ECLI:CZ:US:2021:3.US.1789.21.1
sp. zn. III. ÚS 1789/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem, sídlem Vídeňská tř. 5, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2021 č. j. 9 To 110/2021-184 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. ledna 2021 č. j. 18 T 51/2020-153, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 1. 2021 č. j. 18 T 51/2020-153 byl obžalovaný R. Š. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců. Obžalovanému byla uložena povinnost nahradit stěžovateli škodu ve výši 26 259 Kč; se zbytkem nároku byl stěžovatel odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání státního zástupce a stěžovatele proti rozsudku okresního soudu bylo usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 4. 2021 č. j. 9 To 110/2021-184 rozhodnuto tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu se napadený rozsudek zrušuje a za použití §222 odst. 2 trestního řádu se postupuje věc Městskému úřadu Znojmo, neboť žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že soudy vyslovená skutková zjištění jsou nepřiléhavá a nesprávná. Má za to, že v pouhé skutečnosti, že R. Š. před činem urážel a provokoval, nelze spatřovat předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného ve smyslu §146a odst. 1 trestního zákoníku, jak učinil okresní soud, natož důvod, aby dané jednání mělo být posouzeno jako pouhý přestupek, jak uzavřel krajský soud.
5. Dále namítá, že krajský soud se ve svém rozsudku blíže nezabýval jednotlivými argumenty stěžovatele v podaném odvolání, kdy na ně reagoval pouze vágními obraty. Své rozhodnutí tak dostatečně neodůvodnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Co se týče rozsudku okresního soudu, ten byl již dříve zrušen rozsudkem krajského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost v této části za návrh, k jehož projednání není příslušný.
8. Ke zbývající části návrhu, totiž té, k jejímuž projednání je Ústavní soud příslušný, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, jednoznačně vyjádřil ve svém nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301). V něm uvedl, že poškozený "má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje - srovnej zejména §159a odst. 7, §171 odst. 2, §172 odst. 3, §307 odst. 7, §309 odst. 2 trestního řádu) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby". Ústavní stížnosti tohoto typu je tak nutno považovat za přípustné.
10. Na straně druhé však Ústavní soud v témže nálezu upozornil, že "povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby". Zároveň platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. vůči němu spáchaného trestného činu: "V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku), by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň namístě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť zároveň třeba doplnit, že nikoliv u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné."
11. Konečně třeba z citovaného nálezu dodat, že "i když se nebude jednat o případ, kdy by ve smyslu výše uvedeného byl zásah Ústavního soudu možný jen zcela mimořádně, stále samozřejmě platí, že k němu Ústavní soud může přistoupit, s přihlédnutím k ustáleně judikované zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu, jen při existenci velmi závažných pochybení, porušujících ústavně zaručená práva příslušného stěžovatele. Proto například situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti." Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou zásadně záležitostí obecných soudů.
12. V nynější věci jde o případ, kdy mělo dojít k jednání méně závažnému, spadajícímu z pohledu trestněprávní úpravy do kategorie přečinů. Zásah Ústavního soudu by tak, jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, byl možný jen zcela mimořádně. Takovou mimořádnou situaci však Ústavní soud neshledává. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že orgány činné v trestním řízení ve věci provedly šetření a po provedeném dokazování dospěly k závěrům, které ve svých rozhodnutích konkrétně, v přiměřeném rozsahu, odůvodnily. Nesouhlasí-li stěžovatel s jejich závěry, pak předkládá polemiku toliko v rovině běžného zákona, která nijak nesvědčí o tom, že by bylo porušeno jeho právo na efektivní trestní řízení. Není úlohou Ústavního soudu, aby prováděl nové hodnocení výpovědí svědků či jiných v řízení provedených důkazů. Lze připustit, že odůvodnění usnesení krajského soudu je poměrně stručné, nicméně nikoliv v míře, která by svědčila o libovůli v rozhodování, když je z něj zřejmé, z jakých důvodů svůj výrok o postoupení věci učinil.
13. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu