ECLI:CZ:US:2021:3.US.1700.21.1
sp. zn. III. ÚS 1700/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti L. D., zastoupeného Mgr. Janou Andresovou, advokátkou se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 1067/9, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2021, sp. zn. 4 To 32/2021 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru korupce ze dne 8. 3. 2021, č. j. NCOZ-1435-2516/TČ-2016-412100-H, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru korupce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že dne 16. 12. 2020 se stěžovatel na základě předvolání dostavil ke svědecké výpovědi na příslušnou složku Policie České republiky, a to na Národní centrálu proti organizovanému zločinu (dále jen "policejní orgán"), kde v právním postavení svědka odepřel svou výpověď. Odepření výpovědi odůvodnil tím, že má za to, že by si výpovědí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání, neboť v roce 2010 poskytoval IT služby osobám, které jsou nyní v postavení osob obviněných. Svou obavu z trestního stíhání akcentoval skutečností, že ve věci týkající se některých shodných osob již v roce 2015 ve stejné budově Policie České republiky podával vysvětlení, u kterého mu vyslýchající osoba řekla, že by mohl být spojován s terorismem. V návaznosti na své sdělení byl policejním orgánem upozorněn, že policejní orgán nevnímá jeho důvody pro odmítnutí výpovědi jako relevantní, neboť má být vyslýchán v souvislosti s poskytováním IT služeb, resp. jejich správou ve vztahu k předmětu výslechu, tj. vyvedení pohledávky z majetkové podstaty úpadce. Rovněž byl upozorněn, že policejní orgán neprověřuje žádnou teroristickou činnost, a že uvedené důvody jsou zcela nekonkrétní. Stěžovatel po tomto upozornění trval na tom, že odmítá vypovídat.
3. Policejní orgán uložil usnesením č. j. NCOZ-1435-2380/TČ-2016-412100-H ze dne 22. 12. 2020 stěžovateli pořádkovou pokutu 2000 Kč, neboť při výslechu dne 16. 12. 2020 v rámci vyšetřování v trestní věci vedené pod sp. zn. NCOZ-1435-2380/TČ-2016-412100-H neoprávněně odmítl vypovídat, ačkoliv byl poučen ve smyslu §97 zákona 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") a §66 odst. 1 tr. řádu.
4. Proti tomuto usnesení policejního orgánu stěžovatel podal stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením sp. zn. 4 To 8/2021 ze dne 25. 1. 2021 s odkazem na §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a §146a odst. 2 tr. řádu zamítl, přičemž shledal, že uložení pořádkové pokuty bylo vzhledem k nekonkrétním tvrzením svědka důvodné.
5. Stěžovatel se dne 17. 2. 2021 na základě předvolání opětovně dostavil k podání svědecké výpovědi, byl v rámci zákonného poučení poučen o významu svědecké výpovědi ve smyslu §97 tr. řádu a o tom, že neoprávněné odmítnutí výpovědi je možné postihnout pořádkovou pokutou. Následně byl seznámen s předmětem výslechu a se jmény obviněných. Stěžovatel následně uvedl, že využívá svého práva a odmítá výpověď. Důvod odepření výpovědi konkretizoval tak, že v uvedené době, tedy v roce 2010 pracoval pro společnost X, kterou vlastnil P. P.a která poskytovala IT služby i dalším firmám. V souvislosti s poskytováním této činnosti dostal zadání úkolů, ať už přímo nebo zprostředkovaně od některých obviněných, konkrétně od P. P., J. H., M. T. a J. M.. Uvedl, že vzhledem k uvedeným skutečnostem a z neznalosti souvislostí s uvedenými pokyny mohl být dle svého přesvědčení nevědomě přítomen jednání, které by policie mohla kvalifikovat jako protiprávní, a že z tohoto důvodu využívá svého práva a odmítá výpověď dle §100 odst. 2 tr. řádu. V návaznosti na své sdělení byl policejním orgánem upozorněn, že policejní orgán nevnímá jeho důvody pro odmítnutí výpovědi jako relevantní, neboť má být vyslýchán v souvislosti s poskytováním IT služeb, resp. jejich správou ve vztahu k předmětu výslechu, tj. vyvedení pohledávky z majetkové podstaty úpadce společnosti Y. Stěžovatel i po opětovném poučení trval na tom, že odmítá k věci vypovídat.
6. Policejní orgán uložil napadeným usnesením č. j. NCOZ-1435-2516/TČ-2016-412100-H ze dne 8. 3. 2021 stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 5000 Kč, z důvodu, že dne 17. 2. 2021 při výslechu prováděném nadepsaným policejním orgánem v rámci uvedené trestní věci neoprávněné odmítl vypovídat, ačkoliv byl poučen ve smyslu §97 tr. řádu a §66 odst.1 tr. řádu.
7. Proti napadenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud s odkazem na §148 odst. 1 písm. c) a §146a odst. 2 tr. řádu zamítl, neboť dle něj z uvedených skutečností neplyne důvod pro odepření výpovědi ve smyslu §100 odst. 2 tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel namítá, že rozhodnutím vrchního soudu a rozhodnutím policejního orgánu je fakticky nucen k výpovědi formou uložení pořádkové pokuty, aniž by pro její uložení byl zákonný podklad v ustanoveních trestního řádu a judikatuře, neboť stěžovatelem uváděný důvod odepření svědecké výpovědi je dle jeho názoru bezpochyby důvodem předvídaným ustanovením §100 odst. 2 tr. řádu. Takový postup považuje stěžovatel za porušení ústavní zásady stanovící, že nikdo nesmí být nucen aktivně přispět ke svému usvědčení, zaručené čl. 37 odst. 1 Listiny. Policejní orgán nebyl dle jeho názoru oprávněn důvody odepření výpovědi posuzovat, postup stěžovatele sankcionovat pořádkovou pokutou a tím jej k výpovědi nutit. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97 ze dne 4. 12. 1997, přičemž uvádí, že se na jeho věc závěry tohoto nálezu vztahují. Dále tvrdí, že tím, že usnesení policejního orgánu nebylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, došlo k porušení jeho práva na právní pomoc a práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Brojí-li stěžovatel proti postupu policejního orgánu, když tvrdí, že usnesení policejního orgánu nebylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel neuvádí, že by vyčerpal k ochraně svého práva opravné prostředky (obrátil se na dozorujícího státního zástupce, aby přezkoumal postup policejního orgánu). V této části je s ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nepřípustná (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/19 ze dne 26. 2. 2019).
11. Část ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá usnesení policejního orgánu a usnesení vrchního soudu přípustná je, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva odepřít výpověď (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Ústavní soud se k problematice odepření výpovědi svědkem již opakovaně vyjádřil. Na posuzovanou věc v rovině práva podústavního dopadají ustanovení §97, §100 odst. 2 a §66 odst. 1 tr. řádu. Dle uvedených zákonných ustanovení lze uložit v trestním řízení osobě v postavení svědka pořádkovou pokutu za bezdůvodné odepření výpovědi. I když, jak podle ustálené praxe obecných soudů, tak i podle nauky, je dokazování výpovědí svědka založeno na obecné svědecké povinnosti, jejíž splnění lze postupem v zákoně upraveným i vynucovat, nelze opomenout, že právo svědka odepřít výpověď (za podmínek stanovených zákonem) je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), která má hluboký historický základ. Zákaz sebeobviňování je nutno vyložit v kontextu individuálního případu a posoudit jednotlivě podmínky, za kterých k odepření výpovědi dochází. Právo na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání není absolutní v tom smyslu, že nelze odepřít výpověď jako celek, nýbrž svědek je oprávněn pominout některé skutečnosti při spontánní výpovědi a odmítnout výpověď pouze na konkrétní doplňující či upřesňující otázky [blíže viz nález sp. zn. III. ÚS 149/97 ze dne 4. 12. 1997 (N 150/9 SbNU 319), nález sp. zn. II. ÚS 89/04 ze dne 2. 2. 2006]. Současně po svědkovi nelze požadovat vylíčení tak konkrétních skutečností, které by ohrozily či zkrátily jeho ústavně zaručené právo odmítnout výpověď [nález sp. zn. II. ÚS 89/04 ze dne 2. 2. 2006 (N 32/40 SbNU 265)]. Policejní orgán je před uložením pořádkové pokuty povinen vyzvat svědka, aby upřesnil důvody odmítnutí podání výpovědi, a současně výhradně tento orgán posuzuje důvodnost odmítnutí výpovědi [nález sp. zn. II. ÚS 642/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 51/40 SbNU 497)].
14. Z napadeného usnesení policejního orgánu vyplývá, že stěžovatel byl jako svědek řádně poučen o svých právech a povinnostech policejním orgánem, a že při výslechu byla přítomna i stěžovatelova advokátka (stěžovatel tyto skutečnosti nerozporuje). Pro posouzení věci je pro Ústavní soud významné, že policejní orgán poskytl stěžovateli dodatečné vysvětlení, včetně bližší konkretizace předmětu výslechu (jména obviněných). Stěžovatel uvedl, že ve věci odmítá vypovídat, z důvodu, že pracoval pro společnost WPB Consulting, kterou vlastnil jeden z obviněných, a která poskytovala IT služby i dalším firmám, a že v souvislosti s poskytováním této činnosti dostal zadání úkolů, ať už přímo nebo zprostředkovaně od některých obviněných, přičemž mohl být stěžovatel dle svého přesvědčení nevědomě přítomen jednání, které by policie mohla kvalifikovat jako protiprávní. Z napadeného usnesení dále plyne, že policejní orgán stěžovatele upozornil, že předmět výslechu se týká vyvedení pohledávky z majetkové podstaty úpadce společnosti CON INVEST, že nevnímá jeho důvody pro odmítnutí výpovědi jako relevantní, neboť má být vyslýchán v souvislosti s poskytováním služeb v oblasti informačních technologií, resp. jejich správou (str. 2 napadeného usnesení policejního orgánu). Policejní orgán zároveň konstatoval, že uvedené skutečnosti jsou nekonkrétní, a že stěžovatel ani obecně neuvedl, jaké pracovní úkoly plnil, a jaké konkrétní služby v rámci své pracovní činnosti zajišťoval. S odkazem na uvedené skutečnosti a na příslušná ustanovení tr. řádu následně policejní orgán vyzval stěžovatele k upřesnění důvodů odmítnutí podání vysvětlení. Teprve až následně, když stěžovatel trval na odmítnutí výpovědi, policejní orgán uzavřel, že odmítnutí svědecké výpovědi stěžovatelem hodnotí jako neoprávněné a uložil stěžovateli pořádkovou pokutu. Dodal, že nemá jiný způsob, jak přimět svědka k tomu, aby splnil svoji zákonnou povinnost, která má ve svém důsledku vést ke splnění účelu trestního řízení, tedy náležitého zjištění trestného činu, než uložení pořádkové pokuty (str. 3 napadeného usnesení policejního orgánu).
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že policejní orgán dostál svým povinnostem, když stěžovatele, jako svědka, upozornil, že uvedený důvod pro odmítnutí výpovědi hodnotí jako nekonkrétní a neoprávněný a vyzval jej k upřesnění důvodů odmítnutí podání vysvětlení. Zároveň shledal, že policejní orgán uložení pořádkové pokuty logicky odůvodnil (nekonkrétní a nerelevantní důvody nezakládají možnost odepření výpovědi). V projednávané věci je podstatné, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby po předestření problematiky, k níž se měl vyjádřit (poskytování služeb v oblasti správy informačních technologií), k věci vypověděl obecně. Teprve poté, co by mu byly kladeny upřesňující či doplňující otázky, v nichž by spatřoval ohrožení své osoby nebo dalších osob uvedených v §100 odst. 2 tr. řádu, by mu příslušelo odpověď na ně odmítnout. V posuzované věci však stěžovatel ani po opakovaném poučení o povinnosti podat svědeckou výpověď výzvy neuposlechl a policejní orgán proto přistoupil k uložení pořádkové pokuty (obdobně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3102/11 ze dne 18. 1. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 3101/11 ze dne 9. 10. 2012 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1819/13 ze dne 24. 4. 2014).
16. Ústavní soud pak neshledal vady ani v napadeném usnesení vrchního soudu. Vrchní soud shledal, že z vyjádření svědka (stěžovatele) nevyplývá žádný bližší vztah podobný příbuzenskému k nikomu z osob, proti kterým jsou vedeny úkony trestního řízení, naopak z jeho vyjádření vyplývá, že plnil zadání úkolů od některých obviněných, jde tak o vztah zřejmě podřízeného a nadřízeného, přičemž z jeho samotného vyjádření je zřejmé, že si stěžovatel není vědom jakéhokoliv protiprávního jednání v souvislosti s plněním těchto pokynů obviněných, pokud jde o osobu stěžovatele. Pokud vrchní soud konstatoval, že z důvodů, které uvedl stěžovatel dne 17. 2. 2021, neplyne důvod pro odepření výpovědi ve smyslu §100 odst. 2 tr. řádu, přičemž svůj závěr logicky odůvodnil, nespatřuje Ústavní soud v této věci důvod k jakémukoliv zásahu.
17. Lze shrnout, že jak policejní orgán tak i vrchní soud svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, přičemž není úkolem Ústavního soudu nahrazovat jejich po právu učiněný závěr svým vlastním. Konečně, výše uložené pokuty odpovídá zákonným kritériím.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu