ECLI:CZ:US:2021:3.US.1846.20.1
sp. zn. III. ÚS 1846/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: IMM PRODUCT s. r. o., sídlem Křížovická 86/6, Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Janáčem, advokátem sídlem Bělohorská 262/35, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2020, č. j. 5 Asf 153/2018-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 10 Af 88/2014-68, a proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 5. 9. 2014, č. j. 28801-5/2014-900000-302, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Generálního ředitelství cel jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "celní úřad") dodatečnými platebními výměry ze dne 31. 3. 2014 stěžovatelce doměřil spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období listopad a prosinec 2012 v celkové výši 25 136 930 Kč, zvýšenou o penále v celkové výši 5 027 387 Kč (dále jen "dodatečné platební výměry"). Odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům bylo v záhlaví označeným rozhodnutím Generálního ředitelství cel zamítnuto a dodatečné platební výměry byly potvrzeny.
Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem především správních soudů, týkajícím se otázky, zda byla v posuzované věci oprávněna uplatnit osvobození od spotřební daně z minerálních olejů. Tvrdí, že přijala předmětné minerální oleje na území České republiky jako oprávněný příjemce a byla to ona, kdo uváděl tyto minerální oleje do volného daňového oběhu na tomto daňovém území. Přitom zdůrazňuje, že jakékoliv formální nabytí vlastnictví je pouze stav formálně-právní, který nemůže zastřít rozhodující stav skutečný. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedené podrobně rozvádí. Stěžovatelka dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, přičemž poukazuje na konkrétní větu obsaženou v jeho odůvodnění, podle které "existují situace, kdy zvláštní povolení není potřeba mít vydáno, jako např. u leteckých pohonných hmot podle informace Generálního celního ředitelství z roku 2012" (bod 26. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 22. 7. 2020 stěžovatelka upozorňuje na rozhodnutí orgánů celní správy, kterými bylo rozhodnuto ve věci uložení pokuty stěžovatelce z důvodu nedodání biopaliv, které měly být uvedeny do volného daňového oběhu pro dopravní účely za rok 2012. Uvedená rozhodnutí podle stěžovatelky svědčí pro její argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem správních soudů o tom, že stěžovatelka nebyla v posuzovaném případě oprávněna uplatnit osvobození od spotřební daně z minerálních olejů podle §49 odst. 17 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění do 31. 12. 2012.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly. K uvedenému Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu §12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
Podle přesvědčení Ústavního soudu se správní soudy námitkami stěžovatelky řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnily; uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Správní soudy shodně dospěly k závěru, že nabyla-li stěžovatelka dané minerální oleje od dodavatele, který nedisponoval zvláštním povolením podle §13 zákona o spotřebních daních, nemohly být v takovém případě minerální oleje osvobozeny od spotřební daně. Podle správních soudů není podstatné to, zda fyzicky byly minerální oleje předány přímo mezi stěžovatelkou a dodavatelem, ani to, zda dodavatel tyto minerální oleje někdy fakticky držel. K námitce stěžovatelky, že správní soudy v dané věci upřednostnily formální stav před stavem skutečným, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku (bod 28.) upozornil, že: "V jiných obchodních případech stěžovatelka postupovala tak, že v rámci dopravy minerálních olejů figurovala pouze jako zprostředkovatelka, a tomu odpovídaly i účetní doklady. Pokud v 19 obchodních případech postupovala odlišně, čemuž odpovídaly i účetní doklady, nelze se dovolávat "materiálně-právního, tj. skutečného" stavu věci. Na tento rozdíl v jednotlivých obchodních případech upozorňuje i zpráva o daňové kontrole."
Argumentaci správních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jejich úvahy neshledal ani extrémními ani nepřiměřenými. Na uvedeném nic nemění ani námitka stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. její poukaz na část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, podle které existují situace, kdy zvláštní povolení není potřeba mít vydáno. Nejvyšší správní soud totiž současně výslovně a v návaznosti na ostatní části odůvodnění napadeného rozsudku konstatuje, že v nyní posuzované věci o takový případ nejde.
K obsahu doplnění ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že rozhodnutí správních orgánů o povinnosti uhradit pokutu z nedodaného objemu biopaliv podle §19 odst. 10 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů, kterých se stěžovatelka dovolává, byla vydána v řízeních s jiným předmětem, než je v nyní posuzované věci. Nadto Ústavní soud poznamenává, že závěry Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci správních soudů jsou určující i pro rozhodování orgánů celní správy, včetně Generálního ředitelství cel, nikoliv naopak.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu