ECLI:CZ:US:2021:3.US.1760.20.1
sp. zn. III. ÚS 1760/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Janem Károu, advokátem, sídlem Dlouhá 154, Kaplice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2020 sp. zn. 67 To 100/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. února 2020 č. j. l PP 5/2020-82, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 2. 2020 č. j. l PP 5/2020-82 byla dle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a contrario za použití §331 odst. l trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 11. 2015 sp. zn. 6 T 197/2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 4 To 111/2016, v trvání deseti měsíců z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 5. 2016 sp. zn. 6 T 90/2016 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. 8 To 216/2016, v trvání deseti měsíců z rozsudku okresního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. 6 T 217/2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. 4 To 13/2016, v trvání dvou měsíců z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 4. 2018 sp. zn. 4 T 41/2018 a v trvání čtyř měsíců z rozsudku okresního soudu ze dne 20. 7. 2015 sp. zn. 6 T 55/2015 ve spojení s usnesením okresního soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 6 T 55/2015.
3. Usnesením městského soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 67 To 100/2020 bylo usnesení obvodního soudu z formálních důvodů zrušeno v celém rozsahu, a bylo nově rozhodnuto stejným způsobem s tím rozdílem, že tak bylo učiněno dle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nebyla splněna podmínka polepšení a prognózy vedení řádného života. Nebylo zohledněno, že v době přerušení trestu vedl řádný život, udržoval kontakt s matkou. Jako fakticky irelevantní bylo odmítnuto, že doložil zajištěné zaměstnání pro případ propuštění na svobodu, a stejně tak bydlení a sociální zázemí. Žádný z obou soudů se ani nezabýval možností uložení přiměřených povinností a omezení, které by bylo možno případně stěžovateli uložit, aby byla dovršena jeho náprava. Soudy obou stupňů na místo toho jen zdůrazňují, že jednotlivá odsouzení stěžovatele nevedla k nápravě, když se opakovaně dopouštěl trestné činnosti krátce po předchozích odsouzeních a vytrvale ignoruje rozhodnutí státních orgánů, uložená opatření, apod. Tím však soudy porušují zákaz dvojího přičítání.
5. Stěžovatel též není spokojen s tím, že městský soud na rozdíl obvodního soudu nenařídil veřejné zasedání a nevyslechl ho.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Co se týče usnesení obvodního soudu, to bylo již dříve zrušeno usnesením městského soudu a vzhledem k tomu je vůči němu ústavní stížnost nepřípustná.
7. Ke zbývající části návrhu, totiž té, která nebyla shledána nepřípustnou, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro uplatnění institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou splněny, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v §88 a násl. a trestní řád v §331 a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta republiky zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [§88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], resp. u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [§88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], resp. u vybraných trestných činů dvě třetiny [§88 odst. 4 trestního zákoníku]; dle §88 odst. 2 trestního zákoníku je u přečinů možné propuštění i před uplynutím dob stanovených v §88 odst. 1 téhož zákona. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností (v případě propuštění před uplynutím stanovených dob dle §88 odst. 2 musí jít o vzorné chování a plnění povinností), a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.
10. K otázce, nakolik lze při rozhodování o podmíněném propuštění vycházet z trestní minulosti odsouzeného, Ústavní soud připomíná, že ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) poukázal na princip, že samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění. To však na druhou stranu neznamená, že by v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nemohla a neměla být jeho trestní minulost z hlediska rizika recidivy předmětem jakéhokoliv hodnocení. Nejde ani o porušení zásady ne bis in idem, když tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tedy tato zásada se nemůže uplatnit [obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2133/13 či II. ÚS 2890/14, též srov. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)].
11. V projednávané věci Ústavní soud nemá za to, že by posouzení obecných soudů, popsané v odůvodnění jejich rozhodnutí, vykazovalo znaky libovůle či jinak porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatele. Obecné soudy nevyšly pouze "mechanicky" z toho, že stěžovatel v minulosti spáchal trestnou činnost, ale uvážily jednak, jaký vliv měla na jeho chování předchozí vůči němu činěná opatření, a také, jaký má ke své trestní minulosti postoj, když si logicky povšimly toho, že stěžovatel svá dřívější protiprávní jednání bagatelizuje a odsouzení za ně považuje za nespravedlivá, a přisuzuje je spíše tomu, že "se na něj policie zaměřila". Otázka, jaký má stěžovatel na svoji přechozí trestnou činnost náhled, je přitom při rozhodování o naplnění podmínek pro podmíněné propuštění zjevně relevantní. Úvahy, které obecné soudy v těchto souvislostech učinily, a na základě kterých i při existenci určitých kladných skutečností, jako je stěžovatelem uváděné zázemí, dospěly k závěru o nenaplnění předmětných podmínek pro podmíněné propuštění, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat.
12. Jde-li o stěžovatelův nesouhlas se skutečností, že rozhodování městského soudu nebyl osobně přítomen a při něm vyslechnut, Ústavní soud má za to, že ani z Listiny ani z Úmluvy a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení před soudem ve dvou stupních (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 327/06 in http://www.usoud.cz).
13. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu