ECLI:CZ:US:2021:3.US.1846.21.1
sp. zn. III. ÚS 1846/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 42, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2021, č. j. 17 Co 207/2020-194, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje uvést toliko základní fakta.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že dne 4. 9. 2020 bylo rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě č. j. 14 C 73/2017-173 rozhodnuto, že je vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovatelce částku ve výši 50 000 Kč spolu s úrokem z prodlení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí v souvislosti s trestním stíháním jejího manžela. Současně soud rozhodl o nákladech řízení.
4. Poté, co vedlejší účastník podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, změnil jej Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Shledal, že stěžovatelka není v daném řízení aktivně legitimována k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která vznikla z nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jejího manžela.
5. Ve vztahu ke vznesenému nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem (domovní prohlídkou provedenou v souvislosti s trestním stíháním jejího manžela) konstatoval krajský soud k námitce vedlejšího účastníka jeho promlčení. Vyšel přitom z §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), dle kterého se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Počátek běhu šestiměsíční promlčecí doby započal podle odvolacího soudu již dnem provedení domovní prohlídky, neboť již tehdy stěžovatelka pociťovala nemajetkovou újmu. Mohla tedy vznést svůj nárok ihned, neboť výsledek trestního stíhání manžela na tom nemohl nic změnit.
6. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti předkládá argumentaci, kterou rozdělila do tří okruhů. Nejprve namítá nesprávnost závěru, že není aktivně legitimovanou osobou k uplatnění nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou v souvislosti s nezákonným trestním stíháním manžela. Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které by měla spadat do okruhu osob, které by mohly být autoritativním zásahem státu dotčeny, a tedy i odškodněny. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak namítá, že zvláštní zákon (tedy ani §7 zákona o odpovědnosti státu) nemůže popřít ústavně zaručené základní právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy, nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 4 Listiny). V neposlední řadě upozorňuje, že jí způsobenou újmu neprožívala pouze zprostředkovaně skrze újmu vzniklou manželovi, ale naopak ji pocítila přímo, když u prohlídky byla přítomna, takže její následky i následky související s trestním stíháním manžela se jí přímo dotýkaly. Je tedy přesvědčena, že její aktivní legitimace je dána.
7. Další okruh námitek směřuje k závěru o promlčení jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy a o povaze vzneseného nároku. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud zjevně nesprávně a uměle vyčlenil domovní prohlídku z procesu trestního stíhání, ačkoliv je jeho součástí. Podle stěžovatelky i v případech, kdy je domovní prohlídka sama o sobě formálně v souladu se zákonem (přitom uznává, že tak tomu bylo i u domovní prohlídky, o kterou se v této věci jedná), musí být újma jí způsobená odškodněna, až je-li celé trestní stíhání shledáno nezákonným. Je přesvědčena, že nárok na nemajetkovou újmu za jinak formálně správně provedenou domovní prohlídku nemohla uplatnit ihned po jejím provedení, jak ve svém rozhodnutí uvedl odvolací soud, ale je ji naopak třeba odškodnit z titulu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, kdy i jednotlivé úkony bude možné považovat za nezákonné. Další argumentace stěžovatelky je směřována otázce, zda je domovní prohlídka vykonaná před zahájením trestního stíhání považována za součást trestního stíhání a jako taková má být zahrnuta do hodnocení povahy újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a výše náhrady za ni.
8. Stěžovatelka konečně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil, že žalobou uplatnila dva nároky na náhradu nemajetkové újmy se samostatným skutkovým základem - jeden ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání manžela), a druhý, který jí vznikl v souvislosti s nesprávným úředním postupem (domovní prohlídkou). Sama zdůrazňuje, že uplatnila pouze jeden nárok, a to jen ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje podrobnosti a podmínky pro uplatnění tohoto základního práva zákon o odpovědnosti státu. Ústavní soud však připomíná, že aplikací tohoto zákona nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215); či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 13; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Podle zákona o odpovědnosti státu je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak (nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, bod 15; nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016, bod 15).
12. Dle §31a zákona o odpovědnosti státu platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Tento nárok vznesla i stěžovatelka v nyní posuzované věci; přitom podstatnou otázkou se nyní jeví, zda svůj nárok odvozuje od nezákonného rozhodnutí či od nesprávného úředního postupu.
13. Stěžovatelka tvrdí, že uplatnila nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a obsáhle přitom vylíčila, jakou újmu v souvislosti s celým trestným stíháním manžela pociťovala. Zejména pak vyzdvihla újmu způsobenou jí domovní prohlídkou. Nejprve se tedy Ústavní soud zabýval řešením tohoto vzneseného nároku.
14. Jak judikatura obecných soudů a Ústavního soudu již v minulosti dovodila, podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Jelikož zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se analogicky z úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle §8 zákona č. 82/1998 Sb., za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání, a jde proto o odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na zavinění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012 či sp. zn. 30 Cdo 2371/2009 ze dne 21. 4. 2011, nález ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18).
15. Okruh aktivně legitimovaných k uplatnění tohoto nároku je vymezen v §7 zákona o odpovědnosti státu. Podrobný výčet těchto osob, včetně vysvětlení, proč stěžovatelka aktivně legitimovanou osobou není, je uveden v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu (body 16-18), na které je možné plně odkázat. Ústavní soud může pouze doplnit, že k rozšíření okruhu těchto aktivně legitimovaných osob se již vyjádřil například v nálezu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18, který se týkal uplatnění totožného nároku dcerou, jejíž oba rodiče byli trestně stíháni a dokonce vzati do vazby, a proto musela být i se sestrou umístěna do ústavní výchovy, musela změnit školu, atd. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že rozšíření aktivní legitimace na osoby blízké osobám, proti kterým bylo vedeno trestní stíhání, a to i v tak výjimečné situaci jako je předmět posuzované ústavní stížnosti, by tento nárok na náhradu újmy nepřípustně rozšířilo. Trestní stíhání totiž téměř vždy zasáhne mimo obviněného i okruh osob obviněnému blízkých, přičemž zprostředkovaně pociťovaná újma těchto osob může být velmi intenzivní (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017). Rozšíření nároku na náhradu újmy i na osoby obviněnému blízké by navíc nepřípustně zasáhlo veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, konkrétně na řádném stíhání trestné činnosti. Z uvedeného vyplývá, že namítala-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že tyto závěry nemohou dopadat na ni, neboť ona byla trestním stíháním dotčena přímo, nikoliv zprostředkovaně, pak z okolností zde citované věci (u zjevně citelnější újmy dcery odloučené od rodičů) je zřejmé, že se mýlí, a že ani v takovém případě nelze osobu blízkou za aktivně legitimovanou považovat. Závěr učiněný krajským soudem proto nelze považovat za ústavně excesivní.
16. I přesto však zůstává právo dle čl. 36 odst. 3 Listiny zachováno pro každého, tedy i pro osoby, které nespadají do skupiny aktivně legitimovaných. Ústavní soud totiž současně v citovaném nálezu uvedl, že není vyloučeno, aby se stěžovatelka náhrady pociťované újmy mohla domoci jinak, neboť osoby dotčené trestním stíháním jiné osoby mají ze zákona možnost domáhat se náhrady za jednotlivé nezákonné úkony trestního řízení (jako např. nezákonná domovní prohlídka) postupem dle §13 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1019/2012 ze dne 28. 8. 2012, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1803/17 ze dne 31. 10. 2017). V dané věci tak Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelka tedy sice nemůže žádat náhradu újmy za vedení trestního řízení proti jejím rodičům, může však žalovat jednotlivé nezákonné postupy vůči své osobě s tímto trestním řízením spojené.
17. Stejný závěr platí i pro stěžovatelku v nyní posuzované věci. Pokud proto tvrdí, že výklad krajského soudu by znamenal, že při domovní prohlídce musí dotčené osoby strpět zásahy do základních práv, aniž by se jim mohly bránit a měly právo na odškodnění, nelze jí - s odkazem na výše uvedené - přisvědčit.
18. Při hodnocení opodstatněnosti jejích námitek je tedy nutno uvést, že stěžovatelka nepředložila argumentaci, která by Ústavní soud přesvědčila, že způsobem, jakým obecný soud podústavní právo interpretoval a aplikoval, zasáhl do jejích ústavních práv. Ten se totiž dostatečně s otázkou její aktivní legitimace vypořádal a z výše uvedeného vyplývá, že závěr krajského soudu, že stěžovatelka není aktivně legitimována a nemůže se proto domáhat náhrady za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
19. Pro posouzení dalších námitek stěžovatelky je nutné uvést, že se vztahují k té části napadeného rozhodnutí, která se vypořádává s nárokem stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci - provedením domovní prohlídky. Ústavní soud akceptuje v ústavní stížnosti obsažené tvrzení stěžovatelky (bod 18. odst. 3 a bod 21.), kterým odmítá názor odvolacího soudu (který jí však paradoxně mohl být v případě včasného uplatnění ku prospěchu), že takový nárok uplatnila, a naopak trvá výhradně na existenci nároku založeného nezákonným rozhodnutím. Je tedy nadbytečné se okruhem těchto námitek zabývat. Pouze pro úplnost Ústavní soud doplňuje důvody, proč i v tomto ohledu považuje závěry krajského soudu za správné.
20. Z ustanovení §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu vyplývá, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o jejím vzniku dozvěděl. Pouze v případě, že by nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí tohoto zákona, neskončila by promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. To však není případ stěžovatelky, a tak je nutné souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že za počátek běhu lhůty by musel být považován skutečně okamžik, kdy se o újmě dozvěděla, tedy kdy pociťovala nepříznivé důsledky domovní prohlídky.
21. Ačkoliv stěžovatelka v této souvislosti namítá, že až v okamžiku zastavení trestního stíhání je najisto postaveno, že i úkony v jeho průběhu provedené jsou nezákonné, a tedy až tehdy může své nároky uplatnit, nelze jí přisvědčit. I z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, ze kterého sama stěžovatelka cituje "ve vztahu k obviněnému je třeba považovat za vadné veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny", vyplývá, že se jeho závěr vztahuje k obviněnému a k jeho nárokům na náhradu škody či újmy. Jednotlivé úkony jako jsou domovní prohlídka, zabrání věci, vazba apod. tak lze sice zohlednit i až po skončení trestního stíhání (například při stanovení výše odškodnění), avšak pouze a v rámci řízení o náhradě škody či újmy způsobené nesprávným rozhodnutím osobám, které jsou vymezeny §7 zákona o odpovědnosti státu. Tou však stěžovatelka, jak bylo vysvětleno výše, není.
22. Osoby ostatní musí uplatnit každý nárok samostatně již v šestiměsíční zákonné lhůtě, a je na soudech, aby v řízeních vedených o jednotlivých tvrzených nárocích vztahujících se vždy samostatně k jednotlivým úkonům orgánů veřejné moci, hodnotily, zda tyto úkony povahu nesprávného úředního postupu (což je nezbytným předpokladem úspěšného uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu) mají či nikoliv.
23. Ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá rozpor napadeného rozhodnutí s četnou judikaturou Ústavního soudu, kterou současně ve stížnosti cituje, buď dále nerozvádí, v čem konkrétně rozpor spatřuje, anebo je zřejmé, že na její případ citovaná judikatura nedopadá, neboť se většinou týká práv a postavení osob, proti kterým bylo nezákonné trestní stíhání vedeno.
24. I v případě údajného rozporu napadeného rozhodnutí krajského soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, v otázce promlčení nároku na náhradu újmy, Ústavní soud připomíná, že se krajským soudem konstatované promlčení vztahovalo k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené stěžovatelce nesprávným úředním postupem - domovní prohlídkou. Jak již bylo řečeno, pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti popírá, že by takový nárok vůbec vznesla, a naopak tvrdí, že se domáhala pouze náhrady újmy způsobené jí nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, považuje Ústavní soud za nadbytečné se otázkou promlčení takového (nevzneseného) nároku podrobněji zabývat. Pouze dodává, že hlavním kritériem pro ústavní soulad aplikace šestiměsíční lhůty je reálná možnost domáhat se včas svého nároku, bez které by skutečně mohlo dojít k faktickému vyprázdnění práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 3 Listiny, které představuje jediný limit aplikace příslušného zákona (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). V tomto ohledu lze konstatovat, že stěžovatelka měla dostatečný prostor, aby svůj nárok stihla uplatnit v zákonem stanovené lhůtě a zákonem stanoveným způsobem.
25. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím krajského soudu nedošlo ke stěžovatelkou namítanému zásahu do jejích základních práv. Ústavní soud závěry krajského soudu nepovažuje za výsledek jeho svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což teprve by v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Naopak v dané věci krajský soud vyložil a aplikoval podústavní právo ústavně konformně, v hodnocení výše uvedených otázek byl konzistentní a jeho závěry se nevymykají ustálené soudní praxi. Odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyhovuje požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí.
26. Ačkoliv Ústavní soud nezpochybňuje, že trestní stíhání jí blízké osoby i úkony, které s ním byly spojeny, do života stěžovatelky citelně zasáhly, nicméně ani obsáhlá polemika se závěry odvolacího soudu či s ustálenou judikaturou - nepřináší-li žádné zvláštní důvody, pro které by bylo možné ustálený výklad opustit - jí nyní nemůže zajistit úspěch ve věci.
27. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu