ECLI:CZ:US:2021:3.US.1741.21.1
sp. zn. III. ÚS 1741/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem, sídlem Česká 754/25, Ostrava-Zábřeh, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2021 č. j. 13 Co 30/2021-145, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého V. C. a 2) K. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 10 odst. 1 Ústavy, jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Návrhem ze dne 3. 4. 2020 se stěžovatelka domáhala úpravy styku s prvním vedlejším účastníkem (dále jen "nezletilý") z důvodu ukončení společného soužití stěžovatelky a druhé vedlejší účastnice - matky nezletilého (dále jen "matka"), během něhož se po vzájemné dohodě obou partnerek narodil dne 20. 11. 2012 nezletilý, kterého matka a stěžovatelka společně vychovávaly až do doby ukončení společného soužití. Poté stěžovatelce matka umožňovala kontakt s nezletilým velmi sporadicky a následně jej znemožnila úplně. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2020 č. j. 14 Nc 85/2020-123 návrh stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že nebyl prokázán citový vztah nezletilého ke stěžovatelce v současné době, a nezletilý ani neutrpí v důsledku nedostatečného kontaktu se stěžovatelkou újmu, naopak by mu mohla újma vzniknout, pokud by přes svou vůli byl nucen se se stěžovatelkou stýkat.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud uvedl, že vztah mezi stěžovatelkou a nezletilým nelze podle platné právní úpravy stavět na roveň vztahu rodičů, nejedná se ani o vztah příbuzenský v širším pojetí, nýbrž na stěžovatelku je nutno pohlížet jako na tzv. osobu dítěti společensky blízkou podle §927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Soud konstatoval, že byť mezi nezletilým a stěžovatelkou byla vytvořena silná citová vazba až do roku 2018, poté se tato vazba postupně rozvolňovala, a nyní již o styk se stěžovatelkou nemá nezletilý zájem. Krajský soud se proto ztotožnil se závěrem okresního soudu, že není splněna již první z podmínek daných §927 občanského zákoníku, s vysokou pravděpodobností podle krajského soudu není splněna ani podmínka první.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že krajský soud rozhodl v rozporu s v řízení provedenými důkazy a vycházel ze zažitých stereotypů bez ohledu na specifičnost daného případu, kdy šlo o partnerku matky stejného pohlaví a její postavení v péči o nezletilé dítě. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je v zájmu nezletilých dětí, aby se stýkaly jak se svými biologickými rodiči, tak s osobami jim blízkými, jak stanoví rovněž §907 odst. 3 a §927 občanského zákoníku. K početí nezletilého došlo po vzájemné dohodě obou partnerek, přičemž již 20. 11. 2012, tj. před narozením nezletilého, prohlásila matka písemně, že v případě jejího úmrtí, zdravotních či jiných komplikací, kdy by nemohla o syna pečovat, žádá, aby byl tento svěřen do péče stěžovatelky. Podobné prohlášení učinila matka i po jeho narození. Od narození nezletilého pečovala stěžovatelka o nezletilého stejnou měrou jako matka, potažmo stejným způsobem, jakým pečují rodiče o společného potomka, a to až do doby ukončení osmnáctiletého společného soužití. Stěžovatelka a matka sice neuzavřely registrované partnerství, ale jako rodina žily řadu let, vybudovaly společný dům, pečovaly o nezletilého, společně hospodařily, žily intimním životem. Citová vazba mezi stěžovatelkou a nezletilým byla v době společného soužití velmi intenzivní, což vyplývá i z provedeného dokazování, např. ze zpráv mateřské školy nezletilého. Stěžovatelka realizovala omezený kontakt s nezletilým i po skončení společného soužití s matkou, avšak posléze matka tyto kontakty ukončila. Stěžovatelka se domáhá styku s nezletilým již třetí rok, tento jí není umožněn, a je tak zcela logické, že nyní již nezletilý i s ohledem na svůj věk nevyjadřuje potřebu styku se stěžovatelkou. Stěžovatelka má za to, že v posuzované věci nelze konstatovat, že je ve vztahu k nezletilému jen osobou společensky blízkou, a že nedostatek styku nezletilého se stěžovatelkou neznamená pro nezletilého žádnou újmu. Stěžovatelka poukazuje na svou citovou vazbu k nezletilému a na skutečnost, že jen shodou okolností to byla ve vztahu matka, která nezletilého porodila a získala tak výsostná práva k nezletilému, přestože šlo o rozhodnutí obou partnerek. Problematika vztahů bývalých partnerů stejného pohlaví a postavení dítěte, pocházejícího z těchto vztahů, se stává podle stěžovatelky aktuální zvláště v současné době, kdy je ze strany zákonodárných orgánů projednávána širší možnost partnerů stejného pohlaví vychovávat děti, a nastoluje otázku, zda v těchto případech nedochází k odlišnému přístupu u osob stejného pohlaví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud tak není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
9. Okresní i krajský soud ve věci správně aplikovaly §927 občanského zákoníku, podle něhož právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Okresní soud na základě provedeného dokazování ústavně souladným způsobem odůvodnil, že není splněna již první podmínka citovaného ustanovení, tedy prokázání citového vztahu nezletilého ke stěžovatelce. Okresní soud přitom vycházel z pohovoru s nezletilým, ze zpráv opatrovníka a z účastnického výslechu matky, z nichž vyplynulo, že vztah nezletilého ke stěžovatelce již ochladl, citové pouto k ní bylo přetrženo a nedošlo k jeho znovunavázání. Podstatné pro soud bylo přitom dlouhodobé a konstantní přání nezletilého, který se opakovaně vyjadřoval, že nemá zájem se se stěžovatelkou stýkat, a to ani na narozeniny, o vánocích, nechce s ní ani telefonovat. Vzhledem k jeho věku osmi let však soud hodnotil přání nezletilého v souladu s dalšími kritérii při zjišťování jeho nejlepšího zájmu, a dovodil, že upravit styk nezletilého se stěžovatelkou rozhodnutím soudu není v jeho zájmu, a to tím spíše, že nedošlo k naplnění ani druhé podmínky §927 občanského zákoníku, že by nedostatek styku se stěžovatelkou znamenal pro nezletilého újmu. V této souvislosti krajský soud odůvodnil, že v případě, kdy by byl přes nesouhlas nezletilého jeho styk se stěžovatelkou upraven, hrozila by dokonce opačná situace, že by styk se stěžovatelkou mohl pro nezletilého představovat újmu. Jakkoli stěžovatelka bez bližšího odůvodnění uvádí, že takové konstatování neobstojí, je nepochybné, že styk nezletilého se stěžovatelkou upravený proti jeho vůli by mohl negativně ovlivnit psychický stav nezletilého, jak dovodil krajský soud.
10. K argumentaci stěžovatelky ohledně jejího silného citového pouta k nezletilému odkazuje Ústavní soud na konstatování okresního soudu, že tyto skutečnosti jsou při posuzování úpravy styku podle §927 občanského zákoníku zcela irelevantní, neboť podle citovaného ustanovení pro úpravu styku není rozhodný citový vztah osoby domáhající se styku k nezletilému, ale výhradně vztah dítěte k této osobě. Ústavní soud má přitom za nade vši pochybnost prokázané, že nezletilý jednoznačně vyjádřil přání se se stěžovatelkou nestýkat. Ústavní soud ve své judikatuře zastává právní názor, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť z ústavního pořádku ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte plyne dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10, či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V posuzované věci byl názor nezletilého zjištěn ze zprávy opatrovníka ze dne 15. 5. 2020, ze dne 28. 7. 2020 a ze dne 23. 11. 2020, a zejména pak pohovorem okresního soudu s nezletilým dne 11. 8. 2020.
11. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by soudy nepřihlédly ke specifičnosti situace, kdy stěžovatelka a matka nezletilého jsou osobami stejného pohlaví. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, proč nelze přijmout argumentaci stěžovatelky, že je v daném případě třeba postupovat podle úpravy styku nezletilého dítěte s rodičem, nikoli třetí osobou. Soud vysvětlil rozdíl mezi partnery rodičů a biologickými rodiči, a poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které rodina představuje primárně biologické pouto založené tradiční pokrevní vazbou, a až následně jde o sociální institut. Ústavní soud nemůže mít za argumentačně relevantní námitku stěžovatelky, že v případě, že by "se jednalo o otce a nikoli partnerku matky", soud by styk otce s nezletilým upravil. V posuzované věci není podstatné, že je stěžovatelka osobou stejného pohlaví jako matka nezletilého, ale to, že není jeho biologickou matkou. Situace by byla stejná i v případě přítele matky mužského pohlaví, s nímž by matka dítě vychovávala od jeho narození. I v takovém případě by soud posuzoval splnění podmínek daných v §927 občanského zákoníku.
12. Z uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Krajský soud i okresní soud zvážily a vyvážily dotčené oprávněné zájmy, zejména nejlepší zájem dítěte, za tím účelem shromáždily veškeré potřebné důkazy a svá rozhodnutí v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodnily.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu