ECLI:CZ:US:2021:3.US.1749.21.1
sp. zn. III. ÚS 1749/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Pospíchala, Ph.D., zastoupeného JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou, sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2021 č. j. 30 Cdo 3605/2020-379 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2020 č. j. 70 Co 131/2020-310, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 549 071,40 Kč a nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 80/2009 a v souvislosti s nezákonnou exekucí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 29 EXE 393/2016. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobě stěžovatele co do částky 387 623,40 Kč vyhověl (I. výrok), co do částky 661 448 Kč ji zamítl (II. výrok) a rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli náklady řízení (III. výrok).
3. K odvolání obou účastníků rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku potvrdil toliko ohledně částky 54 000 Kč, ohledně částky 333 623,40 Kč ho změnil tak, že žalobu zamítl; v zamítavém výroku rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nákladů exekuce ve výši 372 123,40 Kč s příslušenstvím, zamítl, jinak ho odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy přiznaná náhrada nemajetkové újmy ve výši pouhých 50 000 Kč je nepřiměřeně nízká. Soudy vyslovily závěr, že stěžovatel měl uplatňovaný nárok odůvodnit poukazem na obdobné případy, v nichž byla náhrada již poskytnuta; jelikož to však nesplnil, zbývající část nároku mu nebyla přiznána. Dle stěžovatele není jeho povinností předkládat v rámci vlastní argumentace soudní judikaturu a odmítly-li soudy stěžovateli přiznat nárok v požadované výši pouze z tohoto důvodu, je takový postup v rozporu s jeho základními právy. Nesprávný je i další závěr Nejvyššího soudu, že náhrady škody v podobě zaplacených nákladů exekuce se stěžovatel neměl domáhat po vedlejší účastnici, nýbrž po exekutorovi. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, s níž má být uvedený závěr Nejvyššího soudu v rozporu, a doplňuje, že exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení orgánu veřejné moci, a za jeho činnost tak odpovídá stát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovémuto závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. K námitce nepřiměřeně nízké náhrady nemajetkové újmy, resp. k jejímu zdůvodnění obsaženému v napadených rozhodnutích Ústavní soud rekapituluje, že městský soud konstatoval, že exekuce, která s ohledem na nedostatek právní moci exekučního titulu neměla být vůbec vedena, bezesporu negativně zasáhla do osobního života stěžovatele a bylo namístě uvažovat o finanční satisfakci. Stěžovatelem navrhovanou náhradu ve výši 500 000 Kč nicméně městský soud považoval za zjevně přemrštěnou, a přiměřenou se mu naopak jevila náhrada ve výši 50 000 Kč. Městský soud k tomu poznamenal, že bylo primárně povinností stěžovatele odůvodnit svůj požadavek poukazem na obdobné případy, v nichž byla náhrada újmy v požadované výši poskytnuta, což stěžovatel ani přes výzvu soudu nesplnil. Z uvedeného nedostatku však soud žádné pro stěžovatele nepříznivé důsledky nevyvodil, když sám poukázal na případy, v nichž se odškodnění ve výši 50 000 Kč dostalo osobám poškozeným nezákonným trestním stíháním, jejichž újma trvala srovnatelnou či i delší dobu než stěžovatelova exekuce a její intenzita byla přinejmenším taková, jakou pociťoval stěžovatel (srov. body 19 až 22 odůvodnění rozsudku městského soudu). Z uvedeného je tak dle Ústavního soudu více než zřejmé, že městský soud stěžovateli nekladl k tíži, že svou argumentaci ve výše zmíněném smyslu nedoplnil; náhradu v požadované výši 500 000 Kč stěžovateli nepřiznal výhradně proto, že ji shledal v porovnání s obdobnými případy, na které sám poukázal, zjevně nepřiměřenou, nikoliv proto, že by tím stěžovatele postihoval za nesplnění povinnosti tvrzení. Stěžovatelova námitka tak vychází ze zjevného nepochopení obsahu napadeného rozsudku městského soudu, respektive rozsudku Nejvyššího soudu, jenž argumentaci městského soudu podpořil (viz závěr bodu 28 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu).
10. Spatřuje-li stěžovatel další pochybení Nejvyššího soudu v tom, že stěžovatele nesprávně odkázal s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení v podobě uhrazených nákladů exekuce na exekutora, ačkoliv za škodu způsobenou exekutorem odpovídá vedlejší účastnice, pak ani tato námitka nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel totiž pomíjí, že exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho povaha se mění. Je tak třeba rozlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy exekutor vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování o nákladech exekučního řízení, kdy je v postavení účastníka řízení [srov. stanovisko pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), usnesení ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 3008/11, ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1312/17 a další]. Ústavní soud tak považuje za správný závěr Nejvyššího soudu, že v daném případě není bez dalšího dána odpovědnost státu za vzniklou škodu, a stěžovatel se naopak musí vydání bezdůvodného obohacení v podobě uhrazených nákladů exekuce domáhat primárně po exekutorovi, který se na jeho úkor přímo obohatil.
11. Lze doplnit, že judikatura Ústavního soudu, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, není přiléhavá, neboť se týká postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, což však - jak výše vysvětleno - nebyl případ posuzované věci. Z dalších odkazovaných rozhodnutí pak stěžovatel cituje obecné pasáže o nezávislosti rozhodování obecných soudů a o legitimním očekávání; nedoprovází je však žádnou, natožpak ústavněprávní argumentací.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu