ECLI:CZ:US:2021:3.US.175.21.1
sp. zn. III. ÚS 175/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti SOLAR PRIK s. r. o., sídlem Kamenka 58, Odry, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2020 č. j. 30 Cdo 1677/2020-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020 č. j. 70 Co 401/2019-51 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. června 2019 č. j. 27 C 236/2018-28, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 11. 6. 2019 č. j. 27 C 236/2018-28 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 26 613 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Uvedené částky se stěžovatelka domáhala z titulu náhrady ušlého zisku. Stěžovatelka tvrdila, že v důsledku nesprávného úředního postupu a průtahů ve správním řízení o její žádosti ze dne 19. 5. 2010 o umístění stavby fotovoltaické elektrárny, o níž nebylo věcně rozhodnuto ani do konce roku 2015, pozbyl s ohledem na změnu legislativy podnikatelský záměr stěžovatelky opodstatnění (stal se nerentabilním), pročež svoji žádost o umístění stavby vzala zpět. Stěžovatelka tak přišla o předpokládaný zisk, kterého by dosáhla za 20 let provozu fotovoltaické elektrárny (doba její předpokládané životnosti), jak byl vyčíslen ve Zprávě o energetickém auditu podnikatelského záměru, Fotovoltaická elektrárna Odry 300 kWp (dále jen "zpráva o energetickém auditu"), který byl zpracován v lednu 2010. Hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby ze strany obvodního soudu bylo promlčení uplatněného nároku.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 1. 2020 č. j. 70 Co 401/2019-51 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, přičemž provedl nikoliv rozsáhlé zopakování některých důkazů. Po právní stránce se městský soud neztotožnil se závěrem obvodního soudu o promlčení žalobou uplatněného nároku. I přes uvedené však nepřistoupil ke zrušení rozsudku obvodního soudu a vrácení věci k dalšímu řízení, neboť žaloba nemohla být úspěšnou již v rovině tvrzení. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu (konstatovaným však pouze jako obiter dictum), že žaloba o náhradu ušlého zisku může být úspěšnou jen tehdy, tvrdí-li žalobce - a v řízení také prokáže - že škodní událost zasáhla do již probíhajícího, konkrétního děje, který bezprostředně mířil k nabytí zisku, jehož by tak bylo nepochybně dosaženo, nebýt události, která tento postup přerušila. Jen v takovém případě lze totiž shledat vztah příčinné souvislosti mezi ušlým ziskem a škodní událostí (dějem). K tomu městský soud uvedl, že stěžovatelka neměla právní nárok na to, aby její žádosti o umístění stavby bylo vyhověno, a ani na to, aby se tak stalo v tak krátké lhůtě, během níž by stačila učinit všechny další potřebné kroky pro to, aby fotovoltaickou elektrárnu uvedla do provozu do konce roku 2010, což bylo předpokladem pro zisk, o který měla podle svého tvrzení zaviněním vedlejší účastnice řízení, která o její žádosti o umístění stavby konečným způsobem v krátké lhůtě nerozhodla, přijít. Podle městského soudu stěžovatelka pominula přitom i další zásadní skutečnost, že po roce 2010 došlo ke změně legislativy a k poklesu výkupních cen elektřiny, který byl hlavním důvodem, proč podnikatelský záměr stěžovatelky pozbyl ekonomického významu (rentability). Městský soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelka ani netvrdila takové skutečnosti, které by při jejich prokázání mohly vést k vyhovění žalobě. Nemělo tak žádný význam věc vracet obvodnímu soudu k dalšímu řízení, jak navrhovala stěžovatelka, neboť takový postup by se míjel se zásadou ekonomie řízení. Žaloba, která byla zjevně neúspěšnou již v rovině tvrzení, tak musela být zamítnuta.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 11. 2020 č. j. 30 Cdo 1677/2020-73 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Ohledně stěžovatelkou nastolené otázky, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, nebyl rozsudek městského soudu v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Přestože městský soud označil rozsudek obvodního soudu za chaotický a neodpovídající předpokladům předepsaným §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepovažoval jej za nepřezkoumatelný. Závěr, že vady v odůvodnění rozsudku obvodního soudu nebyly na újmu uplatnění práv stěžovatelky, vyplynul podle Nejvyššího soudu též z toho, že městský soud její námitky ve vztahu k závěru o promlčení žalobou uplatněného práva shledal důvodnými. Namítala-li stěžovatelka překvapivost rozhodnutí městského soudu, neboť ji nepoučil pro případ neunesení břemene tvrzení podle §118a o. s. ř., jakož i to, že městský soud ve smyslu §213 odst. 3 o. s. ř. nezopakoval důkaz listinou, šlo o vady řízení, které nemohly založit přípustnost dovolání. Každopádně Nejvyšší soud se vyjádřil i k těmto vadám, neboť mohly mít vzhledem ke svému charakteru a intenzitě povahu porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, když stěžovatelka odkazovala v této souvislosti na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že byla-li žaloba zamítnuta nikoli proto, že by stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení, ale na základě toho, že městský soud již z jejího tvrzení dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku, neboť i pokud by tato tvrzení byla prokázána, nebyla by pro odpovědnost za škodu v podobě ušlého zisku splněna podmínka vyžadovaná ustálenou judikaturou, tedy že škodní událost zasáhla do již probíhajícího konkrétního děje, který bezprostředně mířil k nabytí zisku, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle §118a o. s. ř. Jinými slovy městský soud nerozhodoval na základě pravidel pro rozložení břemene tvrzení, tedy žalobu nezamítl z toho důvodu, že by tvrzení stěžovatelky byla nedostatečná, ale naopak rozhodoval na základě toho, že již z tvrzení žalobkyně bylo zřejmé, že žaloba je nedůvodná, což v odůvodnění svého rozhodnutí též vysvětlil.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Městskému soudu vytýká, že její odvolání projednal, ačkoliv byl rozsudek obvodního soudu nepřezkoumatelný a zmatečný, o čemž svědčí i připomínky vyjádřené v odůvodnění rozsudku městského soudu. Podle stěžovatelky měl městský soud postupovat podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek obvodního soudu pro nepřezkoumatelnost zrušit. Stěžovatelka nesouhlasí ani s argumentací Nejvyššího soudu, že v řízení před městským soudem nevznikla povinnost poučit ji podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř., neboť závěr o nedostatku příčinné souvislosti měl vyplynout již ze samotných žalobních tvrzení. Setrvává na stanovisku, že porušení jejího práva na soudní ochranu opomenutím navrženého důkazu (zprávou o energetickém auditu) může obstát jako způsobilý dovolací důvod. Dále namítá, že městský soud ani nevysvětlil, proč neprovedl další důkazy a výslovně se nevypořádal s tím, proč nečiní žádná zjištění z důkazů provedených před obvodním soudem. Městský soud přitom mohl sám zopakovat, popř. provést další důkazy, anebo věc mohl vrátit zpět obvodnímu soudu. Pochybení městského soudu spočívá v tom, že procesní postup obvodního soudu vyhodnotil jako vadu, která neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje potřebu splnění poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. V této souvislosti podotýká, že dokazování v řízení před obvodním soudem bylo vedeno k prokázání promlčení nároku, nikoliv však k prokázání ušlého zisku. Stěžovatelka uzavírá, že postupem městského soudu jí byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem spočívající v právu právně i skutkově argumentovat. Městský soud sice před vyhlášením rozsudku seznámil stěžovatelku s odchýlením se od právního názoru obvodního soudu, avšak stěžovatelce nebylo umožněno k tomuto novému právnímu názoru navrhovat důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžejní námitkou stěžovatelky je, že v situaci, kdy obvodní soud své rozhodnutí postavil na závěru o promlčení nároku, k čemuž směřovala i tvrzení stěžovatelky a prováděné důkazy, městský soud následně rozhodl na základě odlišného právního posouzení, avšak stěžovatelku náležitě nepoučil ve smyslu §118a o. s. ř. Předně je třeba připomenout, co již naznačil Nejvyšší soud, že smyslem poučovací povinnosti je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, aniž byl poučen, že takové břemeno má [srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 212/06 (N 177/43 SbNU 31; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jedině v takové situaci, lze uvažovat o případném pochybení obecných soudů, které by mohlo zasáhnout do práva na soudní ochranu nebo do práva na spravedlivý proces. V nyní posuzované věci však žaloba skutečně nebyla zamítnuta z důvodu neunesení břemene tvrzení (popř. důkazního břemene), když soudy považovaly tvrzení stěžovatelky za dostatečná, nýbrž proto, že tato stěžovatelkou uváděná tvrzení nemohla vést k úspěchu ve sporu, neboť i pokud by byla prokázána, nebyla by pro odpovědnost za škodu v podobě ušlého zisku splněna podmínka, že vymezení ušlého zisku musí být podloženo existujícími nebo reálně dosažitelnými okolnostmi a že škodní událost zasáhla do již probíhajícího konkrétního děje, který bezprostředně směřoval k nabytí zisku.
9. Stěžovatelka dále namítala překvapivost rozhodnutí městského soudu, který jí neumožnil reagovat na změněný právní náhled na věc. K této námitce Ústavní soud podotýká, že právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v sobě právo účastníka řízení dopředu vědět, jak soud hodlá rozhodnout, zcela jistě nezahrnuje. Pouze v případě, kdyby městský soud vyšel z jiného skutkového stavu, aniž by zopakoval nebo provedl nové dokazování ohledně relevantních skutkových zjištění, by takový postup mohl znamenat porušení procesních pravidel a tím i porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Skutečnost, že je možný i jiný právní náhled na věc však mohlo být stěžovatelce zřejmé již z vyjádření vedlejší účastnice řízení obsažených ve spise, který si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu [zejména z vyjádření k žalobě na č. l. 20, v němž vedlejší účastnice řízení upozorňovala na nutnost zohlednit judikaturu Nejvyššího soudu k problematice příčinné souvislosti při prokazování ušlého zisku; obdobnou argumentaci lze vyslechnout i ve zvukovém záznamu z ústního jednání u městského soudu na č. l. 48 (pozn. písemný protokol nebyl pořizován)]. Rozhodnutí městského soudu tak nemohlo být pro stěžovatelku zcela překvapivé.
10. Navrhovala-li stěžovatelka provedení, resp. zopakování, důkazu zprávou o energetickém auditu, je zřejmé, že tato zpráva z roku 2010, kdy nebylo a ani nemohlo být jakkoliv postaveno na jisto, zda vůbec dojde k realizaci zamýšlené stavby fotovoltaické elektrárny, nemohla sloužit jako nosný podklad pro zjištění případného ušlého zisku, který stěžovatelka odvíjela od toho, že v důsledku nesprávného úředního postupu (průtahů ve správním řízení) jí do roku 2015 nebylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby.
11. Jakkoliv lze vidět snahu stěžovatelky posunout věc poukazem na porušení práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces, do ústavněprávní roviny, Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Ústavní stížnost totiž představuje pouze polemiku s právním posouzením a výkladem podústavního práva obecnými soudy, popř. polemiku s ustálenou judikaturou, a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu však, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle jeho ustálené judikatury patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace mezi záležitosti obecných soudů; Ústavní soud do nich zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance.
12. V této souvislosti Ústavní soud uzavírá, že městský soud posoudil věc v souladu s ustálenou judikaturou. Výklad relevantní právní úpravy užitý obecnými soudy v daném případě nelze považovat za nepředvídatelný ani překvapivý. Ústavní soud právní posouzení obecných soudů nepovažuje za nijak extrémní a vybočující z mezí ústavnosti; a za této situace tak není oprávněn do něj zasahovat a přehodnocovat jej, neboť jak je výše uvedeno, výklad podústavních právních předpisů je primárně záležitostí obecných soudů. Ústavní soud rovněž nemá žádný důvod nahlížet na tyto závěry jiným způsobem, popř. přehodnocovat dosavadní ustálenou soudní praxi Nejvyššího soudu.
13. I když stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně nenapadá usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, v ústavní stížnosti je opakovaně zmiňuje a rovněž i proti němu vznáší námitky, pročež Ústavní soud i toto rozhodnutí zahrnul do svého posouzení. Zde Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3062/19). O takový případ však v nyní posuzované věci nešlo.
14. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu odůvodnil své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání, a to i poukazem na ustálenou rozhodovací praxi. Z jeho rozhodnutí je nepochybné, že se nastolenými dovolacími otázkami zabýval, a to z hlediska nezbytnosti jejich posouzení při meritorním přezkumu, přičemž dospěl k závěru, že není důvod pro jejich odlišné posouzení, než tomu bylo v obdobných věcech v jeho rozhodovací praxi. Rovněž stručně předestřel úvahy, kterými se při posuzování otázky přípustnosti dovolání řídil. Ve zbytku pak stěžovatelka svými námitkami uplatňovala v kontextu věci nezpůsobilý dovolací důvod (vady řízení). Ústavní soud uzavírá, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelčina dovolání, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů, neboť Nejvyššímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu