ECLI:CZ:US:2021:3.US.1725.21.1
sp. zn. III. ÚS 1725/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Pospíšila, zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem sídlem Antonína Dvořáka 287, Turnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 1570/2020-305, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2020, č. j. 20 Co 284/2019-288, rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 8. 2019, č. j. 207 C 14/2015-250, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, č. j. 25 Cdo 4326/2018-230, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízeních, kde vystupoval v procesním postavení žalovaného, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť obecné soudy hodnotily prováděné důkazy jednostranně ve prospěch žalobce. Žalobce prý rovněž vůči stěžovateli (svému bratrovi) zneužil v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny vlastnické právo.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že v záhlaví citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli jako žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 55 000 Kč s úrokem z prodlení a dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalobci a České republice náhradu nákladů řízení.
3. Okresní soud vyšel ze skutkového zjištění, že v létě roku 2013 žalobce předal stěžovateli své vozidlo za účelem jeho cesty na dovolenou do Chorvatska s tím, že mu je po příjezdu vrátí. V době předání vozidla žalobce stěžovatele ujistil, že je po technické kontrole provedené autoservisem dne 15. 7. 2013 v řádném technickém stavu, umožňující mu zamýšlenou jízdu s tím, že jen problikává indikátor přehřátí motoru, který je vadný. Při zpáteční cestě stěžovatele z Chorvatska ovšem vozidlo po ujetí asi 100 km přestalo fungovat. Stěžovatel pak nechal vozidlo po dohodě se žalobcem opravit v Chorvatsku v autorizovaném servisu, a to tak, že došlo k výměně zadřeného motoru. Protože stěžovatel v Chorvatsku na takovou opravu neměl dostatek finančních prostředků, žalobce mu na jeho žádost poslal částku 55 000 Kč, z níž byla oprava zaplacena. Poté stěžovatel již s novým, vyměněným motorem, bez problémů dojel zpět do České republiky.
4. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."). Konstatoval, že mezi účastníky řízení došlo k ústnímu uzavření smlouvy o výpůjčce vozidla. Z tohoto vztahu podle okresního soudu vyplývala pro stěžovatele odpovědnost za zničení, poškození nebo ztrátu vozidla, respektive odpovědnost za to, že žalobci vozidlo v řádném stavu nevrátil. Takové odpovědnosti by se stěžovatel podle okresního soudu mohl zprostit jen tehdy, pokud by tvrdil a prokázal, že vozidlo ještě před jeho vypůjčením (přidáním) nebylo ve stavu způsobilém k řádnému užívání nebo že příčinou zadření motoru byla již tehdy existující závada [k tomuto závěru přitom okresní soud dospěl s ohledem na závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, č. j. 25 Cdo 43 26/2018-230, který v předchozí fázi daného sporu Nejvyšší soud vydal; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz/]. Protože ale stěžovatel v tomto směru podle okresního soudu neunesl důkazní břemeno, odpovídá žalobci za škodu, která vznikla vrácením vozidla v poškozeném stavu, respektive ve stavu, na jehož opravu musel žalobce vynaložit jím žalovanou částku. Žalobě proto okresní soud v plném rozsahu vyhověl a stěžovateli uložil nahradit i náklady řízení, jak uvedeno shora.
5. K odvolání stěžovatele byl rozsudek okresního soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") potvrzen a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Krajský soud uvedl, že sdílí správné skutkové i právní závěry okresního soudu, na základě nichž okresní soud žalobě vyhověl. V rámci právního posouzení věci byl okresní soud vázán a také důsledně dodržel právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v jeho shora citovaném kasačním rozhodnutí. I podle krajského soudu platí, že prokázal-li žalobce, že stěžovateli vozidlo za účelem cesty do Chorvatska půjčil, nese stěžovatel odpovědnost za škodu na vozidle po dobu jeho výpůjčky, leda by tvrdil a prokázal, že vozidlo ještě před vypůjčením (předáním) nebylo ve stavu způsobilém k řádnému užívání; příčinou zadření motoru by byla již tehdy existující závada. V tomto ohledu nicméně krajský soud zdůraznil, že stěžovatel i přes odpovídající poučení ze strany soudu neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání svého tvrzení, že vozidlo (jeho motor) bylo vadné již v době jeho předání před cestou do Chorvatska. Byť lze se stěžovatelem podle krajského soudu souhlasit v tom, že se v důsledku jednání žalobce (který zadřený motor a následně i chladič nechal zlikvidovat) ocitl v důkazní nouzi, z obsahu spisu a ani jinak nevyšlo najevo, že by žalobce k likvidaci původních součástek přistoupil s cílem a úmyslem zbavit stěžovatele možnosti prokázat pro něj příznivé tvrzení v řízení před soudem.
6. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť stěžovatel v dovolání nevymezil otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Odpovědnost za stav vozidla byla totiž podle Nejvyššího soudu v době výpůjčky pouze na stěžovateli a vyskytla-li se na vozidle závada, musel ji odstranit, neboť byl povinen věc vrátit bez vad. Příčina vzniku škody tak byla základem sporu a žalobcem poskytnuté finanční prostředky představují škodu, neboť jejich vynaložení stěžovateli umožnilo vrátit vypůjčený vůz bez vad. Jestliže ze zákonné úpravy i ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá povinnost žalobce jako půjčitele předat věc stěžovateli ve stavu způsobilém k řádnému užívání a žalobce tvrdil a prokázal, že před vypůjčením vozidlo prošlo celkovou kontrolou v autoservisu a že bylo v dobrém technickém stavu, bylo na stěžovateli, aby tvrdil a prokázal, že vozidlo ve stavu způsobilém k řádnému užívání nebylo a že tedy za poškození vozidla nenese odpovědnost. To se však stěžovateli podle Nejvyššího soudu nepodařilo.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak uvádí Ústavní soud ve stručnosti následující.
11. Z napadených rozhodnutí je především patrno, že obecné soudy (byť stěžovatel tvrdí opak) nevyložily pro věc rozhodná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. tak, že by odpovědnost vypůjčitele za vadu na vypůjčené věci byla objektivní. Toliko vyšly ze skutečnosti, že vypůjčitel měl podle rozhodné právní úpravy povinnost vypůjčenou věc vrátit ve stanovené době a ve stavu odpovídajícím běžnému opotřebení vzniklému při řádném užívání věci. I jen z protokolu z jednání před okresním soudem, jehož kopii stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, přitom vyplývá, že účastníci předmětné dovolené, před soudem slyšení jako svědci (všichni rodinní příslušníci nebo velmi dobří přátelé), se nemohli zcela shodnout na tom, které vozidlo ze dvou (když cesty do Chorvatska se kromě vypůjčeného vozidla, jehož technický stav je ve svém důsledku předmětem sporu, účastnilo i vozidlo další), bylo více zatížené věcmi a které z vozidel (mimo jiné právě i v důsledku svého zatížení) v rychlosti jízdy poněkud zaostávalo, ač mělo s rychlejším vozidlem držet krok. Z napadených rozhodnutí pak dále vyplývá, že mezi účastníky předmětné dovolené nepanuje ani naprostá shoda v tom, ve kterém okamžiku a jak intenzivním způsobem elektronika vozidla měla indikovat přehřátí motoru. Naopak bylo v řízení před obecnými soudy nesporně zjištěno, že v chorvatském servisu došlo k výměně motoru, ale nedošlo k výměně chladiče ani elektroniky, na jejíž vadnost měl stěžovatele podle jeho tvrzení žalobce již před vypůjčením vozidla upozorňovat s tím, že na případnou indikaci přehřátí motoru nemá brát s ohledem na vadnost příslušného elektronického čidla zřetel.
12. Z toho obecné soudy dovodily, že důvodem poruchy vozidla nebyl bez dalšího samotný nedostatek v chladící soustavě motoru, neboť údajně vadný chladič a jeho elektronika stěžovateli umožnily po výměně motoru bezproblémovou cestu z Chorvatska do České republiky, ale závada na motoru; ostatně sám stěžovatel i v řízení před obecnými soudy a následně pak i v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňoval, že jak během cesty do Chorvatska, tak během cesty z Chorvatska do České republiky, kontroloval stav chladící kapaliny, jejíž úbytek případně doplňoval (když i v této otázce nejsou tvrzení účastníků dovolené, resp. soudem následně slyšených svědků, jednotná), přičemž žádného nedostatku chlazení, kromě občas problikávající kontrolky na palubní desce, si nevšiml. Konečně obecné soudy nepřehlédly, že předmětný automobil před vypůjčením stěžovateli prošel technickou kontrolou v autoservisu, která zahrnovala jeho běžnou kontrolu včetně zkušební jízdy; žádná závada na chlazení motoru ani závada jiná při této kontrole přitom zjištěna nebyla.
13. Za tohoto stavu obecné soudy uzavřely, že k tomu, aby stěžovatel mohl vypůjčené vozidlo v souladu se svými zákonnými povinnostmi plynoucími ze zákona žalobci vrátit, muselo vozidlo projít opravou, kterou - což není mezi stranami sporné - hradil žalobce. Pro obecné soudy přitom nebyla za daného stavu věci zcela rozhodná otázka, zda stěžovatel eventuálně nevhodnou jízdou vozidlo přetěžoval, ale podstatné naopak bylo, že stěžovatel vozidlo nemohl bez dalšího ve stavu odpovídajícím běžnému opotřebení způsobeném cestou na jednu dovolenou půjčiteli vrátit a zároveň neprokázal, že by závada vozidla (s ohledem na okolnosti opravy tedy závada motoru) se na vozidle vyskytovala již při vypůjčení vozidla žalobcem.
14. Krajský soud pak v dané souvislosti konstatoval, že žalobce vadný motor, který stěžovatel přivezl s sebou z Chorvatska, nechal následně zlikvidovat, čímž ztížil stěžovatelovu možnost obrany, nicméně jmenovaný soud podle Ústavního soudu zcela adekvátním způsobem vysvětlil, že v tomto jednání nelze na straně žalobce spatřovat žádný zlý úmysl, kterým by chtěl stěžovateli záměrně možnost jeho obrany před soudem ztížit nebo znemožnit. Ostatně úvaha opačná, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu ke zneužití práva a ke zneužití vlastnictví (tedy mimo jiné k vlastnictví zadřeného motoru) ze strany žalobce dovozuje, by pak musela znamenat, že žalobce svým rodinným příslušníkům k cestě na dovolenou poskytl automobil, o němž věděl, že není v dobrém technickém stavu a mohl by je tedy ohrozit. Takový závažný kontext žalobcova jednání však stěžovatel v ústavní stížnosti ani nenaznačuje a nic takového neplyne ani z výpovědi jednotlivých účastníků dovolené slyšených posléze před soudem.
15. Za daného stavu skutkového stavu pak ovšem ani podle Ústavního soudu není podstatné, že žalobce původně (alespoň podle tvrzení stěžovatele) žalobu, jíž se domáhal shora uvedené částky 55 000 Kč, formuloval tak, že žádá vrácení půjčky, ačkoliv - právě s ohledem na skutkové okolnosti - šlo, jak se v řízení před obecnými soudy ukázalo, o náhradu škody (ostatně správná právní kvalifikace je primárně záležitostí soudu, nikoliv účastníka řízení); okolnost, že na vozidle žalobce byla způsobena škoda, přitom nerozporuje ani stěžovatel. Pro posouzení nyní hodnocené věci rovněž nebylo zcela podstatné - jak již uvedeno shora - zda stěžovatel věnoval dostatečnou pozornost kontrolnímu indikátoru upozorňujícímu na eventuální přehřátí motoru, neboť, jak se ukázalo i s ohledem na následně provedený způsob opravy, samotná chybná indikace teploty nebyla přímým důvodem zadření pohonné jednotky.
16. S ohledem na judikaturně dovozenou povinnost stěžovatele jako vypůjčitele vrátit vypůjčenou věc v provozuschopném stavu, toliko s přihlédnutím k běžnému opotřebení, nemůže být z ústavněprávního hlediska pro hodnocení věcí rozhodné, proč byla pro odstranění závady vozidla zvolena právě oprava v chorvatském autoservisu. Jak bylo již uvedeno, bylo na stěžovateli, aby vozidlo žalobci vrátit v odpovídajícím stavu, když stěžovatel ani v ústavní stížnosti přímo netvrdí, že s takovýmto postupem odstranění závady výslovně nesouhlasil, když zároveň ani netvrdí, že by obecným soudům předkládal důkazy, z nichž by bylo možno dovodit, že oprava automobilu v Chorvatsku byla výrazně dražší než oprava stejného rozsahu provedená v České republice a že by mu tedy např. neměla být uložena povinnost, aby takto vzniklý rozdíl hradil.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu