ECLI:CZ:US:2021:3.US.188.21.1
sp. zn. III. ÚS 188/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) obchodní společnosti A, 2) obchodní společnosti B, zastoupených JUDr. Janem Šafrou, LL. M., advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. listopadu 2020 sp. zn. 0 Nt 20053/2020 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 11. srpna 2020 č. j. 2 ZT 33/2020-22 ve znění opravného usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 12. srpna 2020 č. j. 3 ZN 4230/2017-154, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená zejména v čl. 11 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že dne 19. 12. 2017 pod sp. zn. KRPA-461684-2/TČ-2017-001491-FAU zahájila Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování - 1. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. e) a odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit M. S. (dále jen "podezřelý"). V průběhu řízení byly třemi usneseními policejního orgánu ze dne 20. 12.2017 podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zajištěny peněžní prostředky na účtech stěžovatelů v celkové výši 3 607 709 Eur a 497 473,28 Kč, s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jde o věc, která je výnosem z trestné činnosti. V průběhu řízení rozhodl policejní orgán dvakrát o odložení věci a o vrácení zajištěných peněžních prostředků, tato rozhodnutí však státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") usneseními ze dne 4. 6. 2018 a ze dne 8. 11. 2019 sp. zn. 3 ZN 4230/2017 zrušila a vydala policejnímu orgánu pokyn k dalšímu prověřování věci.
3. Dne 17. 6. 2020 podali stěžovatelé k Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu nad činností obvodního státního zastupitelství a současně žádosti o zrušení zajištění finančních prostředků. Uvedený podnět v části výkonu dohledu vyhodnotilo městské státní zastupitelství jako nedůvodný a v další části jej postoupilo obvodnímu státnímu zastupitelství k vyřízení žádostí o zrušení zajištění.
4. Obvodní státní zastupitelství napadeným usnesením podle §79f odst. 2 a 3 tr. řádu žádosti stěžovatelů o zrušení zajištění finančních prostředků zamítlo s odůvodněním, že v současné době probíhají v rámci prověřování další kroky, které by měly vést ke sdělení obvinění.
5. Stížnost stěžovatelů Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění konstatoval, že ačkoliv fáze prověřování trestné činnosti trvá již více než dva a půl roku, tato doba není s ohledem na komplikovanost a specifika případu nepřiměřená.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé mají za to, že státní zastupitelství i soud nereagovaly patřičně na délku řízení a prognózu jeho dalšího trvání z hlediska přiměřenosti zajištění jejich peněžních prostředků. Poukazují na obecné principy vztahující se k zajišťovacím institutům, které plynou z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Jsou přesvědčeni, že zajištění finančních prostředků je z důvodu délky trvání nepřiměřené a tudíž protiústavní, přičemž k tomu citují z nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121), ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209), ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) a z usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2061/07, ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 a ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 459/03, dostupných na http://nalus.usoud.cz.Vyslovují názor, že v průběhu prověřování trestné činnosti podezřelého nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by původní podezření potvrdily. Poukazují přitom na zjištění, že podezřelý nebyl nikdy odsouzen pro spáchání trestného činu. Stěžovatelům je tak nedůvodně bráněno v dispozici s majetkem zcela zásadní hodnoty, přičemž celková doba trvání trestního řízení je nepředvídatelná. Ve věci je sice dán mezinárodní prvek, avšak samotná tato skutečnost nemůže odůvodnit prodlužování zajištění na dobu nepřiměřenou. Jsou přesvědčeni, že orgány veřejné žaloby měly dostatek času na to, aby dosáhly provedení celého řízení, završeného i případným zabráním zajištěných peněžních prostředků, či aby alespoň zjistily skutečnosti, jež by podporovaly jejich původní podezření. Za této situace nemůže být dána přednost zájmům státu, k jejichž prosazení zajištění směřuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout principy vztahující se k problematice zajištění finančních prostředků pro účely trestního řízení, jež plynou z judikatury Ústavního soudu a ESLP. V minulosti dospěl Ústavní soud k závěru, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. tr. řádu představují "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), resp. čl. 11 odst. 1 Listiny; samotné zajištění je pak bezpochyby zásahem do tohoto základního práva. Ústavní soud tudíž musí posoudit, zda lze tento zásah do základních práv považovat za ústavně konformní. Je přitom nutno mít na zřeteli, že se jedná o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci, pročež nelze mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření vztahujícímu se k "užívání majetku" dle čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu [nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17 (N 46/88 SbNU 623); rozsudek pléna ESLP ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, §62].
10. Ústavní soud vychází při posuzování ústavnosti zajišťovacích institutů ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je institutem, jenž napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské, kriminality. Jeho podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale dočasné omezení jeho dispozičního práva za účelem eliminace nebo alespoň minimalizace škody způsobené trestnou činností a potažmo za účelem náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
11. Ve své judikaturní praxi Ústavní soud formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněno [srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 či nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)]. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).
12. Maje na zřeteli výše naznačená ústavněprávní kritéria, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí, posuzovaná jako celek, z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s judikaturou, na niž v ústavní stížnosti odkazují stěžovatelé, obstojí.
13. Napadená usnesení mají zákonný podklad (§79a odst. 1 tr. řádu), byla vydána příslušným orgánem, sledovala legitimní cíl (náležité prošetřování a zjištění trestných činů, snaha o minimalizaci škody způsobené případnou trestnou činností) a nejeví se jako zcela svévolná. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda jsou napadená rozhodnutí přiměřená, a to zejména co do jejich časové dimenze. Nepřiměřenost zvoleného zajištění s ohledem na jeho délku je ostatně klíčovou námitkou uplatněnou v ústavní stížnosti.
14. Nutno připomenout, že k zajištění finančních prostředků stěžovatelů došlo v důsledku vydání usnesení policejního orgánu ze dne 20. 12. 2017. V době rozhodování o žádosti stěžovatelů tedy zajištění trvalo již více než dva a půl roku, přičemž trestní řízení se stále nacházelo ve stádiu prověřování. Tato doba bezpochyby není zanedbatelná, Ústavní soud má však za to, že prozatím nevybočuje z ústavněprávních mezí, a to s ohledem na specifika případu. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí i listin připojených k ústavní stížnosti, prověřovaná trestná činnost je závažná, v případě jejího prokázání hrozí pachateli uložení trestu odnětí svobody ve výměře tří až osmi let, přičemž závažnost je zvýšena právě hodnotou zajištěného majetku coby výnosu z trestné činnosti, který převyšuje škodu velkého rozsahu. Údajný pachatel pro její zastření užil sofistikovaný způsob vkladů a výběrů peněžních prostředků v různých státech Evropy, dostatečně popsaný v rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků stěžovatelů, což ztěžuje práci orgánů činných v trestním řízení. Tomu také odpovídá dosavadní délka trestního řízení. Ostatně i ESLP ve své judikatuře v minulosti vyslovil, že nejsou-li orgány činné v trestním řízení zcela zjevně liknavé, tak i několikaleté zajištění finančních prostředků je ve srovnatelně složitých trestních věcech přiměřené a souladné s čl. 1 Dodatkového protokolu (viz rozsudek ESLP ve věci Benet Czech, spol. s. r. o. proti České republice, v němž ESLP konstatoval, že v případě komplikované a značně sofistikované daňové trestné činnosti nebylo téměř čtyřleté zajištění finančních prostředků stěžovatelky nepřiměřeně dlouhé a nedošlo k porušení stěžovatelčiných Úmluvou chráněných práv).
15. Odkazy stěžovatelů na nálezovou judikaturu Ústavního soudu jsou nepřípadné pro jiné skutkové okolnosti dané věci.
16. Stěžovatelé sice namítají, že trestní řízení bylo zahájeno na základě zjištění, že podezřelý byl v minulosti italskými orgány pravomocně odsouzen pro obdobný trestný čin, což se neprokázalo, z čehož vyvozují, že původní podezření tím bylo vyvráceno, tato skutečnost však není způsobilá vyloučit spáchání tzv. zdrojového trestného činu, který je orgány činnými v trestním řízení prověřován.
17. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Rozhodující státní zastupitelství i soud dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna libovůle, která by svědčila o dotčení tvrzených práv. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je mimo jiné i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Nadto jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatelů vlastnit majetek.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu