ECLI:CZ:US:2021:3.US.172.21.1
sp. zn. III. ÚS 172/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Českomoravského svazu mlékárenského z. s., se sídlem V Olšinách 2300/75, Praha 10, zastoupeného JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 6 A 119/2020-44, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující rovněž princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále jim bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a podle čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel žalobou podanou u městského soudu domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 9. 2017, č. j. 30074/2020 - MZE-18141, sp. zn. 5 ZK 22536/2020-18141, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu, jímž byla stěžovateli uložena povinnost vrátit finanční prostředky (dále také "dotaci") ve výši 81 526 675,15 Kč. Dotace byla stěžovateli poskytnuta v rámci propagačního programu "Kvalitní evropské mléčné výrobky". Současně s podanou žalobou podal stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku žalobě podle ustanovení §73 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Tento návrh však byl ústavní stížností napadeným usnesením zamítnut. Městský soud vyšel z ustanovení §73 odst. 2 soudního řádu správního ("s. ř. s."), podle něhož soud na návrh žalobce a po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Městský soud přisvědčil stěžovateli, že povinnost zaplatit částku představující původně vyplacenou dotaci znamená pro stěžovatele závažnou újmu, neboť tato povinnost výrazně převyšuje stěžovatelovy aktuální finanční prostředky. Na druhou stranu však tato skutečnost automaticky neznamená, že bude návrhu na přiznání odkladného účinku vyhověno. Z tohoto úhlu pohledu není rovněž relevantní, že stěžovatel předmětné finanční prostředky již nemá, neboť byly vyplaceny realizační agentuře. Je totiž nesporné, že odpovědným subjektem v rámci poskytnutí dotace je v daném případě právě stěžovatel. Přiznání odkladného účinku by se mohlo dotknout veřejného zájmu, kterým je zájem státu a celé společnosti na vrácení neoprávněně poskytnuté finanční podpory. Přiznání odkladného účinku by tak mohlo vést ke zmaření (byť částečného) uspokojení napadenými rozhodnutími uložené povinnosti vrátit poskytnuté finanční prostředky. S ohledem na charakter stěžovatele je zřejmé, že tento může být velice snadno a rychle zbaven svých aktiv, která by mohla sloužit k alespoň částečnému uspokojení jemu uložené povinnosti. Za takové situace by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve stěžovatelově případě proto podle městského soudu není splněna jedna z podmínek pro přiznání odkladného účinku, jak to vyžaduje shora citované ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
6. Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o přiznání, resp. nepřiznání odkladného účinku, je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, tedy dočasné a nelze z něj předjímat rozhodnutí ve věci samé. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku žaloby je proto zásadně věcí rozhodujícího soudu a k přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Ústavní soud může jen posoudit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, to znamená, zda vydané rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny). Zákonná úprava postupu při vydávání rozhodnutí soudu - jak již uvedeno - přitom vyžaduje, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení povinen zvážit (srov. k tomu kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 1796/18 ze dne 30. 7. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Všem těmto požadavkům přitom městský soud podle názoru Ústavního soudu v právě posuzované věci dostál.
7. K vlastní argumentaci stěžovatele proto uvádí Ústavní soud pouze následující.
8. Ústavní soud především nepřehlédl, že většina stěžovatelem odkazované judikatury vztahující se k odkladnému účinku žaloby podle ustanovení §73 s. ř. s. se týká jeho znění před účinností novely provedené zákonem č. 303/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Touto novelou přitom byla (mimo jiné) zdůrazněna nutnost poměřovat eventuální riziko spojené s odložením vykonatelnosti účinků správních rozhodnutí (zde tedy riziko spojené s odkladem povinnosti vrátit dotaci) právě újmou, která odložením může vzniknout dalším osobám nebo na úkor důležitého veřejného zájmu. Zde je také významné, že pokud bude stěžovateli uložená povinnost v řízení před správními soudy potvrzena, znamená to, že stěžovateli byly vyplaceny prostředky nejen na úkor veřejných rozpočtů, ale také na úkor jiných subjektů, které nemají k dispozici - na rozdíl od stěžovatele - podporu řady zpracovatelů mléka.
9. Z právě uvedených důvodů možno tedy učinit závěr, že na stěžovatelův případ zcela nedopadá jím odkazované usnesení Krajského soudu v Brně ze 3. 8. 2011, č. j. 6 Af 42/2011-100 (v případě stěžovatele není možné pro jeho specifickou povahu jednoduše vycházet z kritéria, zda vykazuje zisk či nikoliv, neboť tvorba zisku není účelem jeho existence), ani usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008-131 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na http://www.nssoud.cz), neboť zájem žalobce na odložení splnění uložené povinnosti se nyní poměřuje i se zájmem jiných osob a důležitým veřejným zájmem, jak naznačeno shora.
10. Ústavní soud přitom konstatuje, že právě poměřování s důležitým veřejným zájmem provedl městský soud, když dospěl k závěru, že přiznání odkladného účinku by mohlo poškodit zájem na vrácení neoprávněně poskytnuté finanční podpory. Argument uplatněný stěžovatelem, že stěžovatel dané finanční prostředky již nemá, neboť je vyplatil realizační agentuře, proto svědčí spíše pro obavu ze zmaření uspokojení (byť částečného) uložené povinnosti vrátit poskytnuté finanční prostředky.
11. Tento závěr městského soudu o nesplnění zákonné podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku podané žaloby proto považuje Ústavní soud, při respektování shora uvedeného zdrženlivého přístupu při přezkumu rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku správní žaloby, za ústavněprávně akceptovatelný.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím městského soudu nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu