ECLI:CZ:US:2021:3.US.1712.21.1
sp. zn. III. ÚS 1712/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2021 č. j. 7 Tdo 219/2021-1172, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020 sp. zn. 7 To 367/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. srpna 2020 č. j. 1 T 188/2019-934, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 T 188/2019, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a k peněžitému trestu v celkové výši 500 000 Kč. Předmětného trestného činu se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že zneužil nepříznivého zdravotního stavu M. R., jíž dal podepsat plné moci, které následně využil k získání peněžních prostředků na bankovních účtech poškozené, přičemž takto způsobil škodu poškozeným bankám ve výši 4 579 699,69 Kč.
3. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve výroku o vině potvrdil, výrok o trestu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, peněžitý trest v celkové výši 500 000 Kč a trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 300 000 Kč. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl, byť korigoval názor soudů nižších instancí, podle kterých byly poškozenými banky, s tím, že poškozenou byla jen M. R.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel předně namítá nepřípustnost trestního stíhání, neboť poškozená M. R. vzala v průběhu řízení svůj souhlas s trestním stíháním zpět. Soudy prvního a druhého stupně se tímto zpětvzetím dle stěžovatele nezabývaly, neboť M. R. nepovažovaly za poškozenou, zatímco Nejvyšší soud konstatoval, že souhlas byl vzat zpět v tísni ve smyslu §163a odst. 1 písm. d) trestního řádu. Podle stěžovatele tím ovšem Nejvyšší soud posuzoval dané okolnosti poprvé, a z pohledu stěžovatele tak jde o rozhodnutí překvapivé, přičemž v souvislosti se zpětvzetím souhlasu nebyl zjištěn úplný skutkový stav. Nejvyšší soud tím údajně překročil svou pravomoc, když se rozhodl se zjištěnou procesní vadou (chybným označením osob poškozených) vypořádat vlastním hodnocením důkazů a dotvořením neúplného skutkového stavu místo toho, aby věc uložil nižším instancím znovu projednat. Nejvyšší soud překvapivě prezentoval zcela odlišný právní názor, aniž by měl stěžovatel v rámci principu kontradiktornosti řízení jakoukoli možnost obhajovat "vlastní skutkový názor". Nejvyšší soud se tak údajně postavil do pozice nalézacího soudu, aniž by však měl stěžovatel možnost nechat jeho závěry přezkoumat soudem vyšší instance.
5. Dle stěžovatele navíc hypotetická tíseň, na kterou dovolací soud poukazuje, vychází z dílčí úvahy soudu prvního stupně, který k ní dospěl pouze s poukazem na spekulativní nevěrohodnost svědkyně B. Stěžovatel však poukazuje na výpovědi dalších svědků, které tíseň M. R. popírají, ke kterým však nebylo zaujato žádné stanovisko.
6. Dále se stěžovatel věnuje znaleckému posudku vypracovanému znalci MUDr. Petrem Kubejem a PhDr. Jiřím Klosem, který údajně neodpovídá standardu, jenž na znalecké posudky trestní právo klade. Znalci zkoumali zdravotní stav M. R. s odstupem pěti měsíců od okamžiku, kdy měla právně jednat, navíc údajně existuje podezření, že poškozenou ani řádně osobně nevyšetřili a vycházeli toliko ze zdravotní dokumentace. Závěry takového posudku jsou dle stěžovatele spekulativní a neprůkazné, a nadto v přímém rozporu s následným jednáním M. R.
7. Stěžovatel také považuje znalce za podjaté, neboť jsou ekonomicky závislí na orgánech činných v trestním řízení, ke stěžovateli navíc přistupovali, jako by již byl pachatelem předmětného trestného činu, čemuž nepomohla ani návodná formulace jim položených otázek, které údajně prezentovaly znalcům, že na straně stěžovatele došlo k protiprávnímu jednání. V této souvislosti se stěžovatel "pozastavuje nad myšlenkou, z jakého důvodu mají znalci .. k dispozici v zásadě veškerý obsah předmětného trestního spisu", což údajně vede k tomu, že znalci nezkoumají jen posuzovanou osobu, ale také veškeré trestně relevantní skutkové okolnosti. To vše se pak údajně projevilo v hlavním líčení, kdy znalci vypověděli, že M. R. podepsala dokumenty, které nečetla, ačkoli to je otázkou skutkovou, nikoli odbornou, navíc přirovnali chování stěžovatele k tzv. šmejdům. Stěžovatel také poukazuje na názor znalců ohledně okolností propuštění poškozené z nemocnice na reverz krátce před podpisem plných mocí.
8. Navzdory uvedenému soudy k posudku nejen přihlédly, ale dle stěžovatele k němu navíc přistupovaly zcela nekriticky a v podstatné míře mu podřídily i způsob hodnocení ostatních důkazů. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, jak se soudy vypořádaly s posudkem obhajoby, ke kterému odmítly přihlédnout, aniž by uvedly jakékoli okolnosti či důkazy, které by závěry tohoto posudku zpochybňovaly. Odvolací soud údajně znalecký posudek odmítl toliko z hypotetického formálního důvodu, že znalec MUDr. Pořický nedisponuje potřebnou odborností v odvětví klinické psychologie. Stěžovatel však poukazuje na to, že uvedený znalec je znalcem z odvětví psychiatrie, přičemž stěžovateli není jasné, jak soud posuzuje, které otázky spadají výlučně do odvětví klinické psychologie, resp. které otázky není schopen zodpovědět znalec z odvětví psychiatrie. Odvolací soud pak dle stěžovatele pochybil i v tom, že znalce zpracovávající původní znalecký posudek nevyslechl za situace, kdy jejich závěry byly zpochybněny novým znaleckým posudkem.
9. V dalším okruhu námitek stěžovatel zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Stěžovatel trvá na tom, že M. R. chtěla stěžovatele obdarovat, protože se o ni staral a měl tak činit i nadále do její smrti. Ovšem ani v případě, že by se poškozená skutečně octila v omylu, nedošlo údajně ke spáchání trestného činu, jelikož stěžovatel nejednal v úmyslu neoprávněně se obohatit. Stěžovatel k vyjasnění některých skutkových okolností navrhoval doplnit dokazování výslechem dalších svědků, tyto důkazní návrhy ale byly zamítnuty pro nadbytečnost, čímž mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na obhajobu a k existenci tzv. opomenutých důkazů. Zvláštní význam stěžovatel přikládá návrhu výslechu svědkyně K., která se starala o poškozenou během jejího pobytu v nemocnici, a mohla se tak vyjádřit k okolnostem propuštění poškozené na reverz. Zamítnutí návrhu na její výslech odvolacím soudem považuje stěžovatel za krok, který neměl racionální důvod.
10. Stěžovatel se následně věnuje výslechu poškozené jakožto neodkladnému a neopakovatelnému úkonu. Má za to, že tento výslech podmínky pro postup dle §158 odst. 9 trestního řádu nesplňoval, přičemž důvodem pro něj nemůže být toliko vysoký věk poškozené, neboť jí nehrozila smrt v řádu dnů či týdnů. Důvodem pak nemohl být ani zdravotní stav poškozené, neboť pokud orgány činné v trestním řízení měly pochybnosti o svéprávnosti poškozené, neměly ji vůbec vyslýchat, jelikož vypovídací hodnota takového důkazu by byla nicotná. Argument "paměťovou stopou" pak stěžovatel považuje za nicneříkající a zobecňující. Důkaz výslechem poškozené tak stěžovatel považuje za nezákonný a v trestním řízení k němu vůbec nemělo být přihlíženo. Stěžovatel navíc poukazuje na to, že během přípravy ústavní stížnosti "vyšlo najevo", že ve spise absentuje návrh státního zástupce na provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu, což stěžovatel považuje za bezprecedentní a flagrantní pochybení orgánů činných v trestním řízení, které zcela popírá stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
11. Konečně stěžovatel namítá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a odvolací soud navíc při jeho ukládání porušil zásadu povolené retroaktivity trestního zákona. Před rozhodnutím odvolacího soudu totiž došlo k novele trestního zákoníku, která nově upravila hranice výše škody. Zatímco tedy údajná škoda ve výši 4 579 699,69 Kč představovala podle staré právní úpravy 91,5 % maximální hranice škody velkého rozsahu, za současné úpravy je to toliko 45, 8 %. K tomu však odvolací soud nepřihlédl a trest ještě zpřísnil, přičemž jako přitěžující okolnost shledal i výši škody.
12. Nadto dle stěžovatele soudy stanovily výši škody chybně, poněvadž nepřihlédly k tomu, že stěžovatel podstatnou část prostředků využil na péči o poškozenou. Dle soudů byl čin dokonán vylákáním prostředků, podle stěžovatele však je čin dokonán, jakmile pachatel realizuje veškeré úkony, k nimž jeho úmysl směřuje. Závěr soudů, že se stěžovatel vloudil do přítomnosti poškozené, využil její situace a připravil ji o značnou peněžitou částku, údajně nemůže obstát, když stěžovatel pokračoval v péči o poškozenou, k čemuž by neexistoval žádný důvod, když už se prostředků s konečnou platností zmocnil.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud úvodem poznamenává, že hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu je úkolem obecných soudů. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do této jejich činnosti zasahovat, a pouhý jeho nesouhlas s učiněnými skutkovými zjištěními tak důvodem pro kasační zásah ani být nemůže. Do procesu zjišťování skutkového stavu obecnými soudy přísluší Ústavnímu soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by tento proces prima facie vykazoval zcela zásadní, "extrémní", nedostatky. Taková situace by mohla nastat typicky v případě, kdy by zjištěný skutkový stav byl v natolik zásadním a zřejmém rozporu s provedenými důkazy, že by k němu soudy nemohly při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět.
15. Dále Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost je vybudována na principu subsidiarity, v souladu s nímž stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti musejí vyčerpat všechny prostředky ochrany práva, které jim právní řád poskytuje. Požadavkem vyčerpat se přitom nemyslí pouze samotné podání opravného prostředku, nýbrž i uplatnění v něm těch námitek, o které následně stěžovatelé ústavní stížnost opírají. Bylo by v rozporu nejen se zásadou subsidiarity, ale i postavením Ústavního soudu jakožto ochránce ústavnosti, který není součástí soustavy soudů, aby si stěžovatelé schovávali některé argumenty až pro řízení před Ústavním soudem, a limitovali či dokonce vyloučili tak možnost obecných soudů na ně reagovat a případně je napravit.
16. Z uvedeného důvodu se Ústavní soud nemůže podrobněji zabývat tím, že odvolací soud údajně nezohlednil změnu právní úpravy, jakož ani souvisejícími námitkami stran přiměřenosti uloženého trestu, neboť stěžovatel tuto argumentaci nepředložil v dovolání. To stejné platí pro námitku podjatosti znalců (v dovolání je v této souvislosti v podstatě jediná zmínka, a sice že posudek si zadaly orgány činné v trestním řízení a soud prvního stupně námitku podjatosti zamítl) a námitku nesplnění podmínek pro výslech M. R. jako neodkladný či neopakovatelný úkon.
17. Jde-li o námitku nepřípustnosti trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu ze strany M. R., je nutno poznamenat, že stěžovatelova argumentace neodpovídá skutečnosti. Nejvyšší soud nevytvořil vlastní, nový skutkový závěr, nýbrž vyšel ze závěrů vyjádřených již v rozsudku odvolacího soudu, který výslovně uvedl, že "dle §163a odst. 1 písm. d) trestního řádu z okolností vyplývajících ze znaleckého posudku MUDr. Kubeje a z výslechu svědkyně K. je zřejmé, že souhlas poškozené byl vzat zpět v tísni, vyvolané nátlakem na vůli poškozené sestrou obžalovaného". Nejvyšší soud tedy nepřekročil svoje pravomoci a jeho rozhodnutí nelze ani považovat za překvapivé, neboť jen zopakoval, co konstatoval již odvolací soud a na co mohl stěžovatel nejpozději v dovolání reagovat (stěžovatel přitom v dovolání nenamítal, že odvolací soud z jakéhokoli důvodu předmětný závěr učinit vůbec nemohl, toliko s tímto závěrem nesouhlasil, pročež Nejvyšší soud zcela správně vysvětlil, proč závěr odvolacího soudu považuje za přiléhavý).
18. Ani Ústavní soud pak nemíní na závěrech obecných soudů, že poškozená vzala souhlas zpět v tísni ve smyslu §163a odst. 1 písm. d) trestního řádu, nic měnit, neboť tento závěr má ve spise jednoznačnou oporu, jak již podrobně rozebral Nejvyšší soud, na jehož argumentaci lze pro stručnost odkázat (viz body 20 a násl. napadeného usnesení).
19. Jde-li o v řízení provedené znalecké posudky, odvolací soud na veřejném zasedání provedl důkaz posudkem předloženým obhajobou, jakož i výslechem znalce, a následně řádně vysvětlil, proč přikládal větší váhu znaleckému posudku znalců Kubeje a Klose a proč o správnosti tohoto znaleckého posudku nevznikly pochybnosti. Zdaleka přitom nejde (pouze) o to, že by znalec Pořický nebyl znalcem z odvětví klinické psychologie (viz k tomu i argumentaci Nejvyššího soudu v bodech 33 a násl. napadeného usnesení). Odvolací soud také patřičně reagoval na dílčí výtky stěžovatele k uvedeným znalcům, které stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje jako důkazy jejich podjatosti (např. k jejich zmínce o tzv. "šmejdech" atd. - viz zejména str. 12 napadeného rozsudku odvolacího soudu)
20. Namítá-li stěžovatel absenci subjektivní stránky trestného činu, lze opět odkázat na přiléhavou argumentaci Nejvyššího soudu, dle kterého není pochyb, že si stěžovatel byl plně vědom zdravotního stavu M. R., ostatně sám při jejím vyšetření v psychiatrické nemocnici popsal, že zapomínala vypnout plyn, vypila celou láhev sirupu, snědla větší množství prášků, nechtěla pustit ošetřovatelku domů atd. Na tom pak, jak opět Nejvyšší soud vysvětlil, nic nemění, že zdravotní stav stěžovatelky nemusely při krátkých setkáních odhalit cizí osoby. Rozebírá-li stěžovatel podrobně jednotlivé v řízení provedené důkazy a na základě tohoto rozboru následně konstatuje, že veškeré znaky trestného činu nebyly naplněny, resp. že jejich naplnění nebylo prokázáno, pomíjí tím výše popsané postavení Ústavního soudu, který může z hlediska skutkového korigovat skutečně pouze extrémy. Ústavní stížnost však jinak není místem k pokračování polemiky o skutkovém stavu. Ten byl v posuzované věci zjištěn dostatečně a na základě řádného dokazování.
21. Pokud se týče výše způsobené škody, jde o podústavní otázku, ke které se vyjádřil Nejvyšší soud jednoznačně tak, že čin je dokonán vylákáním prostředků. To, jak se stěžovatel následně rozhodl se získanými prostředky naložit a že menší část z nich - ať už z jakýchkoli důvodů - využil k péči o poškozenou, na stěžovatelově vině, resp. na výši způsobené škody nic nemění.
22. Konečně, jde-li o námitku opomenutých důkazů, rozsah dokazování určuje soud, který si sám musí posoudit, zda, do jaké míry a jakým směrem je potřeba dokazování doplnit. Za opomenutý nelze považovat každý důkaz, k jehož provedení soudy nepřistoupily (jak by mohlo plynout ze stěžovatelovy argumentace), nýbrž jen ten, u kterého není zřejmé, proč k jeho provedení nepřistoupily. Odvolací soud přitom v napadeném rozhodnutí řádně vysvětlil, proč doplnění dokazování (mimo jiné právě i svědkyní K. či revizním znaleckým posudkem) nebylo potřeba a stejně tak proč nebyl namístě opakovaný výslech M. R. předtím, než dotyčná zesnula (srov. mimo jiné str. 10, a zejména 14 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
23. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu