ECLI:CZ:US:2021:3.US.1781.21.1
sp. zn. III. ÚS 1781/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti obchodní společnosti B. D. Q. s. r. o., sídlem Fáblovka 404, Pardubice, zastoupené JUDr. Janem Veselým, advokátem, sídlem Loutkářská 2416/2f, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021 sp. zn. 29 NSČR 54/2020-A-28, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti a návrhem na přednostní projednání věci, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. právo na účinnou právní ochranu podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, dále měla být porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i zásada kontradiktornosti řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 23. 3. 2020 č. j. MSPH 95 INS 7027/2020-A-5, odmítl podle §128a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně bezdůvodný insolvenční návrh (doručený městskému soudu dne 16. 3. 2020), jímž se věřitelka - obchodní společnost Oluwa, s. r. o. (dále též "insolvenční navrhovatelka") domáhala zjištění úpadku stěžovatelky (dlužnice). Proti tomuto usnesení podali odvolání stěžovatelka a insolvenční navrhovatelka.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 14. 4. 2020 č. j. MSPH 95 INS 7027/2020, 4 VSPH 407/2020-A-13, odmítl odvolání stěžovatelky (výrok I.), potvrdil (k odvolání insolvenční navrhovatelky) usnesení městského soudu (výrok II.) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
4. Na základě dovolání insolvenční navrhovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2021 sen. zn. MSPH 95 INS 7027/2020, 29 NSČR 54/2020-A-28 změnil usnesení vrchního soudu (s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání stěžovatelky) tak, že usnesení městského soudu se mění tak, že se insolvenční návrh neodmítá.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. namítá, že postupem Nejvyššího soudu jí byl odepřen přístup k tomuto soudu, neboť neměla možnost seznámit se s podaným dovoláním insolvenční navrhovatelky. Nejvyššímu soudu rovněž vytýká, že opomněl posoudit, zda vůbec byly splněny podmínky umožňující vydat změnové rozhodnutí postupem podle §243d odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí [srov. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a věc projednal přednostně (srov. §39 zákona o Ústavním soudu).
6. Dříve, než přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, musí Ústavní soud prověřit, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Tento pojmový znak se promítá i do procesních předpokladů řízení: ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel subsidiarity ústavní stížnosti reflektuje maximu, podle níž není ochrana ústavnosti (a ani z povahy věci nemůže být) pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Subsidiarita ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá neústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje po selhání všech ostatních prostředků ochrany. V neposlední řadě princip subsidiarity odráží i požadavek minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, není-li již možná náprava tvrzené neústavnosti v systému ostatních orgánů veřejné moci. Uplatnění popsaného principu subsidiarity ústavní stížnosti vede k závěru, že ústavní stížnost, existují-li další možnosti ochrany v řízení před obecnými soudy, je návrhem nepřípustným.
8. Z podkladů, která má Ústavní soud k dispozici (kromě příloh předložených stěžovatelkou i dokumenty zveřejněné v insolvenčním rejstříku dostupném na https://isir.justice.cz/), je zjevné, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo dotčeno usnesení městského soudu, jímž byl odmítnut insolvenční návrh tvrzené věřitelky obchodní společnosti Oluwa, s. r. o. pro zjevnou bezdůvodnost podle §128a odst. 1 insolvenčního zákona, když předmětem přezkumu Nejvyšším soudem byla toliko otázka započitatelnosti zaplacené zálohy na náklady insolvenčního řízení v případě opakovaně učiněného insolvenčního návrhu (šlo o výklad §108 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s §128a odst. 1 insolvenčního zákona). Za dané procesní situace tak sice může být návrh insolvenční navrhovatelky věcně projednáván, ale není zřejmé, jak samotné řízení o tomto návrhu dopadne. Stěžovatelce přitom zůstávají všechny prostředky k ochraně jejích práv v insolvenčním řízení zachovány a může uplatňovat i námitky, které uváděla v ústavní stížnosti (např. šikanózní povaha insolvenčního návrhu).
9. S ohledem na výše uvedené je podání ústavní stížnosti v tuto chvíli předčasné, a proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
10. O stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud samostatně - vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti - nerozhodoval. O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud taktéž (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. července 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj