ECLI:CZ:US:2021:3.US.1889.21.1
sp. zn. III. ÚS 1889/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Davida Foršta, zastoupeného Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 1494, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2021 č. j. KSPL 58 INS 318/2020-B-16, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá s výjimkou výroku I. zrušení všech ostatních výroků v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Na základě insolvenčního návrhu dlužníka (Zdeňka Zástěry) na povolení oddlužení Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 5. 2021 č. j. KSPL 58 INS 318/2020-B-16 rozhodl, že dlužník není oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (výrok I.) a že námitky stěžovatele (věřitele č. 16) proti zprávě o oddlužení jsou důvodné (výrok II.); krajský soud dále schválil zprávu o přezkumu (výrok III.), neschválil oddlužení dlužníka (výrok IV.), na majetek dlužníka prohlásil konkurs (výrok V.) s tím, že konkurs bude projednán jako nepatrný (výrok VI.), přičemž účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (výrok VII.). Krajský soud konečně uložil insolvenčnímu správci, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení předložil krajskému soudu zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu (výrok VIII.).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí proti všem výrokům rozhodnutí krajského soudu s výjimkou výroku I. a V., které považuje za správné. Namítá především, že v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu (zřejmě nedopatřením) absentuje pasáž o tom, že dlužník podaným návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl opravu [srov. §164 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], popř. doplnění (srov. §166 o. s. ř.) usnesení krajského soudu, na což však krajský soud do okamžiku podání ústavní stížnosti nikterak nereagoval. Podle stěžovatele se lze domnívat, že dlužník zneužívá institutu oddlužení, aby nemusel hradit svým věřitelům všechny dluhy. I když lze podle stěžovatele výkladem odůvodnění usnesení krajského soudu dospět k závěru, že dlužník svým návrhem sleduje nepoctivý záměr, absence výslovného konstatování tohoto faktu narušuje právní jistotu všech účastníků insolvenčního řízení. Stěžovatel rovněž navrhl, aby mu krajský soud podle §62 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nahradil náklady řízení před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel (přinejmenším ve vztahu k těm výrokům, vůči nimž není odvolání přípustné - tzn. výroky II. a III.) vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní stížnost proti napadeným výrokům, proti nimž bylo přípustné odvolání, tzn. výroky IV., V., VI., VII. a VIII., však přípustná není, neboť stěžovatel proti nim procesně nikterak nebrojil.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud se mohl zabývat pouze těmi výroky, které nemohly být napadeny odvoláním. Ačkoliv stěžovatel formálně proti těmto výrokům brojí, když navrhuje jejich zrušení (s výjimkou výroku I.), nelze přehlédnout, že se fakticky domáhá pouze opravy, resp. doplnění odůvodnění usnesení krajského soudu. Jak již však bylo vysvětleno např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2187/19, taková procesní obrana účastníka není přípustná ani podle podústavního práva v řízení před obecnými soudy [srov. §202 odst. 3; §230 odst. 1 písm. c); §236 odst. 2 o. s. ř.], natož pak v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem; úprava občanského soudního řádu se zde užije přiměřeně (srov. §63 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že stěžovatel se vůči jednotlivým výrokům usnesení, proti nimž je ústavní stížnost přípustná, samostatně nevymezuje (naopak s nimi dokonce souhlasí), není dán jakýkoliv prostor pro zásah ze strany Ústavního soudu.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud konečně neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby krajskému soudu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce obecné pravidlo - výjimka vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v odůvodněných případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu