ECLI:CZ:US:2021:3.US.1808.21.1
sp. zn. III. ÚS 1808/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti usnesení Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje č. j. KRPH-114868-154/TČ-2018-050281 ze dne 15. 10. 2020, usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové č. j. 1 KZN 822/2020-3 ze dne 30. 11. 2020 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 1 VZN 1582/2021-14 ze dne 19. 4. 2021, za účasti Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel podal dne 26. 11. 2018 u Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové trestní oznámení na R. Z. (dále jen "podezřelý") pro podezření ze zločinu podvodu dle §209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl podezřelý dopustit tím, že si od stěžovatele mezi lety 2014 - 2017 půjčoval finanční prostředky a ubezpečoval jej, že mu půjčené peníze v dohledné době vrátí, až si najde výhodnější práci. V předmětné době si měl poškozený od stěžovatele půjčit celkem 1 191 500 Kč, jež dosud stěžovateli neuhradil. Věc byla napadeným usnesením Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje (dále jen "policejní orgán") odložena, neboť dle závěrů policejního orgánu nebyla výše uvedeným jednáním naplněna skutková podstata žádného trestného činu. Proti uvedenému usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") následně zamítlo s odkazem na §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodnou. Stěžovatel následně podal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu dle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Vrchní státní zastupitelství v přezkoumávané věci neshledalo důvody k přijetí dohledových opatření, neboť vyhodnotilo stěžovatelův podnět jako nedůvodný.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s šetřením jeho základních práv, a že v trestním řízení byl porušen princip předvídatelnosti práva a princip právní jistoty, v důsledku čehož došlo dle jeho názoru k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dle stěžovatele výše uvedené jednání podezřelého naplňuje veškeré znaky trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku, když se na úkor stěžovatele měl podezřelý obohatit o částku 1 191 500 Kč tím, že konstantně uváděl stěžovatele v omyl o jeho aktuální a budoucí platební schopnosti, využíval tohoto omylu stěžovatele, jakož i jeho důvěřivosti a zamlčel mu svou skutečnou finanční situaci a dluhy vůči dalším 10 subjektům. Uvedeného jednání se měl podezřelý dopouštět v době, kdy měl stěžovatel za to, že jsou dobrými kamarády, čehož dle jeho názoru podezřelý rovněž zneužíval. Stěžovatel dále specifikuje zapůjčené peněžní prostředky, dodává, že mezi stěžovatelem a podezřelým byla uzavřena smlouva o zápůjčce, a jednotlivé půjčky a úhrady byly sepsány v notářském zápise.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dovolává svého práva na účinné vyšetřování. Tímto právem se Ústavní soud opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, parametry a zejména meze tohoto subjektivního ústavního práva (srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za pojmový znak tohoto procesního ústavního práva považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy, zakotvenými zejména v Listině. Ústavním soudem je tak tento procesní nárok chráněn toliko v případech, kdy tvrzeným trestním jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do ústavou chráněných subjektivních práv a svobod jednotlivce.
7. Uvedené právo není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících jednání, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv je nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12). Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, svobodu, sexuální důstojnost, apod.), v nichž poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15). V případě stěžovatele však zjevně nedošlo k porušení práva na život, zákazu mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, zákazu otroctví a nucených prací, dokonce ani práva na osobní svobodu či na respektování soukromého a rodinného života. Jádro ústavní stížnosti stěžovatele tvoří polemika s právními závěry policejního orgánu a státních zastupitelství a jejich hodnocení skutkového stavu v projednávané věci.
8. Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení se s argumentací stěžovatele vypořádaly, a že svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Jak vyplývá již z napadených rozhodnutí, v dané věci není pochyb, že policejní orgán v trestním řízení provedl kroky za účelem zjištění skutkového stavu a posouzení toho, zda došlo k trestnému činu. Následně věc odložil s odkazem na §159a odst. 1 tr. řádu, neboť dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, a že jednáním podezřelého nebyla naplněna žádná skutková podstata trestného činu. Ani dle krajského státního zastupitelství nebylo možné dojít k závěru, že by podezřelý v rámci půjček uváděl smyšlené záminky či účel použití finančních prostředků, když podezřelý svou nepříznivou finanční situaci stěžovateli nezatajoval (odst. 20 napadeného usnesení krajského státního zastupitelství), finanční prostředky byly navíc předávány podezřelému po značně dlouhé časové období, ač k jejich vracení nedocházelo. Dle Ústavního soudu tak orgány činné v trestním řízení postupovaly v projednávané věci zcela v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe (vyjádřené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku), která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tzn. opravdu jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se orgány činné v trestním řízení trestní věcí, ve které byl stěžovatel v postavení poškozeného, náležitě zabývaly a k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práv stěžovatele.
9. K tomu Ústavní soud dodává, že napadená rozhodnutí nebrání tomu, aby stěžovatel uplatnil případný nárok soukromoprávními prostředky (na tuto možnost byl stěžovatel odkázán již policejním orgánem - viz str. 6 napadeného usnesení o odložení věci).
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu