ECLI:CZ:US:2021:3.US.1738.21.1
sp. zn. III. ÚS 1738/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Martina Zajpta a 2) Ivany Mášové, oba zastoupeni JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem Míru 33/9, Duchcov, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, č. j. 25 Cdo 1267/2020-194, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu. Mají za to, že dovolací soud svým postupem porušil jejich základní právo na soudní ochranu obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelé v květnu 2017 uzavřeli s Cestovní kanceláří S.E.N., s. r. o. (dále jen jako "žalovaná") smlouvu o zájezdu do několika exotických zemí včetně Madagaskaru, za což zaplatili (dohromady) částku 286.034,76 Kč. Stěžovatelé byli žalovanou měsíc před odjezdem informováni o zdravotních rizicích dovolené, konkrétně o doporučení nechat se očkovat proti žloutence a tetanu a antimalarické prevenci. Ohledně komplexního posouzení zdravotních hrozeb všeobecné smluvní podmínky připojené ke smlouvě o zájezdu odkazovaly na stránky Ministerstva zahraničních věcí (dále jen jako "MZV"). Dva týdny před odjezdem stěžovatelé kontaktovali emailem žalovanou, že je neinformovala o riziku nákazy dýmějovým morem na Madagaskaru, přičemž daný údaj byl na stránkách MZV již od ledna 2017, čerstvě (časově zhruba v době psaní emailu) dokonce mělo jít o rozsah epidemie. Žalovaná v odpovědi vysvětlila, že mor je na Madagaskaru běžnou nemocí a nákaza není pro turisty při dostatečné prevenci pravděpodobná; nabídla též možnost (za příplatek) část zájezdu konanou na Madagaskaru vyměnit za jinou destinaci. To stěžovatelé neakceptovali, od smlouvy neodstoupili a na zájezd neodcestovali.
3. Stěžovatelé podali k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 žalobu na náhradu škody ve výši ceny zájezdu s příslušenstvím, přičemž tvrdili, že jim žalovaná nesdělila informace o hrozbě nákazy morem na Madagaskaru a tím při uzavření smlouvy o zájezdu nedodržela svou zákonnou informační povinnost. Nalézací soud její nárok zamítl. Informační povinnost totiž nemůže být vnímána natolik široce, aby zahrnovala vyčerpávající výčet všech zdravotních rizik, která jsou v tropických oblastech obecně známo různorodá a značná. Není chybou žalované, že se stěžovatelé o hrozby začali zajímat pár týdnů před odjezdem a o epidemii jim žalovaná ani nic sdělit nemohla, neboť nastala (dle informací MZV) až po zaslání informačního emailu. Zároveň ani poté MZV cesty na Madagaskar nijak neomezilo a doporučilo pouze příslušnou opatrnost. Nalézací soud proto neshledal porušení předsmluvní odpovědnosti žalovanou a podanou žalobu rozsudkem ze dne 8. 4. 2019, č. j. 6 C 49/2018-124, zamítl.
4. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 20 Co 288/2019-158, rozsudek obvodního soudu změnil a nařídil žalované požadovanou částku stěžovatelům zaplatit. Pokud totiž žalovaná nesdělila stěžovatelům, že se na Madagaskaru vyskytuje dýmějový mor, ačkoliv jí to bylo známo, porušila svou předsmluvní odpovědnost. Odkaz na stránky MZV v (drobným písmem napsaných) všeobecných smluvních podmínkách nepovažoval odvolací soud za dostatečný.
5. Dovolání žalované Nejvyšší soud vyhověl a rozsudkem napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Podle jeho názoru se stěžovatelé nesprávně domáhali vrácení ceny zájezdu z důvodu vzniku škody, kterou odvozovali z nesdělení - dle nich zásadních - informací před uzavřením smlouvy. Jestliže by ale žalovaná skutečně porušila svou předsmluvní povinnost, bylo právem (a povinností) stěžovatelů od smlouvy nejprve odstoupit a poté žádat cenu zájezdu cestou plnění ze zrušené smlouvy. Pokud proto od smlouvy neodstoupili, oprávnění absolvovat zájezd neztratili a bylo jen jejich volbou, že se zájezdu nezúčastnili. Jinak vyjádřeno, nevyužitím práva odstoupit od smlouvy se přerušila příčinná souvislost mezi jimi nárokovanou škodou a tvrzeným porušením povinnosti žalovanou. Bezprostředním důvodem škody (neobdržení protiplnění ze strany žalované) se naopak stala okolnost přičitatelná stěžovatelům, kteří rezignovali na logický a řádný postup ukončení smluvního vztahu s nárokem na vrácení ceny zájezdu.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a vydaných rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
7. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé s rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí. Jsou totiž přesvědčeni, že v řízení vylíčili všechny rozhodné skutečnosti nutné pro osvědčení jejich nároku. Dovolací soud se však zaměřil pouze na právní posouzení předložené v žalobě stěžovateli a zhodnotil je jako vadné, aniž by si však uvědomil, že právní charakteristika skutku je věcí soudu a nelze klást stěžovatelům za vinu, že svůj skutkově jasný případ v žalobě spojili s nesprávným právním důvodem. Postup Nejvyššího soudu proto trpí přepjatým formalismem. Ve skutečnosti totiž stejně jako odvolací soud došel k závěru, že předsmluvní odpovědnost žalovaná porušila, pouze však měli stěžovatelé nejdříve odstoupit od smlouvy o zájezdu. Zde navíc došlo k nesprávnému skutkovému posouzení a dovolací soud se nezabýval tím, jestli stěžovatelé od smlouvy reálně odstoupili. Při ústním jednání před nalézacím soudem totiž jejich právní zástupce sice skutečně sdělil, že k odstoupení nedošlo, fakticky ale rozhodnutí nenastoupit na zájezd (o kterém informovali žalovanou dopředu, pokud nedojde k "vyřešení situace"), lze brát jako konkludentní odstoupení od smlouvy o zájezdu.
8. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými a řádně zastoupenými, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
9. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Je dobré připomenout, že uvedené zákonné ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se však Ústavní soud domnívá, že v posuzovaném případě takový zásah shledán nebyl. K tomuto závěru vedly Ústavní soud následující úvahy.
11. Předně, argumentace stěžovatelů je vnitřně rozporuplná. V obecné rovině totiž připouštějí, že jejich úkolem (jako žalobců) bylo vylíčit všechny rozhodné skutečnosti pro osvědčení nároku a úkolem obecných soudů je danou věc právně zhodnotit. S tímto východiskem se Ústavní soud zcela ztotožňuje. Současně však stěžovatelé brojí proti tomu, že Nejvyšší soud takové právní zhodnocení provedl a proti jeho postupu se vymezují a tvrdí, že vlastně rozhodl příliš "právně" a bez přihlédnutí ke skutkové podstatě kauzy. Přehlíží přitom, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení skutkové okolnosti případu posuzovat až na naprosté výjimky nemůže. Stěžovatelé se přitom mýlí, jestliže odůvodnění Nejvyššího soudu vnímají jako podporu svého přesvědčení, že neinformováním o moru na Madagaskaru žalovaná fakticky porušila předsmluvní povinnost. Nic takového totiž dovolací soud ani nepřímo nedovodil. Způsob jeho argumentace, která se naopak posouzení této otázky výslovně vyhýbá, proto přesně odpovídá roli Nejvyššího soudu a nelze mu z procesního hlediska ústavněprávně nic podstatnějšího vytknout.
12. Ke stejnému závěru došel Ústavní soud ve vztahu k věcnému obsahu rozsudku. Požadavek, aby stěžovatelé odstoupili od smlouvy, u které dle nich druhá strana porušila své povinnosti, totiž skutečně nelze považovat za přehnaně formalistický - jde naopak o zcela logický krok v rámci smluvních vztahů i pro právní laiky. Není úkolem obecných soudů a tím méně Ústavního soudu, aby posuzovaly důvody pro tento nezvyklý postup stěžovatelů. Argument, že nenastoupení k zájezdu lze považovat za konkludentní odstoupení od smlouvy o zájezdu, nicméně nemůže obstát. Smlouvu o zájezdu obě strany uzavřely písemně a ani stěžovatelé nikde neuvádějí, že by projevili jasnou vůli od ní odstoupit, a při jednání dokonce výslovně tvrdili opak (viz výše).
13. Ústavní stížností se zcela zjevně prolíná přesvědčení stěžovatelů o extrémní nespravedlnosti konečného výsledku řízení. Ačkoliv prý totiž žádnou povinnost neporušili, spor prohráli, zatímco žalovaná zvítězila, přestože nedodržela, co měla. Nad rámec shora provedeného přezkumu však Ústavní soud dodává, že tento pocit stěžovatelů nesdílí. U smluvních vztahů je vždy nutné vnímat oprávněné zájmy obou stran. Zvýšenou hrozbu různých nemocí v rozvojových tropických státech lze považovat za notorietu a nedává proto smysl, aby cestovní kancelář vždy zákazníkům "pro jistotu" zaslala seznam stovek nemocí, které se ve státě X vyskytly či mohou vyskytnout. V nyní posuzované věci je klíčové, že zaprvé epidemie moru na Madagaskaru nastala až pár týdnů před zahájením zájezdu (žalovaná tak o ní nemohla informovat dopředu), zadruhé ani pak nešlo o nebezpečí, které by mělo turisty při dodržení standardních preventivních opatření závažně ohrozit. MZV ostatně žádné doporučení ve směru omezení cest na Madagaskar nevydalo. Není proto jasné, jaké "řešení" stěžovatelé od žalované vlastně žádali. Jestliže by jim totiž vrátila cenu zájezdu ve chvíli, kdy již všechny platby za zájezd přeposlala a žádat je zpět od partnerů nemohla (žádné oficiální omezení cest nebylo v platnosti), vrácené prostředky by musela uhradit sama. Jednoduše řečeno, stěžovatelé si měli uvědomit již při uzavření smlouvy, že návštěva exotických krajů bude vždy spojena s jistým rizikem a pokud později došli k závěru, že takové riziko se jim najednou zdá příliš vysoké, může taková změna názorů s sebou legitimně nést příslušné náklady. V neposlední řadě je třeba připomenout, že stěžovatelé bez přesvědčivého důvodu odmítli i klientsky vstřícnou nabídku žalované na individuální úpravu itineráře zájezdu (navýšení ceny bylo v hodnotě cca 25 % původního zájezdu).
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu