ECLI:CZ:US:2021:3.US.1930.21.1
sp. zn. III. ÚS 1930/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. F., zastoupeného Mgr. Pavlem Otipkou, advokátem, sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2021 č. j. 16 Co 182/2020-68 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. května 2020 č. j. 16 C 392/2019-24, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a J. F., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici přispívat na jeho výživu měsíčně částkou 9 000 Kč od 10. 12. 2019. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že přiznání výživného by bylo s ohledem na osobu stěžovatele v rozporu s dobrými mravy, neboť v době soužití s vedlejší účastnicí se oddával užívání alkoholu a omamných látek, čímž se dopouštěl společensky nepřípustného jednání.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel odůvodňuje svou ústavní stížnost svými aktuálními majetkovými poměry. Tvrdí, že jeho příjmy, sestávající pouze z příspěvku na živobytí ve výši 2 490 Kč a z příspěvku na bydlení ve výši 5 363 Kč, ani zdaleka neodpovídají jeho výdajům, takže není schopen zajistit si ani základní životní potřeby. Naopak příjmy vedlejší účastnice činí nejméně částku 16 725 Kč a možná je jí vyplácen i příspěvek na živobytí a příspěvek na bydlení. Podle jeho názoru soudy porušily zásadu presumpce neviny, pokud rozhodovaly na základě policejního úředního záznamu a vydaného předběžného opatření, kterým byl vykázán ze společného bydlení z důvodu, že měl na vedlejší účastnici vyvíjet fyzický a psychický nátlak a dopustit se tak trestného činu domácího násilí. Má za to, že předběžné opatření bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. V té době byl ve velmi špatném psychickém stavu, neboť trpí poruchou pozornosti a výpadky paměti, takže nebyl schopen doplnit své odvolání doložením potřebných dokladů, a odvolací řízení bylo zastaveno. Tím, že mu soudy nepřiznaly ani část požadovaného výživného, porušily jeho právo vlastnit majetek, neboť nereflektovaly odlišnou hmotnou a kulturní úroveň manželů, která má být zásadně stejná. Porušily i právo rovnosti před zákonem, když bez ohledu na průběh řízení rozhodly výhradně v jeho neprospěch, a to pouze na základě tvrzení vedlejší účastnice v řízení o vydání předběžného opatření. Zatímco vedlejší účastnice byla v řízení zastoupena advokátem, jeho žádosti o ustanovení právního zástupce nebylo vyhověno, čímž bylo porušeno jeho právo na právní pomoc.
III.
Procesní předpoklady řízení před ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je obecně přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudů a nepřípustně tak očekává, že je Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Z hlediska ústavněprávního je podstatná otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním však Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatel přitom měl možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že soudy na základě provedeného dokazování a právního zhodnocení věci přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
8. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že výživné nelze stěžovateli přiznat pro rozpor s dobrými mravy. Tento svůj závěr zdůvodnil zejména tím, že stěžovatel se v době soužití s vedlejší účastnicí oddával užívání alkoholu a omamných látek. Vyšel přitom ze zjištění, že dne 22. 10. 2019 rozhodl policejní orgán o jeho vykázání ze společného obydlí, které obývá s vedlejší účastnicí, a která je jeho jednáním přímo ohrožena na životě a na zdraví. Přihlédl též k usnesení okresního soudu ze dne 1. 11. 2019 č. j. 200 Nc 1024/19-15, kterým byla předběžným opatřením stěžovateli uložena povinnost zdržet se vstupu do jejího bytu. Stěžovatel sice uvedené rozhodnutí napadl odvoláním, ale odvolací řízení bylo bez věcného vyřízení usnesením okresního soudu ze dne 28. 11. 2019 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Po právní stránce okresní soud věc posuzoval podle §697 a §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž dospěl k závěru, že i když je životní úroveň stěžovatele nižší než životní úroveň vedlejší účastnice, přiznání výživného by s ohledem na jeho osobu bylo zcela v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud označil skutková zjištění za správná a úplná, a stejně tak i právní závěr, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy.
9. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy řádně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, vycházely z potřebného množství důkazů, odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a srozumitelně zdůvodnily i právní posouzení věci. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a další přehodnocování napadených rozhodnutí tak Ústavnímu soudu, vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu, nepřísluší.
10. Stěžovatel sice poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, současně však sám v řízení před soudy přiznal nadměrné a dlouhodobé užívání alkoholu a požívání drog. To ostatně vyplynulo i z lékařské zprávy citované v rozhodnutí okresního soudu. Domácí násilí stěžovatele vůči vedlejší účastnici bylo objektivizováno rozhodnutím okresního soudu o vykázání ze společného obydlí, které stěžovatel nyní zpochybňuje. Měl tak ovšem učinit v řízení o vydání předběžného opatření, resp. v odvolání proti vydanému předběžnému opatření. Pokud nesouhlasí se způsobem, jakým bylo jeho odvolání vyřízeno, měl ústavní stížností za podmínek §72 zákona o Ústavním soudu napadnout rozhodnutí odvolacího soudu. Svou nečinnost nemůže nyní dohánět v řízení, jehož předmětem není rozhodnutí o vydání předběžného opatření, ale rozhodnutí o nepřiznání výživného.
11. Namítá-li stěžovatel, že nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení právního zástupce, čímž bylo porušeno jeho právo na právní pomoc, z připojeného usnesení okresního soudu ze dne 16. 7. 2020 se podává, že o ustanovení zástupce požádal až ve svém odvolání, přičemž mu k ochraně jeho zájmů byl právní zástupce ustanoven.
12. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu