ECLI:CZ:US:2021:3.US.1714.21.1
sp. zn. III. ÚS 1714/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šlechty, zastoupeného JUDr. Milanem Vrbou, Ph.D., advokátem, sídlem Slezská 2033/11, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2021 č. j. 30 Cdo 1685/2020-1028 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 č. j. 35 Co 345, 346/2019-965, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 3. 11. 2004 domáhal zaplacení částky 139 617 823,12 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), spočívajícím v nepřiměřené délce konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. K 32/95, v němž byl stěžovatel v postavení úpadce, a které trvalo 20 let a 5 měsíců.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 3. 2018 č. j. 18 C 213/2004-774 ve znění usnesení ze dne 8. 6. 2018 č. j. 18 C 213/2004-790 a ze dne 9. 11. 2018 č. j. 18 C 213/2004-870 ve spojení s usnesením ze dne 8. 8. 2019 č. j. 18 C 213/2004-952 uložil vedlejší účastnici, aby stěžovateli zaplatila částku 310 664 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu co do částky 139 275 858,12 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky ve výši 310 664 Kč (II. výrok) a dále rozhodl o nákladech řízení (III. - V. výrok).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že připustil rozšíření žaloby o náhradu škody o částku 79 526 167,40 Kč s příslušenstvím (I. výrok), rozsudek obvodního soudu v I. výroku co do částky 193 650 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 117 014 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl (II. výrok), v II. výroku rozsudek obvodního soudu potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba co do částky 179 322 490,50 Kč s příslušenstvím, dále žaloba co do částky 39 510 836 Kč s příslušenstvím, a že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli úrok z prodlení z částky 310 664 Kč za období od 1. 1. 2008 do 11. 8. 2012 (III. výrok). Dále městský soud rozhodl o náhradě nákladů zálohovaných státem (IV. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (V. výrok).
5. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatel uváděl pouze obecná tvrzení o povinnosti konkursního soudu dohlížet na činnost správce, z nichž existence odpovědnosti vedlejší účastnice za stěžovatelem tvrzenou škodu nevyplývá. Také městský soud proto shledal důvodným pouze požadavek stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, a to formou finančního odškodnění, neboť s ohledem na délku konkursního řízení, ve kterém byl stěžovatel v postavení úpadce, není konstatování porušení práva dostatečné. Městský soud za situace, kdy stěžovatel v odvolacím řízení požadoval zvýšit odškodnění jako zadostiučinění v souvislosti s nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, zvýšil základní roční ohodnocení z částky 20 000 Kč stanovené obvodním soudem na částku 23 000 Kč. Základní částka za délku konkursního řízení (20 let a pět měsíců) tak činila 448 500 Kč. Městský soud souhlasil s obvodním soudem, že s ohledem na procesní složitost věci je namístě snížit základní ohodnocení o 20 % a s ohledem na skutkovou složitost o 20 %. Dále je namístě snížit základní ohodnocení o 10 % s ohledem na chování stěžovatele na počátku konkursního řízení. Naopak z důvodu postupu krajského soudu, který nebyl zcela koordinovaný ve vztahu ke správci, zejména za období prvních 10 let trvání konkursního řízení, městský soud ve shodě s obvodním soudem zvýšil základní ohodnocení o 20 %. Městský soud se ztotožnil také se závěrem obvodního soudu o důvodnosti zvýšení základní částky o 20 % s ohledem na význam předmětu řízení pro stěžovatele. Městský soud vypočetl nárok stěžovatele v částce 403 650 Kč, po zohlednění skutečnosti, že vedlejší účastnice z tohoto titulu zaplatila stěžovateli již plnění ve výši 210 000 Kč, vznikl stěžovateli nárok na doplacení částky 193 650 Kč s příslušenstvím.
6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto zčásti pro vady (ohledně nároku na náhradu škody) a zčásti jako nepřípustné (ve vztahu k námitkám týkajícím se přiměřeného zadostiučinění).
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že částka 403 650 Kč přiznaná mu jako přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení, jež trvalo 20 let a pět měsíců, je nedostatečná. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu, podle které z hlediska posuzování přiměřenosti délky soudního řízení je rozhodující délka celého tohoto řízení, nikoliv existence či povaha průtahů v něm, a vyjadřuje přesvědčení, že jeho věc nebyla nijak složitá ani z procesního hlediska, či z hlediska skutkového. Na tom nic nemění, že se v předmětném konkursním řízení konalo několik přezkumných jednání, bylo přihlášeno 51 věřitelů, rozhodovalo se o dodatečném uznání pohledávek, uspokojení oddělených věřitelů, vystoupení věřitelů z řízení, vedly se incidenční spory, zpeněžoval se majetek či že řízení probíhalo před soudy obou stupňů. Stěžovatel má za to, že svým jednáním v průběhu řízení nezavdal žádnou příčinu, aby mu bylo možno přičítat jeho délku. Skutečnost, že na obranu svých práv eventuálně využíval opravných a jiných dostupných procesních prostředků, přitom nemůže jít k jeho tíži z hlediska délky řízení. Stěžovatel popírá závěr obvodního soudu, že neposkytoval součinnost nepředáním kompletního účetnictví, a tvrdí, že předal správci konkursní podstaty kompletní účetnictví s výjimkou poslední účetní závěrky, jejíž zpracování požadoval správce po stěžovateli, který toho nebyl objektivně schopen. Stěžovatel uvádí, že konkursní soud byl po mnoho let zcela pasivní a toleroval jak nečinnost, tak podezřelou činnost správce konkursní podstaty, jež později vyústila v jeho pravomocné odsouzení. Zvýšení základní částky z důvodu postupu soudu jen o 20 % proto podle názoru stěžovatele nevystihuje správně míru, v jaké se tento faktor podepsal na celkové délce konkursního řízení. Taktéž jde-li o význam řízení pro stěžovatele, poukazuje stěžovatel na extrémní nepřiměřenost délky řízení. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem městského soudu, podle něhož dostatečně nespecifikoval porušení konkrétní povinnosti konkursním soudem. V případě, kdy nesprávný úřední postup spočívá v pasivitě konkursního soudu, který věděl o hrozící škodě, a v rozporu s uloženou dohlédací povinností tuto škodu neodvrátil, ač tak učinit mohl, nelze nabídnout konkrétnější tvrzení než ta, jež stěžovatel v řízení uplatňoval. Závěrem stěžovatel namítá, že způsobil-li správce konkursní podstaty výkonem své funkce (ať již konáním nebo opomenutím) nebezpečí vzniku škody, a konkursní soud toto nebezpečí mohl odvrátit, kdyby řádně plnil svou dohlédací povinnost, pak oba odpovídají společně a nerozdílně za tutéž škodu, byť každý z nich na základě zcela jiné právní normy. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy nevzaly v potaz všechny rozhodné skutečnosti, od nichž se odvíjí úvahy o výši přiměřeného zadostiučinění, resp. je nesprávně hodnotily, a postupovaly způsobem směřujícím k záměrné minimalizaci plnění pro stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
10. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že jde-li o nárok na náhradu škody, unesl své důkazní břemeno ohledně mu vzniklé škody, a jde-li o náhradu nemajetkové újmy, stěžovatel nesouhlasí s výší mu přiznaného přiměřeného zadostiučinění.
11. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti a opodstatněnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 12. až 16.), posléze posouzení přípustnosti a opodstatněnosti proti rozsudku městského soudu (body 17. až 21.).
12. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele v části týkající se nároku na náhradu škody pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, neboť stěžovatel ve vztahu k závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), dostupném stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz. V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
13. Stěžovatel ve vztahu k žalovanému nároku na náhradu škody v ústavní stížnosti nezpochybňuje závěr dovolacího soudu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, pouze opakovaně polemizuje s právními závěry městského soudu a obvodního soudu a vyslovuje přesvědčení, že důkazní břemeno ohledně mu způsobené škody unesl. Ústavní soud proto bez nutnosti vyžadovat předmětné dovolání uzavřel, že porušení základních práv stěžovatele (zejména přístupu k dovolacímu přezkumu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) v dané části rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal.
14. To platí i pro závěry Nejvyššího soudu v části, kdy stěžovateli vysvětlil, že přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdy by ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).
15. To se však v nyní posuzované věci nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, když Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, že námitky stěžovatele týkající se výše přiměřeného zadostiučinění nemohou podle §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání, neboť z dovolání je sice patrný nesouhlas s posouzením jednotlivých kritérií, avšak stěžovatel k těmto kritériím dílem neformuluje žádnou právní otázku ani předpoklady přípustnosti, dílem svůj nesouhlas staví na nepřípustné polemice se skutkovými závěry, případně na otázkách, na kterých není rozhodnutí městského soudu založeno (spoluodpovědnost státu a správce konkursní podstaty). Stěžovatel v ústavní stížnosti k tomuto závěru Nejvyššího soudu pouze konstatuje, že dovoláním se nedá proti nepřiměřenosti odškodnění efektivně bránit, a není tedy podstatné, jak dovolací soud rozhodl, nýbrž to, že by se výší přiměřeného zadostiučinění stejně nezabýval. Ústavní soud proto nemůže než uzavřít, že Nejvyšší soud postupoval podle §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
16. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
17. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro vady v části, ve které dovolání směřovalo proti závěrům městského soudu týkajícím se stěžovatelem žalovaného nároku na náhradu škody, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu.
18. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Jak již bylo shora uvedeno, je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. Jde-li tedy o část rozsudku městského soudu týkající se nároku na přiznání náhrady škody, v této části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
19. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti té části rozsudku městského soudu, která navazuje na výrok rozsudku obvodního soudu týkající se přiznání přiměřeného zadostiučinění.
20. K obsahu této části ústavní stížnosti je nutno především podotknout, že jde-li o namítanou, nesprávně soudy určenou výši přiměřeného zadostiučinění, z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností týkajících se nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení Ústavní soud ve své judikatuře už dříve zdůraznil, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu kritérií daných §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Takový postup by mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
21. V posuzované věci nebylo sporu o to, že by náhrada nemajetkové újmy stěžovateli nepříslušela, otázkou bylo, v jaké výši. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že je dalek toho, aby v podobných případech sám přesně určoval finanční částku, která by stěžovateli měla náležet, nebo dával podrobný návod pro její výpočet; to není a ani nemůže být jeho úkolem. Zdůraznil však mimo jiné, že orgány veřejné moci nemohou postupovat paušálně a mechanicky bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu a zájmům konkrétní posuzované osoby, nebo odkazovat na nepoužitelné statistické údaje. Pro daný případ se lze ztotožnit se závěrem městského soudu, který vypočetl základní nárok stěžovatele ve výši 448 500 Kč, když s ohledem na nepřiměřenou délku kompenzačního řízení zvýšil částku 20 000 stanovenou obvodním soudem za každý rok trvání řízení na částku 23 000 Kč (již obvodní soud při stanovení základního peněžního zadostiučinění vycházel z horní hranice judikaturou akceptovaného rozmezí za každý rok trvání řízení), dále přihlédl k procesní složitosti věci, chování stěžovatele na počátku konkursního řízení, postupu krajského soudu, který nebyl v souladu s §14a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a k významu předmětu řízení pro stěžovatele. Argumentaci městského soudu, jak je dále rozvedena v jeho napadeném rozsudku, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nepřiměřenými, ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.
22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu