ECLI:CZ:US:2021:3.US.1954.21.1
sp. zn. III. ÚS 1954/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Pokorného, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 55 Co 106/2021-112, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2020, č. j. 31 C 45/2020-80, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje uvést toliko základní fakta.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel žalobou podanou u Městského soudu v Brně domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem - nepřiměřenou délkou soudního řízení. Městský soud v Brně usnesením ze dne 21. 5. 2019 rozhodl o své místní nepříslušnosti. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, Krajský soud v Brně jako soud odvolací však dne 10. 9. 2019 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel následně podal dovolání, dovolací řízení bylo usnesením soudu I. stupně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, a toto rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení bylo později Krajským soudem v Brně potvrzeno.
4. Samotné řízení o žalobě o náhradu nemajetkové újmy bylo proto dále vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 2, který napadeným rozsudkem rozhodl o samotném nároku a konkrétním plnění vedlejší účastnice vůči stěžovateli. O odvolání stěžovatele pak rozhodl rovněž napadeným rozsudkem Městský soud v Praze.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyložil, proč jako místně příslušný soud, na který se s žalobou obrátil, zvolil Městský soud v Brně, a zrekapituloval postup soudů při rozhodování o místní nepříslušnosti. Stěžovatel tvrdí, že po celou dobu řízení namítal porušení práva na zákonného soudce, soudy však jeho námitky ignorovaly. V postupu soudů spatřuje nepřípustnou svévoli, jelikož aplikoval podústavní právo způsobem extrémně rozporným s jeho obsahem, nadto způsobem odlišným od stěžovatelovy jiné obdobné věci, na kterou dále odkazuje.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je natolik stručná, že např. neobsahuje dokonce ani označení těch závěrů obecných soudů, vyjádřených v napadených rozhodnutích, v nichž stěžovatel spatřuje porušení jeho základních práv. Přitom je úkolem stěžovatele (který je v tomto případě právním profesionálem - advokátem), aby soudu předestřel přesvědčivé argumenty, svědčící o protiústavnosti napadených rozhodnutí soudů. O nic takového se však stěžovatel v nyní posuzované věci ani nepokusil a není úkolem zdejšího soudu tak činit za něj. Jakkoliv totiž platí, že Ústavní soud je vázán petitem a nikoliv obsahem podaného návrhu, právě uvedené neznamená, že stěžovatel může zcela rezignovat na jakoukoliv vlastní argumentaci. Právě na tyto případy, kdy se stěžovatel ani nepokusí přesvědčit soud o protiústavnosti napadených rozhodnutí, proto dopadá shora zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti.
8. Dále je třeba uvést, že zpochybňuje-li stěžovatel i nadále místní příslušnost rozhodujícího soudu a tvrdí zásah do práva na zákonného soudce, je namístě upozornit, že otázka místní příslušnosti nebyla napadenými rozhodnutími vůbec řešena, jelikož předmětem rozhodování bylo již pouze meritorní řešení nároku na nemajetkovou újmu a její výše. Stěžovatel se proto argumentačně zcela míjí s podstatou napadených rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů totiž vyplývá, že o místní příslušnosti soudu, který se bude stěžovatelovou žalobou zabývat, bylo pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Brně již dne 10. 9. 2019, aniž by však stěžovatel následně řádně využil všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a jejichž vyčerpání (a pouze ve vztahu k výsledku jejich uplatnění) by mu teprve umožnilo domáhat se ochrany jeho základních práv před Ústavním soudem. Rozhodnutí soudů, která se týkala právě otázky místní příslušnosti, přitom stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu