ECLI:CZ:US:2021:3.US.1978.21.1
sp. zn. III. ÚS 1978/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Barbary Martinů, advokátky, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2021 č. j. 10 Co 117/2021-74, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a 1. Společenství vlastníků X, a 2. S. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 9, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Mostě přiznal usnesením ze dne 27. 4. 2021 č. j. 10 C 106/2020-66 stěžovatelce odměnu za funkci opatrovnice 2. vedlejší účastnice ve výši 3 905,88 Kč. Okresní soud nepřiznal stěžovatelce odměnu za jeden úkon právní služby - převzetí a přípravu zastoupení, neboť pouhé převzetí zastoupení bez první porady s klientem a bez studia spisu podle něho nelze považovat za úkon právní služby.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") potvrdil v návětí uvedeným usnesením, napadeným ústavní stížností, usnesení okresního soudu. Krajský soud dospěl k závěru, že první porada s klientem se nekonala a že ze spisu nevyplývá, že by opatrovnice studovala spis. Ve spise se nenachází žádost o studium spisu či nahlédnutí do spisu ani záznam o tom, že bylo provedeno studium spisu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že závěry krajského soudu jsou chybné, neboť diskriminují odměnu advokáta soudem ustanoveného a jsou i v rozporu s některými nálezy Ústavního soudu, pro které došlo ke zrušení §9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle stěžovatelky advokáti soudům nemusejí za zastupování klientů předkládat doklad o převzetí právního zastoupení a o poradě s klientem, ale k přiznání odměny podle soudy odkazovaného §11 odst. 1 písm. b) postačí předložit plnou moc, což v daném případě de facto nahrazuje pravomocné usnesení soudu o ustanovení stěžovatelky jako zástupkyně 2. vedlejší účastnice. Stěžovatelka zastoupení převzala; proti usnesení o ustanovení se neodvolala, a to tak nabylo právní moci. Dále je podle stěžovatelky nepochybné, že sepsala-li vyjádření k žalobě, musela zastoupení převzít a s obsahem spisu se seznámit, minimálně se žalobou, což se stalo, neboť obsah spisu Obvodní soud pro Prahu 2 opatrovnici datovou schránkou zaslal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít určitý dopad do majetkové sféry stěžovatelky, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky. Náhrada nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní roviny toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona nebo v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
9. Ústavní stížnost se nijak nevymyká postulátům uvedeným v předchozích dvou bodech. Nadto stěžovatelka pomíjí podstatu napadeného rozhodnutí, které je založeno nejen na tom, že ve spise není důkaz o jeho studiu stěžovatelkou, ale především na tom, že se nekonala první porada s klientem. Posuzovaná věc se týká výkladu podzákonného práva, tj. §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, který stěžovatelka rozporuje (a jehož znění navíc zjevně pomíjí) a kterýžto výklad Ústavnímu soudu obecně nepřísluší. Stěžovatelka neprokázala první poradu s 2. vedlejší účastnicí, jejíž konání je pro přiznání odměny podle uvedeného ustanovení advokátního tarifu stěžejní, ani tento závěr obecných soudů nerozporuje. Naopak odkazuje na až druhotný důvod nevyhovění jejímu návrhu na přiznání odměny, tj. na studium spisu, které podle krajského soudu taktéž nebylo prokázáno. V posledku nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatelky, že pro sepsání vyjádření k žalobě se nutně musela s 2. vedlejší účastnicí sejít. Za dané vyjádření jí jako za příslušný úkon právní služby poté byla řádně přiznána odměna. Ústavní soud proto ve zbytku odkazuje na ústavně souladné odůvodnění napadeného usnesení.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu