ECLI:CZ:US:2021:3.US.1959.21.1
sp. zn. III. ÚS 1959/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem se sídlem Hlinky 155/86, Brno, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 12. 2020, č.j. 9 Nc 539/2020-403, a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 54 Co 68/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 14. 12. 2020, č. j. 9 Nc 539/2020-403, nařídil odnětí nezletilého z péče stěžovatele a jeho předání do zatímní péče matky.
2. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 54 Co 68/2021, usnesení okresního soudu potvrdil.
3. Obecné soudy vyšly při svém rozhodování z toho, že na základě předběžného opatření okresního soudu ze dne 29. 9. 2020, č.j. 9 Nc 539/2020-234, byly zatímně upraveny poměry v péči o nezletilého tak, že stěžovatel je povinen jej bezodkladně odevzdat do zatímní péče matky, kterou je povinen strpět až do doby pravomocného rozhodnutí soudu o rodičovské odpovědnosti (matce byla současně uložena povinnost strpět péči stěžovatele vždy každý lichý týden v roce od pátku 14:00 hod. do neděle 16:00 hod.), přičemž toto usnesení bylo následně potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 26. 10. 2020, č.j. 54 Co 261/2020-300.
4. Dle obecných soudů byl stěžovatel dlouhodobě veden k tomu, aby nezletilého do péče matky odevzdal a byla mu zaslána i zákonná výzva s poučením o následcích neplnění rozhodnutí soudu. Dle zprávy kolizního opatrovníka tak však stěžovatel neučinil ani do 10. 12. 2020. Jelikož z okolností případu bylo zřejmé, že postup podle §502 a §503 z.ř.s. by zjevně nevedl ke splnění povinnosti (stěžovatel byl opakovaně vyzván ke splnění povinnosti a s rodinou již bylo ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí spolupracováno), přistoupily soudy k nařízení odnětí dítěte, a to při vědomí toho, že se jedná o výjimečné řešení, když akcentovaly především skutečnost, že stěžovatel syna matce nepředal ani po dobu dvou měsíců od vykonatelnosti rozhodnutí (kontakt jí přitom nebyl umožněn již od června 2020, kdy došlo k oddělení soužití rodičů) a nezletilý v péči stěžovatele zaujal k matce negativistický postoj.
II.
5. V záhlaví označenými rozhodnutími byla podle stěžovatele porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Napadená rozhodnutí stěžovatel z hlediska odůvodnění přiměřenosti odnětí dítěte považuje za zcela excesivní a nepřezkoumatelná. Soudy se podle něj nevypořádaly s jeho argumentací, ani s důkazními návrhy. Stěžovatel má za to, že jediným ústavně konformním řešením bylo vyčerpání všech jiných dostupných prostředků, obecné soudy však podle něj na snahu učinit vhodná opatření dle §503 z.ř.s. bez odpovídajícího odůvodnění rezignovaly.
7. Za kardinální vadu napadených rozhodnutí pak stěžovatel považuje volbu nepřiměřených a vůči nezletilému necitlivých prostředků uplatňování státní moci. Výkon rozhodnutí byl podle něj v rozporu s dobrými mravy a nezletilý měl z excesivního výkonu rozhodnutí trauma. Namítá, že nebylo nijak zohledněno přání dostatečně rozumově vyspělého dítěte, když ke změně jeho přání, být navždy v péči stěžovatele, nedošlo. Uvádí také, že v době zatímní péče matky nezletilý v důsledku nedostatku kontaktu se stěžovatelem strádá a postupně zaostává z hlediska vzdělání i dobrých návyků, přestože v době odnětí měl výrazně nadprůměrné schopnosti a dovednosti.
III.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy
a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí co do námitek uplatněných v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
10. Dle přesvědčení Ústavního soudu nelze (navzdory tvrzení stěžovatele) napadená rozhodnutí považovat za svévolná, ani za excesivní. Uvádí-li stěžovatel, že soudy se nevypořádaly s jeho argumentací, ani s jeho důkazními návrhy, neuvádí, o které konkrétní argumenty či důkazní návrhy šlo a jaký měly mít na výsledné rozhodnutí dopad.
11. Napadená rozhodnutí nelze označit ani za nepřezkoumatelná. Obecné soudy srozumitelně popsaly okolnosti, které je ke zvolenému postupu vedly, přičemž současně vhodným způsobem zdůvodnily, proč zvolený postup považovaly za dané situace za jediný možný. Jak uvedl krajský soud, bylo to právě dosavadní chování stěžovatele, ze kterého vyplynulo, že jiná smysluplná možnost realizace vykonatelného rozhodnutí nepřipadala v úvahu, jelikož stěžovatel zřetelně a jednoznačně dával najevo, že matku nerespektuje jako rovnoprávného rodiče, projevem čehož bylo i to, že jí a nezletilému po celou dobu odděleného soužití (od června 2020) neumožnil ani minimální vzájemný kontakt (třebaže mu povinnost tak učinit byla uložena soudem, jehož výzva ke splnění uložené povinnosti, stejně jako snaha kolizního opatrovníka přimět stěžovatele k uskutečnění styků nezletilého s matkou, vyšly naprázdno). V důsledku chování stěžovatele bylo dle krajského soudu zřejmé i to, že neprodlená realizace předání nezletilého matce je v jeho nejlepším zájmu, když setrvání v další péči stěžovatele bez kontaktů s matkou by znamenalo nejenom porušení práva nezletilého na péči obou rodičů (a též práva matky podílet se na péči o syna), ale především nebezpečí dalšího nevratného poškození vztahu nezletilého k matce (v důsledku absence vzájemných kontaktů již začalo docházet na straně nezletilého k odcizení a ztrátě citových vazeb).
12. Přisvědčit stěžovateli nelze ani v tom, že by obecné soudy bez odpovídajícího odůvodnění rezignovaly na jiná, citlivější řešení. Na tuto námitku stěžovatele ostatně již dostatečně reagoval krajský soud, když uvedl, že stěžovatel opomíjí poučení a opakovanou výzvu soudu ke splnění povinnosti, které se mu dostalo jednak písemně a jednak ústně v rámci jednání, v jehož rámci mu byla poskytnuta lhůta k dobrovolnému předání dítěte, jakož i iniciativu kolizního opatrovníka, který po vydání předběžného opatření zprostředkoval konzultace v Psychocentru X , na což však stěžovatel (na rozdíl od matky) nereagoval, k pohovoru se nedostavil ani v původně stanoveném, ani v náhradním termínu a stran domluvy dalšího termínu již centrum nekontaktoval, přičemž odmítl i možnost předat nezletilého matce právě prostřednictvím tohoto centra. Zjištění plynoucí ze šetření kolizního opatrovníka provedených po výkonu rozhodnutí pak dle krajského soudu vyloučila také nezbytnost asistovaných kontaktů nezletilého s matkou či potřebu navykacího režimu, kterých se stěžovatel taktéž dovolával.
13. Obecné soudy tedy v souladu s §504 z.ř.s. adekvátně zdůvodnily i to, proč bylo z okolností případu zřejmé, že by postup dle §502 z.ř.s. (nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty) či dle §503 z.ř.s. (další opatření, ke kterým soud může přistoupit, je-li to účelné) zjevně nevedl ke splnění povinnosti, jakož i to, proč se rozhodly přistoupit ke krajnímu řešení v podobě výkonu rozhodnutí odnětím nezletilého z péče stěžovatele
a jeho předání do zatímní péče matky.
14. Namítá-li stěžovatel, že nebylo vyslyšeno přání dostatečně rozumově vyspělého dítěte, je třeba kromě dalších okolností případu upozornit zejména na nízký věk nezletilého, kterému bylo v době rozhodování obecných soudů teprve pět let. Krajský soud v této souvislosti poukázal také na to, že pokud se stěžovatel dlouhodobě zaštiťuje tvrzeným negativním postojem nezletilého k matce, přehlíží, že takový postoj si nezletilý vytvořil v době, kdy byl v jeho výlučné péči, jakož i to, že narušení vztahu nezletilého k matce bylo ovlivněno právě působením stěžovatele. I z těchto důvodů tedy krajský soud pro účely svého rozhodnutí nepovažoval za potřebné zjišťovat stanovisko nezletilého k projednávané věci, přičemž Ústavní soud v takovém postupu pochybení neshledává.
15. Krajský soud připustil, že odnětí nezletilého z péče stěžovatele a jeho předání do péče matky cestou výkonu rozhodnutí za asistence Policie ČR a justiční stráže a za použití násilného otevření bytu bylo pro nezletilého patrně traumatizujícím zážitkem, současně však upozornil, že nutnost právě takového postupu byla důsledkem předchozího chování stěžovatele. Dle krajského soudu se při vlastní realizaci výkonu rozhodnutí nezletilý skutečně odejmutí z péče stěžovatele a předání do péče matky bránil, nicméně následně vlastnímu převzetí matkou již nijak zvlášť nevzdoroval a již krátce poté byl klidný
a spokojený byl i po příchodu do bytu matky. Pokud jde o pobyt nezletilého u matky, nebyly žádné potíže zjištěny ani šetřeními opatrovníka provedenými ve dnech 22. 12. 2020 a 5. 1. 2021, což popírá názor stěžovatele vyslovený v ústavní stížnosti, že nezletilý v zatímní péči u matky strádá. Taktéž tvrzení stěžovatele o závislosti matky na alkoholu a drogách, z nichž dovozuje její výchovnou nezpůsobilost, dle krajského soudu byla a doposud i zůstala důkazně nepodložená. Pro posouzení věci je pak z pohledu Ústavního soudu podstatné také to, že matka, na rozdíl od stěžovatele, dle krajského soudu nezbytnost kontaktů nezletilého se stěžovatelem respektuje a nebrání jim.
16. Pochybení, které by svědčilo o svévolném či neobjektivním přístupu obecných soudů, tedy Ústavní soud nenalezl. Další přehodnocování řádně odůvodněných závěrů Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat a upravit aktuální rodinné poměry.
17. Protože stěžovatelem namítané porušení základních práv zjištěno nebylo, dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho návrh je návrhem zjevně neopodstatněným a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu