobní návrhy stěžovatele zamítl.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Městský soud dospěl k závěru, že "soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy správně hodnotil a dospěl i ke správným závěrům skutkovým i právním, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje."
5. Dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
6. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, přičemž na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci, jakou použil již v předchozím řízení. Setrvale tudíž uvádí, že sdílel společnou domácnost se zůstavitelkou, kteroužto okolnost považuje z obsahu spisu za dostatečně prokázanou. Má za to, že obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud, nesprávně interpretovaly pojem "společná domácnost" předvídaný v ustanovení §1637 občanského zákoníku. Stěžovatel opětovně napadá procesní postup obecných soudů, které neprovedly jím navrhovaný důkaz policejním spisem.
7. Stěžovatel ústavní stížností napadá rovněž - dle vlastních slov "na rozsudku obvodního soudu závislé" - usnesení téhož soudu ze dne 7. 5. 2020, č. j. 13 D 906/2017-209, jímž bylo rozhodnuto, že se mu s ohledem na shora předestřený pravomocný závěr o neexistenci dědického práva ukončuje jeho účast v řízení o pozůstalosti po H. Fialové (výrok II.).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
10. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře též zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že skutková zjištění obecných soudů týkající se klíčové otázky sdílení společné domácnosti se zůstavitelkou, resp. z nich odvozeného závěru, že stěžovatel v této otázce neunesl důkazní břemeno, mají zcela dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Zdejší soud se proto v tomto ohledu omezí toliko na odkaz na ústavní stížností napadená rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 2, kde dovolací soud reaguje mj. rovněž na stěžovatelův argument týkající se neprovedení navrhovaného důkazu policejním spisem; rozsudek městského soudu, body 25-27; rozsudek obvodního soudu, bod 17), neboť opakovat to, co již bylo řečeno těmito rozhodnutími, považuje Ústavní soud za neúčelné.
13. Ústavní soud dále připomíná, že jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li - tak jako v nyní posuzovaném případě - namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Obecné soudy navíc stěžovateli dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlily, že pojem "společná domácnost" vyložily zcela v souladu s předchozí ustálenou rozhodovací praxí (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu).
14. Prostor pro kasační zásah tedy neshledal zdejší soud ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb. ST 45/87 SbNU 905).
15. Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel domáhá, nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Stručně vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového rozhodčího", nikoliv právem na vítězství v civilním řízení.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části týkající se napadeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Ve vztahu k usnesení obvodního soudu ze dne 7. 5. 2020, jímž byla ukončena účast stěžovatele v pozůstalostním řízení vedeném pod č. j. 13 D 906/2017-209, pak Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, podanou dne 23. 6. 2021, odmítl jako návrh opožděný [podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. Proti tomuto usnesení stěžovatel navíc v rozporu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepodal odvolání, byť byl o této možnosti řádně poučen, a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu