ECLI:CZ:US:2021:3.US.1835.21.1
sp. zn. III. ÚS 1835/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Věry Ciglerové, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph. D., advokátem, sídlem Kubelíkova 1189/29, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 28 Cdo 829/2021-606, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2020 č. j. 28 Co 40/2018-564 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. září 2017 č. j. 5 C 355/2016-165, ve znění opravného usnesení ze dne 13. února 2018 č. j. 5 C 355/2016-193, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) Stavebního bytového družstva Dobřichovice, sídlem Za Parkem 866, Dobřichovice, 2) evidované právnické osoby Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, a 3) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále bylo porušeno i její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s ním související právo na legitimní očekávání.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se podanou žalobou domáhala, aby z katastru nemovitostí byly vymazány jí blíže specifikované zápisy, jimiž bylo vloženo vlastnické právo k určeným pozemkům (které byly později rozděleny geometrickým plánem) ve prospěch prvního vedlejšího účastníka řízení [žalovaný 1)] a druhého vedlejšího účastníka řízení [žalovaný 2)], a dále požadovala, aby soud určil, že vlastníkem pozemků stěžovatelkou opět v žalobě konkrétně specifikovaných (dále jen "předmětné pozemky") je třetí vedlejší účastnice řízení [žalovaná 3)].
3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2017 č. j. 5 C 355/2016-165, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 2. 2018 č. j. 5 C 355/2016-193, žalobu zamítl (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V části, jíž se stěžovatelka domáhala vymazání zápisů o vkladu vlastnického práva, okresní soud žalobu zamítl, neboť takovou povinnost katastrálnímu úřadu nelze uložit (výrok I.), protože soud není oprávněn zasahovat do pravomoci katastrálního úřadu. V části, jíž se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva k předmětným pozemkům pro třetí vedlejší účastnici řízení, okresní soud výrokem II. žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení [srov. §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť o případném nároku stěžovatelky na převod spoluvlastnických podílů k předmětným pozemkům již bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013 č. j. 11 Cmo 1/2013-204) a požadovaným určením nemohlo dojít ke změně právního postavení stěžovatelky.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") - poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 24. 5. 2018 č. j. 28 Co 40/2018-264 byl k dovolání stěžovatelky a třetí vedlejší účastnice řízení částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019 č. j. 28 Cdo 197/2019-315, přičemž ve zbytku bylo dovolání zamítnuto - novým rozsudkem ze dne 1. 10. 2020 č. j. 28 Co 40/2018-564, rozsudek okresního soudu změnil ve výroku II. tak, že určil, že třetí vedlejší účastnice řízení je vlastníkem jednoho z pozemků vzniklých rozdělením z pozemku parc. č. X1 (konkrétně šlo o pozemek parc. č. X2 nacházející se v Katastrálním území D.), u něhož se stěžovatelka domáhala určení vlastnictví. Ve zbývající části rozsudek okresního soudu potvrdil. Výroky II. - VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud po doplnění dokazování a v intencích právního názoru vysloveného ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 197/2019 dovodil, že stěžovatelka má naléhavý právní zájem na určení, že třetí vedlejší účastnice řízení je vlastníkem pozemku parc. č. X2 a je tedy aktivně legitimována k podání určovací žaloby, když tento pozemek obklopuje dům, v němž stěžovatelka vlastní bytovou jednotku. Ohledně ostatních pozemků vzniklých rozdělením z pozemku parc. č. X1, resp. jejich částečným sloučením s pozemkem parc. č. X3 (pozemky parc. č. X4, X5, X6 a X7, vše v Katastrálním území D.) dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelka naléhavý právní zájem na určení a věcnou legitimaci k podání žaloby nemá, neboť tyto pozemky netvořily a netvoří funkční celek s domem, v němž stěžovatelka vlastní bytovou jednotku, pročež by nemohla žádat převedení spoluvlastnického podílu na nich podle §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetku České republiky").
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 4. 2021 č. j. 28 Cdo 829/2021-606 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka zčásti uplatnila námitky skutkového charakteru, zčásti námitky, které mohly eventuálně představovat jiné vady řízení, a částí dovolacích námitek se Nejvyšší soud nemohl zabývat pro jejich nesrozumitelnost. Ve zbytku byla zamítavá část rozsudku krajského soudu, a to v řešení otázky, které z pozemků netvoří jeden funkční celek s domem, v němž stěžovatelka vlastní bytovou jednotku, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Judikaturní praxe totiž dovodila, že funkčním celkem je třeba rozumět stavební pozemek, popř. pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení. Jestliže v posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu v jeho zamítavé části založeno na skutkovém závěru, že část pozemků nepřiléhá k domu (nesousedí s ním), na základě čehož pak krajský soud dovodil, že tyto pozemky netvořily a netvoří jeden funkční celek s tímto domem, a uzavřel, že stěžovatelka by nemohla žádat o převedení spoluvlastnického podílu na nich podle §60a odst. 5 písm. c) zákona o majetku České republiky, byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i jeho závěr, že stěžovatelka nemá ohledně těchto pozemků ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva třetí vedlejší účastnice k nim.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje předchozí průběh řízení a okolnosti celého sporu. Domnívá se, že napadenými rozhodnutími nebyly vyřešeny z jejího pohledu klíčové otázky, jimiž jsou otázka absolutní neplatnosti smluv, stále trvající zásah do vlastnického práva stěžovatelky i třetí vedlejší účastnice řízení a vymezení statusu předmětných pozemků jako nemovitostí funkčně souvisejících s domem. Zdůrazňuje, že rozsah funkčně souvislého pozemku je třeba posuzovat v kontextu §60a odst. 5 zákona o majetku České republiky. Podle stěžovatelky je řešením nastalé situace, kdy vlastnictví budovy a funkčně souvisejícího pozemku není v rukách jednoho vlastníka, zakotvení povinnosti státu převést takové pozemky bezúplatně nabyvatelům jednotek v družstevních domech. Krajský soud a nakonec i Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích odchýlily od ustáleného významu funkční souvislosti, který stěžovatelka ve svém dovolání dokládala odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020 sp. zn. 22 Cdo 945/2020, když poukazovala na existenci drobných staveb na pozemku a soukromý charakter přístupové cesty k domu. Stěžovatelka vytýkala v dovolání i další vady, avšak Nejvyšší soud je nesprávně obsahově vyhodnotil. Dále namítá, že sice smlouvy, které se týkaly předmětných pozemků (smlouvy o bezúplatném převodu mezi prvním vedlejším účastníkem řízení a třetí vedlejší účastnicí řízení ze dne 28. 1. 2004 a ze dne 16. 11. 2006, jakož i dohoda o narovnání uzavřená mezi prvním a druhým vedlejším účastníkem řízení dne 3. 2. 2016), byly shledány absolutně neplatnými, avšak účinky těchto úkonů zůstávají zachovány. Stěžovatelka uzavírá, že soudy nezohlednily její argumentaci, čímž dospěly k překvapivým rozhodnutím, která jsou rozporná i s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu. Nadto je upřednostňován zájem druhého vedlejšího účastníka řízení, který má předmětné pozemky ve vlastnictví bez právního titulu, nad vlastnickým právem stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že stávající ústavní stížnost v zásadě navazuje na spor, který byl veden u krajského soudu pod sp. zn. 45 Cm 231/2011 a v němž se stěžovatelka, jako tehdejší žalobkyně, domáhala, aby nynějšímu prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení, jako tehdejšímu žalovanému, byla uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu na dvou pozemcích (před jejich rozdělením), o něž jde ve stávajícím řízení. V této věci byla její žaloba zamítnuta (viz výše zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013 č. j. 11 Cmo 1/2013-204, proti němuž směřující dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014 č. j. 26 Cdo 1282/2014-247 odmítnuto) a její ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/15. Nyní se tedy stěžovatelka snaží domoci nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům jinou (byť nepřímou) cestou, a to určovací žalobou ve prospěch třetí vedlejší účastnice řízení.
10. Stěžejní otázkou, která vyvstala v nyní posuzované věci a které obecné soudy věnovaly náležitou pozornost, byla otázka, zda pozemky jejichž určení vlastnictví ve prospěch třetí vedlejší účastnice řízení se stěžovatelka domáhala, tvoří jeden funkční celek s domem, ve kterém je stěžovatelka vlastnicí bytové jednotky. V tomto směru provedly soudy (zejména pak krajský soud při opakovaném projednání věci) podrobné dokazování (viz body 15 - 70 rozsudku krajského soudu ze dne 1. 10. 2020 č. j. 28 Co 40/2018-564), z nichž učinily jednoznačný skutkový závěr o tom, jaký charakter část předmětných pozemků (pozemky parc. č. X4, X5, X6 a X7 nacházející se v Katastrálním území D.) měla, když nešlo o zemědělské pozemky ve smyslu zákona o půdě, nýbrž o pozemky sloužící jako volně přístupná parková plocha nebo veřejná komunikace a parkovací plocha, a jaký význam mělo toto zjištění pro celkový výsledek sporu. Vzhledem k tomu, že uvedené pozemky netvořily a netvoří funkční celek s domem, v němž má stěžovatelka bytovou jednotku ve vlastnictví (toto bylo ostatně konstatováno již ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 45 Cm 231/2011), nemá naléhavý právní zájem na určení a věcnou legitimaci k podání určovací žaloby. Je zřejmě pochopitelné, že tím, že k pozemku, na jehož nepatrné části (v řádu několika metrů čtverečních) si někdo udělá záhonek, vysadí okrasné popř. ovocné stromy, či postaví nějakou drobnou stavbu (věšák na prádlo), nemůže vzniknout sama od sebe a bez splnění dalších podmínek funkční souvislost s domem, v němž dotyčná osoba vlastní bytovou jednotku. Naopak u pozemku parc. č. X2 v Katastrálním území D.) funkční souvislost s domem, v němž má stěžovatelka bytovou jednotku ve vlastnictví, dovozena byla, neboť tento pozemek dům obklopuje, a proto bylo v této části určovací žalobě vyhověno.
11. Poukazovala-li stěžovatelka na to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily skutková zjištění ohledně funkční souvislosti uvedených pozemků s domem, resp. že pojem funkční souvislost nesprávně interpretovaly, jde z její strany o pouhou polemiku se skutkovým a právním posouzením věci, která nedosahuje ústavněprávní roviny. Z tohoto pohledu nelze obecným soudům vytýkat jakékoliv pochybení.
12. V posuzované věci obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem, věc po právní stránce vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy a v odůvodnění vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelčina návrhu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakuje argumenty, které již byly posouzeny a řádně vypořádány obecnými soudy. Ústavnímu soudu však nenáleží zasahovat do skutkových zjištění ani do právního posouzení obecných soudů a v ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal.
13. Co se týče námitky ohledně posouzení přípustnosti dovolání, Ústavní soud podotýká, že toto náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19), resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V posuzovaném případě Ústavní soud žádnou vadu neshledal. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně stěžovatelce vysvětlil, z jakého důvodu je její dovolání nepřípustné podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud se vyjádřil i k tomu, proč argumentace stěžovatelky usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 945/2020 není v daných souvislostech namístě, resp. proč nemůže založit přípustnost dovolání.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu