ECLI:CZ:US:2021:3.US.1776.21.2
sp. zn. III. ÚS 1776/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného matkou M. S., jako soudem ustanovenou opatrovnicí, a právně zastoupeného Mgr. Petrem Benešem, advokátem, sídlem Havlíčkova 532, Kolín, a o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., t. č. Věznice Valdice u Jičína, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Steiningerem, LL.M., advokátem, sídlem Kaprova 15/11, Praha 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 č. j. 6 Tdo 35/2021-1236, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2019 sp. zn. 10 To 96/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2018 sp. zn. 43 T 5/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli rozhodnutí uvedená v záhlaví, s návrhem na jejich zrušení, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i jejich základní právo podle čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Ústavního soudu ze dne 27. července 2021 č. j. III. ÚS 1776/21-14 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami III. ÚS 1776/21 a III. ÚS 1900/21 se spojují ke společnému řízení a řízení o nich bude nadále vedeno pod spisovou značkou III. ÚS 1776/21.
3. Z obsahu ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 43 T 5/2017 byli stěžovatelé uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
4. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. 10 To 96/2018 bylo k odvolání stěžovatelů a Městského státního zastupitelství v Praze proti rozsudku městského soudu rozhodnuto o částečném zrušení výroků o trestu a bylo o těchto trestech nově rozhodnuto. Rozsudkem městského soudu ve spojení s rozsudkem vrchního soudu byl přitom stěžovatel A. S. za uvedený trestný čin odsouzen k trestu šesti let odnětí svobody a stěžovatel V. S. za uvedený trestný čin a za další sbíhající se trestnou činnost odsouzen k trestu osmi let a šesti měsíců odnětí svobody.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 č. j. 6 Tdo 35/2021-1236 byla zamítnuta dovolání stěžovatelů proti rozsudku vrchního soudu jako zjevně neopodstatněná.
6. Trestná činnost stěžovatelů měla spočívat, stručně shrnuto, v tom, že po slovní rozepři stěžovatel A. S. bez varování přistoupil k poškozenému a nastříkal mu do očí pepřový sprej a následně stěžovatel V. S. poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje, přičemž mu sdělil, že poškozený vykradl bratrův byt a opětovně ho fyzicky napadl, a to tak, že ho opakovaně udeřil pěstí do obličeje, kdy se k fyzickému útoku přidal i první stěžovatel, který rovněž poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje, poté společně požadovali po poškozeném vydání klíčků od vozidla poškozeného s tím, že vrátí-li do 24 hodin odcizené věci z bytu, budou mu vráceny jeho věci, poškozený klíčky od vozidla nevydal a následně mu společně oba obžalovaní prohledali kapsy a zmocnili se tak dvou mobilních telefonů a firemní finanční hotovosti ve výši 10 000 Kč, a svým jednáním poškozenému způsobili zranění (zejména oka) a škodu na odcizených mobilních telefonech ve výši nejméně 13 990 Kč, a obchodní společnosti Style car s. r. o. na odcizené finanční hotovosti škodu ve výši 10 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatel A. S. uvádí, že trpí lehkou mentální retardací, avšak tuto skutečnost orgány činné v trestním řízení dostatečně nezohlednily. Ač byl dán důvod nutné obhajoby, stěžovatel byl po svém zadržení dne 24. 6. 2014 vyslechnut bez přítomnosti obhájce. V rámci tohoto výslechu využil svého práva a odmítl vypovídat. Kdyby však výslech proběhl za přítomnosti obhájce, jak měl, možná by se stěžovatel rozhodl vypovídat, a uvedl skutečnosti tak, jak si je bezprostředně pamatoval. Namísto toho stěžovatel svá vyjádření učinil až s velkým časovým odstupem, což mohlo vést ke zkreslení.
8. V řízení před soudem pak měla být pečlivě zkoumána stěžovatelova příčetnost, čemuž však soudy nedostály. Měly sice k dispozici znalecký posudek MUDr. Tichého, stěžovatel však upozorňuje, že tento znalec jej osobně nikdy neviděl.
9. Intelektuální omezení stěžovatele mělo být zváženo konkrétně i ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty způsobení těžké újmy na zdraví v podobě zranění oka. Je zde totiž nutné zavinění alespoň v podobě nedbalosti, přičemž stěžovatelova schopnost rozpoznat následky svého jednání i schopnost ovládat své jednání byla prakticky zcela potlačena.
10. Stěžovatel V. S. namítá, že v hlavním líčení konaném před městským soudem dne 16. 8. 2017 byla porušena pravidla týkající se konání hlavního líčení, potažmo veřejného zasedání v nepřítomnosti obžalovaného, když mu nebylo řádně doručeno předvolání, neboť dodejka byla podepsána neidentifikovanou osobou. Pro konání uvedeného hlavního líčení nebyly splněny zákonné předpoklady, protože obžaloba a předvolání k hlavnímu líčení musí být obviněnému doručeny do vlastních rukou [§63 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Bez prokázaného řádného doručení obžaloby obviněnému a jeho řádného předvolání nelze hlavní líčení konat. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že informaci o konání daného hlavního líčení obdržel stěžovatel od svého obhájce a také spoluobviněného bratra, a že ve spise je založeno jeho prohlášení ze dne 13. 8. 2017, ve kterém stěžovatel potvrzuje, že souhlasí s jednáním bez jeho přítomnosti, nicméně stěžovatel je toho názoru, že tímto způsobem není možné absenci řádné doručenky o předvolání nahradit; je přesvědčen, že k doručení musí dojít nejen materiálně, ale i formálně. Dodržena též nebyla pětidenní lhůta k přípravě k hlavnímu líčení.
11. Obdobně nedošlo k řádnému doručení předvolání na veřejné zasedání konané před vrchním soudem dne 26. 3. 2019. Opět byla použita tzv. "růžová dodejka", ačkoliv německá pošta neumí doručovat výlučně do vlastních rukou adresáta v souladu s trestně procesními předpisy České republiky a do Spolkové republiky Německo je možno doručovat toliko prostřednictvím justičního orgánu podle Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959 a usnadnění jejího používání z 2. února 2000 (č. 68/2002 a č. 126/2002 Sb.m.s.). Nejvyšší soud se spokojil s tím, že zásilku převzal dle údajů z dodejky zmocněnec. Takto neformální přístup však stěžovatel nepovažuje za možný, když existence zmocnění nebyla blíže prokázána.
12. Chybná je dle stěžovatele i právní kvalifikace, kdy násilí nebylo vedeno, aby se spolu s bratrem A. zmocnili cizí věci, nýbrž se snažili zmocnit věcí A. S. odcizených poškozeným. Neměli vůbec úmysl poškozeného oloupit. Ani způsobení těžké újmy nebylo úmyslné, chtěli poškozenému spíše jen pohrozit. Nemělo by jít ani o spolupachatelství, když to vyžaduje společný úmysl spolupachatelů.
13. Stěžovatel má též za to, že měl být zařazen do mírnějšího typu věznice, když by mělo být zohledněno, že při vyšetřování spolupracoval, a před činem žil řádným životem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
16. Argumentace stěžovatele A. S., který tvrdí, že v řízení nebyla zohledněna jeho lehká mentální retardace, se nejeví přesvědčivá. Nutno konstatovat, že z ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se osobností stěžovatele zabývaly (srovnej např. str. 12-13 usnesení Nejvyššího soudu). Jak také již vyložil Nejvyšší soud, stěžovatelovo tvrzení, že znalec MUDr. Tichý ho osobně ani neviděl, není pravdivé (viz i příslušná část posudku na č. l. 39 a násl. spisu městského soudu sp. zn. 43 T 5/2017, jenž si Ústavní soud vyžádal). Co se týče výslechu konaného dne 24. 6. 2014, i kdyby při něm došlo k zásahu do stěžovatelova práva na přítomnost obhájce, za situace, kdy stěžovatel při tomto výslechu, jak sám uvádí, odmítl vypovídat, nic z něj tak pro další řízení nevyplynulo, a zároveň ani stěžovateli nic nebránilo se ve věci vyjádřit při dalších příležitostech, by se stěží mohlo jednat o zásah dosahující intenzity, pro kterou by muselo dojít ke zrušení ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí.
17. Co se týče argumentace stěžovatele V. S., jak ani sám nepopírá, jeho námitkám se již věnoval Nejvyšší soud. Shledal-li, že stěžovateli byla předmětná předvolání doručena řádně a s dostatečným předstihem, učinil tak na základě konkrétních skutečností, které v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil, přičemž není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Byť třebas na doručence je podpis jiné osoby, než je stěžovatel, za situace, kdy není pochyb o tom, že stěžovatel o konání soudního jednání s dostatečným předstihem věděl, není jeho argumentace více než pouhým formalismem.
18. Pochybnosti nevyvolává ani hmotněprávní posouzení věci. Lze zdůraznit, že ačkoliv V. S. tvrdí, že cílem jednání stěžovatelů nebylo zmocnit se cizích věcí, skutkový děj vypovídá o pravém opaku, když právě ke zmocnění se několika takových věcí došlo.
19. Uvádí-li stěžovatel, že při rozhodování o typu věznice mělo být zohledněno, že před činem žil řádným životem, třeba poukázat na to, že v roce 2017 byl odsouzen pro trestný čin podvodu se způsobenou škodou přes 11 milionů korun.
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu