ECLI:CZ:US:2021:3.US.1857.21.1
sp. zn. III. ÚS 1857/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2021 č. j. 4 To 476/2020-183 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. října 2020 č. j. 4 T 101/2020-154, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel vystupuje v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 4 T 101/2020 v procesním postavení poškozeného. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl uznán vinným M. S. přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Stěžovatel byl podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, přestože výrokem rozsudku bylo stanoveno, že stěžovateli byla obviněným způsobena škoda ve výši 256 400 Kč.
3. Stěžovatel napadl výrok o náhradě škody odvoláním, jež bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shledáno jako nedůvodné a podle §256 trestního řádu zamítnuto. Krajský soud uvedl, že v hlavním líčení vyšlo najevo, že není zcela jasné, komu svědčí vlastnické právo k vozidlu, jehož vlastníkem byl původně stěžovatel. Z listinných důkazů totiž vyplývá, že obviněný M. S. měl předmětné vozidlo prodat další osobě, která následně vozidlo taktéž měla převést na další osobu. Předmětné vozidlo je nyní v úschově okresního soudu a není jasné, komu svědčí vlastnické právo, byť je velmi pravděpodobné, že svědčí právě stěžovateli. Tyto okolnosti je nutno zkoumat v civilním řízení, neboť dokazování v této otázce přesahuje rámec trestního řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že jelikož rozsudek okresního soudu přesně stanovil, jak vysoká škoda byla trestným činem obviněného stěžovateli způsobena, je povinností soudu uložit obviněnému povinnost k náhradě škody. Postup, který zvolily obecné soudy, je proto nutno považovat za svévolný a nepřezkoumatelný. Stěžovatel odkazuje na znění §228 trestního řádu, v němž je výslovně uvedeno, že povinnost k náhradě škody bude uložena obviněnému vždy, je-li její výše součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku. Tak tomu bylo i ve věci stěžovatele. Stěžovatel dále uvádí, že ani úvahy o vlastnictví vozidla nebránily obecným soudům přiznat mu náhradu škody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud podotýká, že otázka přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí trestních soudů v adhezním řízení není v jeho judikatuře, která se v tomto ohledu sestává z řady usnesení, řešena zcela jednoznačně. Nicméně lze dospět k závěru, že ve většině případů považuje Ústavní soud ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím za přípustné, neboť nelze vyloučit, že i v adhezním řízení dojde k natolik flagrantním pochybením, která mohou založit porušení základního práva nebo svobody poškozeného [usnesení sp. zn. IV. ÚS 2762/14 ze dne 29. 4. 2015, bod 8, usnesení sp. zn. II. ÚS 165/15 ze dne 18. 2. 2015; nález sp. zn. I. ÚS 1587/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 214/79 SbNU 443)].
8. Ústavní soud také opakovaně vyslovil, že moderní stát ve své současné podobě demokratického právního státu má ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci trestnou činností způsobených škod. Využití těchto institutů přitom nelze chápat jen jako pouhý soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem a výsadou státu na zjištění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen takto porušená práva chránit a v maximální možné míře dopomoci poškozenému k náhradě škody [nález sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015 (N 38/76 SbNU 515); nález sp. zn. I. ÚS 1587/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 214/79 SbNU 443)]. Možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních tudíž nelze nadužívat, neboť pak by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl svého smyslu (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2177/11 ze dne 1. 12. 2011). Rozhodnutí trestního soudu o odkázání poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 trestního řádu tedy může ve výjimečných případech porušit základní práva poškozeného.
9. V posuzované věci však takový výjimečný případ, kdy by došlo k zásahu do základních práv či svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími soudů, nenastal. Ústavní soud uznává, že jde sice skutečně o výjimečný případ v tom ohledu, že ve výroku odsuzujícího rozsudku byla přesně stanovena výše škody, která měla stěžovateli vzniknout, přesto lze však použití §229 trestního řádu považovat za adekvátní a logicky odůvodněnou volbu, která má své opodstatnění ve skutkových zjištěních učiněných v průběhu hlavního líčení. Skutková zjištění nejsou natolik podrobná, aby mohlo být o nároku stěžovatele rozhodnuto. Stěžovatel požaduje náhradu škody v penězích, nicméně je nutno zdůraznit, že vydání vozidla má přednost před uhrazením konkrétní peněžité částky. Otázky týkající se vlastnictví vozidla, k němuž vznáší vlastnické nároky více osob, přičemž je nutno brát v potaz preferenci vydání vozidla před nahrazením škody v penězích, a vydání vozidla ze soudní úschovy spadají do kompetence civilního soudu. Ústavní soud tedy neshledal zásah do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele.
10. Ústavní soud proto na základě výše uvedeného ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu