ECLI:CZ:US:2021:3.US.1820.21.1
sp. zn. III. ÚS 1820/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 328/2021-232 ze dne 20. 4. 2021, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 133/2020-196 ze dne 22. 6. 2020 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 42 C 183/2016-166 ze dne 16. 12. 2019 ve znění opravného usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 42 C 183/2016-175 ze dne 6. 2. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka také žádá, aby jí Ústavní soud vůči vedlejší účastnici řízení přiznal náhradu nákladů řízení.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku domáhala obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 42 C 183/2016, v němž byla rozsudkem č. j. 42 C 183/2016-67 ze dne 14. 3. 2017 zamítnuta její žaloba na zaplacení 7 211 Kč. Okresní soud ve Frýdku-Místku ústavní stížností napadeným usnesením návrh na obnovu řízení zamítl, neboť skutečnosti, o které stěžovatelka žalobu opírala, se vztahují k době před vydáním rozsudku č. j. 42 C 183/2016-67, stěžovatelka si jich byla vědoma v době původního řízení, a s ohledem na §233 odst. 1 občanského soudního řádu tak subjektivní lhůta pro podání žaloby začala běžet právní mocí citovaného rozsudku, tedy dne 28. 3. 2017, a uběhla 28. 6. 2017. Návrh na obnovu řízení stěžovatelka podala dne 20. 9. 2019, tedy opožděně.
Krajský soud v Ostravě prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným usnesením jako věcně správné potvrdil. Současně stěžovatelku poučil, že proti předmětnému usnesení je přípustné dovolání za podmínek §237 občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud konstatoval, že závěr okresního soudu je správný, "aniž by sám tuto správně podložil příslušným právním předpisem". Okresní soud přitom zamítnutí žaloby pro nedůvodnost, resp. opožděnost údajně také neopřel o žádný právní předpis. Podle stěžovatelky v případě, že nenastal důvod pro zamítnutí žaloby na obnovu řízení podle §235e, resp. 235f občanského soudního řádu, byl krajský soud oprávněn postupovat podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu a rozhodnout, že se návrh na obnovu řízení nezamítá.
Stěžovatelka poukazuje také na chybné poučení, které se jí dostalo ze strany odvolacího soudu a v důsledku kterého údajně uhradila soudní poplatek za dovolací řízení. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 332/04 ze dne 18. 11. 2004, podle kterého vadné poučení o dovolání nemůže jít účastníkovi k tíži.
Ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Jakkoli v napadeném usnesení okresního soudu absentuje výslovný odkaz na procesní ustanovení, podle kterého je žaloba na obnovu řízení zamítána, z ústavněprávního hlediska je podstatné to, že okresní soud odkázal na §233 odst. 1 občanského soudního řádu, který stanoví lhůtu k podání návrhu na obnovu řízení, a vysvětlil, na základě čeho dospěl k závěru, že stěžovatelka žalobu v této lhůtě nepodala. Za této situace totiž okresnímu soudu s ohledem na znění §235e odst. 1 občanského soudního řádu nic jiného než žalobu zamítnout nezbývalo. Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu, ten své usnesení opřel o §219 občanského soudního řádu.
Pokud jde o poučení, Ústavní soud skutečně ve své judikatuře obvykle vychází z toho, že nesprávné poučení nemůže jít k tíži účastníků. Tento závěr však bývá vysloven při posuzování přípustnosti a včasnosti ústavních stížností, případně včasnosti dovolání. Dle judikatury Ústavního soudu tak např. podá-li stěžovatel před ústavní stížností na základě poučení dovolání, které je ze zákona nepřípustné, nejde mu to k tíži při posuzování včasnosti ústavní stížnosti. Tak tomu je i v této věci, v níž Ústavní soud neposuzoval dodržení lhůty od doručení usnesení odvolacího soudu, ačkoli právě toto rozhodnutí bylo ve skutečnosti rozhodnutím o posledním prostředku k ochraně práva (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 918/16 ze dne 3. 5. 2016). Chybné poučení o možnosti podat dovolání však není důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2240/14 ze dne 16. 12. 2014), a to bez ohledu na možné náklady, které účastníkům v souvislosti s dovoláním vznikly a které je nutno řešit jinými cestami (srov. k tomu ale i usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 918/16 ze dne 3. 5. 2016).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výsledek řízení nebylo možné účastníkům či vedlejším účastníkům podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložit, aby nahradili stěžovatelce náklady řízení
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu