ECLI:CZ:US:2021:3.US.1862.21.1
sp. zn. III. ÚS 1862/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. M., zastoupené Mgr. Lukášem Hniličkou, advokátem, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti bodům a - d rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2021 č. j. 14 Co 273/2019-274 a výrokům I., II. a III. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. srpna 2019 č. j. 20 Nc 26006/2019-101, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a M. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále vzhledem ke svým majetkovým poměrům navrhuje odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") bylo ve věci svěření nezletilých synů stěžovatelky a vedlejšího účastníka do péče a stanovení výživného na dobu před a po rozvodu manželství a ve věci úpravy styku rozhodnuto, že nezletilí D. a D. se s účinností od 1. 11. 2018 na dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřují do výchovy vedlejšího účastníka (výrok I.), stěžovatelce byla uložena povinnost na dobu před rozvodem s účinností od 1. 11. 2018 a pro dobu po rozvodu přispívat na výživu každého nezletilého 3 000 Kč měsíčně (výrok II.), nedoplatek na výživném za dobu od 1. 11. 2018 do 31. 8. 2019 ve výši 27 500 Kč na každého nezletilého byl stěžovatelce uložen splatit ve lhůtě do tří měsíců od doručení rozsudku (výrok III.) a výrokem IV. byl upraven styk stěžovatelky s nezletilými.
3. O odvolání stěžovatelky a odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž potvrdil výrok I. rozhodnutí okresního soudu o svěření nezletilých do péče vedlejšího účastníka pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů (bod a), v části výroku II. o vyživovací povinnosti stěžovatelky za dobu před rozvodem jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna platit výživné na každého z nezletilých za dobu od 1. 11. 2018 do 31. 5. 2019 ve výši 5 200 Kč měsíčně, za dobu od 1. 6. 2019 do 31. 8. 2019 ve výši 4 200 Kč měsíčně, za dobu od 1. 9. 2019 do 30. 6. 2020 ve výši 3 000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 4 500 Kč měsíčně a za dobu od 1. 1. 2021 do budoucna ve výši 3 500 Kč měsíčně (bod b), v části výroku II. o vyživovací povinnosti stěžovatelky za dobu po rozvodu jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna platit výživné ode dne právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů do budoucna na každého z nezletilých ve výši 3 500 Kč měsíčně (bod c), a ve výroku III. o nedoplatku na výživném jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit výživné za dobu od 1. 11. 2018 do 31. 3. 2021 v celkové výši 43 660 Kč na každého z nezletilých, a to ve dvou splátkách (bod d). Výrok IV. o úpravě styku krajský soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka především nesouhlasí s rozhodnutím o svěření nezletilých do péče vedlejšího účastníka. Krajský soud se dle jejího názoru nevypořádal se základní otázkou, co je v zájmu nezletilých. Má za to, že si vytvořila dostatečné podmínky pro jejich péči. Soudy však pouze vyhodnotily přání nezletilých, avšak tento způsob řešení není v jejich nejlepším zájmu. Rozsudek krajského soudu pouze prohlubuje propast, kterou se stěžovatelka snaží formou asistované terapie k navázání lepších vztahů s nezletilými odstranit. Oběma rozhodnutími tak dochází k porušení čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť je zasahováno do rodinného a soukromého života stěžovatelky a za asistence soudů je stupňován u nezletilých syndrom zavrženého rodiče.
5. Stěžovatelka má výhrady i ke zpětně vyměřenému výživnému a jeho nedoplatku, přičemž jeho výši, jak ji doměřil krajský soud, označuje za likvidační. Výživné 5 200 Kč měsíčně na každého nezletilého považuje za naprosto neopodstatněné. Z odůvodnění krajského soudu není podle jejího názoru zřejmé, jak k takové částce soud dospěl. Stěžovatelka se tak cítí být zasažena ve svém právu vlastnit majetek, kdy jí postupem soudu bylo zcela nelegitimním způsobem vyměřeno výživné, které nemá oporu v dokazování. Krajský soud zasáhl i do jejího základního práva svobodné volby povolání, neboť jediným jeho kritériem byla výše nabízené mzdy bez zohlednění dalších stejně důležitých okolností, což je pro stěžovatelku nepřijatelné, neboť soud je povinen vycházet z aktuálního stavu příjmů. Vzhledem ke svým výdajům stěžovatelka považuje za nepřijatelnou i aktuální výší výživného, které činí 3 500 Kč měsíčně na každého nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem a určení vyživovací povinnosti nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jak má být rozhodnuto. Stěžovatelka však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť její námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu svá rozhodnutí opřely.
8. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věci péče o nezletilé je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž může přesahovat do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [čl. 32 odst. 6 Listiny; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Předmětem řízení před okresním soudem byl návrh stěžovatelky na úpravu péče a výživy k nezletilým synům na dobu před i po rozvodu tak, že žádala jejich svěření do své péče a stanovení výživného vedlejšímu účastníku ve výši 7 000 Kč měsíčně na každého nezletilého s účinností od 1. 9. 2018. K tomu také okresní soud zaměřil dokazování. Po zhodnocení provedených důkazů pak dospěl k závěru, že za situace, kdy není vhodná střídavá péče rodičů s ohledem na časově náročnou zájmovou činnost nezletilých - letní hokej - je třeba přihlédnout zejména k jejich opakovanému přání, které vyslovili před orgánem sociálně právní ochrany dětí (dále jen "opatrovník") i před soudem, že chtějí nadále žít u vedlejšího účastníka ve svém dosavadním bydlišti, přičemž vůbec nepřipustili variantu, že by byli u stěžovatelky a vedlejšího účastníka pouze navštěvovali. Stěžovatelka sice poukazuje na to, že přání nezletilých nemůže být hlavním vodítkem pro rozhodnutí soudu, okresní soud však případně poukázal na to, že dvanáctiletí nezletilí se nacházejí v péči vedlejšího účastníka již od listopadu 2018, kdy se stěžovatelka od nich odstěhovala, oba jasně chápou rodinnou situaci, byli na ni dotazováni opakovaně opatrovníkem i soudem a za svým přáním zůstat u vedlejšího účastníka si stojí, přičemž soud ani opatrovník nezjistili žádné zásadní nedostatky v jeho dosavadní péči.
10. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude svěřeno nezletilé dítě do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého tak, jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) nebo nález ze dne sp. zn. II. ÚS 3413/14 (N 103/77 SbNU 519]).
11. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte (viz nález sp. zn. I. ÚS 1506/13, body 22-24). Mezi kritéria, která musí soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (viz nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 18-19).
12. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (tamtéž, bod 23).
13. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů zvažovaly vedle jednoznačného přání nezletilých i další okolnosti, svědčící pro jejich svěření do péče vedlejšího účastníka. Přihlédly nejen k návrhu opatrovníka, podle jehož názoru je nejvhodnější svěřit oba chlapce vedlejšímu účastníku, u nějž jsou v péči již od listopadu 2018, kdy se stěžovatelka ze společné domácnosti odstěhovala, ale také k jejich časově i finančně náročnému koníčku, který je pro ně důležitý a jehož bezproblémové fungování zajišťuje především vedlejší účastník. Z dokazování doplněného krajským soudem pak vyplynulo, že vzájemné vztahy rodičů jsou velmi konfliktní, což znemožňuje přijímání jakýchkoli rozhodnutí při realizaci střídavé péče, která je z tohoto důvodu v posuzovaném případě vyloučena. Úvaha o vytváření syndromu zavrženého rodiče by byla namístě, vyplývalo-li by z provedeného dokazování, že nynější negativní postoj nezletilých ke stěžovatelce je zapříčiněn působením vedlejšího účastníka. Tak tomu však, jak poukázal krajský soud, není, neboť z opakovaných vyjádření nezletilých se podává, že výhrady, jimiž svůj odmítavý postoj zdůvodnili, se týkají způsobu, jakým s nimi stěžovatelka tráví čas v době, kdy jsou u ní, a zejména pak konfliktními vztahy mezi rodiči. Jejich nepřiměřeně odmítavý postoj byl ostatně v době rozhodování krajského soudu řešen asistovaným setkáváním dětí se stěžovatelkou. To však samo o sobě nemůže aktuálně vést k rozhodnutí o jejich svěření do péče stěžovatelky.
14. Rozhodnutí o vyživovací povinnosti stěžovatelky odůvodnil okresní soud po zhodnocení jejich poměrů závěrem, že její možnosti a schopnosti odpovídají příjmu 38 000 Kč čistého měsíčně, kterého dosahovala do května 2019, přičemž snížení její hrubé mzdy na částku 39 600 Kč soud nepřijal z důvodu, že šlo o dohodu, jíž přistoupila na snížení mzdy za současného ponechání dosavadního pracovního úvazku. Krajský soud v této souvislosti doplnil dokazování, po němž dospěl k závěru, že stěžovatelka se nezbavila vyššího příjmu uzavřením dodatku k pracovní smlouvě o jeho snížení, a že se ani nevzdala bez vážného důvodu svého příjmu uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 30. 8. 2019. Z přehledu dalších pracovních smluv a výdělkových zpráv za období od září 2019 do srpna 2020 však vyvodil jejich nevěrohodnost i nevěrohodnost tvrzení stěžovatelky a vyšel z jejích možností a schopností dosahovat na pracovním trhu příjmu odpovídajícího její pracovní pozici zdravotní sestry, kterou vykonávala u svého bývalého zaměstnavatele, a to dle sdělení úřadu práce v průměrném rozpětí 26 000 Kč až 28 000 Kč měsíčně hrubého, čemuž odpovídá příjem 23 000 Kč měsíčně čistého. Za další období pak sama stěžovatelka uvedla, že dosahovala příjmu 30 810 Kč měsíčně čistého, což potvrdily příslušné výdělkové zprávy, a v roce 2021 podle vlastního tvrzení dosahuje příjmu 22 292 Kč měsíčně čistého. Nelze přitom přehlédnout, že takto vykazované a tvrzené příjmy korespondují se závěrem krajského soudu o možnostech a schopnostech dosahovat příjmu kolem 23 000 Kč měsíčně čistého. Proto krajský soud důvodně vyšel z takového příjmu i pro následné období od ledna 2021 do budoucna.
15. Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a na odůvodněných potřebách osoby oprávněné, přičemž soud je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala [viz např. nález ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)]. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1356/16 (N 170/82 SbNU 647)]. K takovému porušení práv stěžovatelky či nejlepšího zájmu nezletilých v posuzovaném případě nedošlo.
16. Krajský soud v souladu s §220 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zopakoval a doplnil dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci tak, aby mohl ve věci o stanovení výživného sám rozhodnout změnou rozsudku okresního soudu, přičemž své konečné rozhodnutí o výši výživného a dluhu na něm rozsáhle a náležitě odůvodnil. Jeho odůvodnění považuje Ústavní soud za dostatečné, nevybočující z rámce ústavnosti.
17. Stran stěžovatelkou tvrzené nepřiměřené výše stanoveného výživného nutno uvést, že tato otázka by se mohla dotknout ústavněprávní roviny za situace, kdy by výživné bylo stanoveno zcela svévolně bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Krajský soud však své rozhodnutí ohledně výživného rozsáhle odůvodnil s odkazem na jednotlivé příjmy stěžovatelky získané během rozhodného období a též potenciálně možné příjmy s ohledem na její kvalifikaci, praxi a zkušenosti, které se v průběhu let měnily. Posoudil-li všechny relevantní skutečnosti, včetně potřeb nezletilých, a své rozhodnutí náležitě odůvodnil, přičemž neporušil žádné ústavně zaručené právo, Ústavní soud nemůže do jeho rozhodnutí jakkoli zasahovat.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
19. S ohledem na brzké rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud separátně a v předstihu nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu