ECLI:CZ:US:2021:3.US.1914.21.1
sp. zn. III. ÚS 1914/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MCBOX s.r.o., sídlem V Podhoří 763/3g, Praha 7, zastoupené Mgr. Tomášem Malinovským, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2021, č. j. 22 Co 1365/2020-34, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených soudních rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 14. 10. 2020, č. j. 10 C 109/2020-20, zastavil řízení k návrhu stěžovatelky jako žalobkyně (výrok I), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované (společnost Šlágr TV, s. r. o.) na náhradě nákladů řízení částku 24 200 Kč (výrok II) a rozhodl, že stěžovatelce se vrací část jí uhrazeného soudního poplatku (výrok III). Stěžovatelka se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným okresnímu soudu dne 31. 8. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky 13 000 EUR s příslušenstvím. Podáním ze dne 8. 10. 2020 vzala stěžovatelka podanou žalobu zpět. Okresní soud proto řízení podle §96 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zastavil. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2 o. s. ř. tak, že je bude hradit stěžovatelka, neboť zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Stěžovatelka totiž vzala žalobu zpět poté, co ve věci shodných účastníků řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 23 C 294/2019 došlo k rozšíření žaloby i o částku zmíněných 13 000 EUR. Protože okresní soud připustil změnu (rozšíření) žaloby, vznikly vinou stěžovatelky žalované náklady na právní zastoupení v posléze zastaveném řízení.
3. K odvolání stěžovatelky proti výroku II usnesení okresního soudu krajský soud v záhlaví citovaným usnesením napadený výrok potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud zejména zdůraznil, že stěžovatelka vzala svůj návrh na vydání elektronického platebního rozkazu dne 8. 12. 2020 bez dalšího odůvodnění zpět. Proto z procesního hlediska zavinila zastavení řízení. Není pak podle krajského soudu důvodná argumentace stěžovatelky, že okresní soud měl řízení zastavit nikoliv pro zpětvzetí žaloby, ale pro nedostatek podmínky řízení ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. V daném případě je totiž z pohledu rozhodování o náhradě nákladů řízení nerozhodné, zda řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby či pro nedostatek podmínky řízení, neboť v obou případech zastavení řízení z procesního hlediska zavinila stěžovatelka. Stěžovatelka vzala svůj návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpět, aniž by to nějak odůvodnila. Nadto, i pokud by okresní soud zastavil řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení, pak tento nedostatek podmínky řízení (překážku věci zahájené) zavinila opět výlučně stěžovatelka, která podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu poté, co již stejný nárok uplatnila návrhem na změnu (rozšíření) žaloby v jiném soudním řízení.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není součástí a ani vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (a stanoví-li pro rozhodování o náhradě nákladů řízení dokonce výluku z přípustnosti dovolání), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu snesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Na druhou stranu Ústavní soud, vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení, dovodil, že při splnění určitých výjimečných podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatelka však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
8. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře rovněž opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Tak je tomu i v daném případě.
9. Předně je třeba kriticky uvést, že použitá stížnostní argumentace postrádá v podstatě jakýkoliv hlubší ústavněprávní rozměr, když si stěžovatelka vystačí s prostým tvrzením, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je projevem libovůle, porušuje princip legitimních procesních očekávání a je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takto pojatá argumentace ovšem nemůže vést ke skutečnému meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, přičemž úkolem Ústavního soudu není za stěžovatelku (zastoupenou právním profesionálem) domýšlet případnou ústavněprávní argumentaci.
10. Dále Ústavní soud uvádí, že se stěžovatelka ve skutečnosti v zásadě zcela míjí s podstatou odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. V něm je totiž vysvětleno - a bylo to i shora rekapitulováno - že i kdyby okresní soud zastavoval řízení nikoliv pro zpětvzetí návrhu ze strany stěžovatelky, ale pro nedostatek podmínky řízení, stále by platilo, že tento nedostatek podmínky řízení zavinila stěžovatelka a žalované tak vznikly v posléze zastaveném řízení náklady. Právě v tom spočívá rozhodující důvod, proč má právo na jejich náhradu. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani to, podle kterého zákonného ustanovení byla stěžovatelce vrácena část jí zaplaceného soudního poplatku.
11. Ústavní soud na základě shora uvedeného uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu