ECLI:CZ:US:2021:3.US.1984.21.1
sp. zn. III. ÚS 1984/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Františka Šejnosta, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. července 2021 č. j. 9 As 127/2021- 13 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2021 č. j. 62 A 55/2021-6, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Okresního soudu v Hodoníně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků (I. výrok) a stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč (II. výrok). Krajský soud vyšel z toho, že podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), lze osvobození od soudních poplatků přiznat jen výjimečně ze zvlášť závažných důvodů. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom plyne, že při zvažování, zda osvobození přiznat, je třeba brát v úvahu také charakter vedeného sporu, aby nedocházelo ke zneužívání tohoto institutu. Osvobození od soudních poplatků tak může být např. odepřeno účastníku řízení (byť nemajetnému), který vede s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."), které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry. Krajskému soudu bylo z úřední činnosti známo, že stěžovatel vede značné množství obdobných sporů jako v nyní posuzované věci, kdy se žalobou domáhal ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka při vyřizování stěžovatelových žádostí o informace, které se netýkají stěžovatelovy životní sféry, nýbrž jsou projevem jeho zájmu o veřejné záležitosti. Krajský soud dovodil, že stěžovatel je oprávněn takové spory vést, je však na něm, aby nesl náklady s tím spojené, a nebylo by spravedlivé požadovat, aby procesní riziko neúspěchu ve sporu nesl stát.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v části směřující proti prvnímu výroku usnesení krajského soudu zamítl (I. výrok) a v části směřující proti druhému výroku usnesení krajského soudu odmítl (II. výrok), neboť se ztotožnil s právními závěry Nejvyššího správního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se dlouhodobě zabývá legislativou veřejné správy a samosprávy, proto podle zákona č. 106/1999 Sb. průběžně oslovuje povinné subjekty, což je jeho ústavně zaručené politické právo, navíc využívané k veřejně prospěšným účelům. V dané věci se stěžovatel v souladu s čl. 90 Ústavy domáhal soudní ochrany svých práv, neboť vedlejší účastník neplnil své zákonné povinnosti, avšak krajský soud svévolně žaloby stěžovatele odmítl z titulu nepřiznání osvobození od soudního poplatku či jiných zástupných důvodů, čímž byl stěžovateli zamezen přístup k soudnímu projednání správní žaloby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401) dostupný stejně jako další citované rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), či nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
7. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Ústavní soud předesílá, že čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, na které stěžovatel ve své stížnosti poukázal, ani jiná ustanovení Listiny právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na soudní ochranu z hlediska přístupu k soudu nezakládá. V nálezu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281) Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že "... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000)". Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, je zásadně věcí obecných soudů.
8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána, zejména lze odkázat na argumentaci Nejvyššího správního soudu, který v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím osobám s nízkými příjmy vést bezplatně řízení podle své libosti, nýbrž jeho úkolem je zajistit, aby osobám, které nemají dostatek prostředků a u nichž je namístě, aby soudní řízení vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životních okolností), nebránil nedostatek prostředků v účinné soudní ochraně. Takovou povahu však nyní vedené řízení nemá. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že vrší-li stěžovatel opakovaně správní a soudní řízení mimo jiné tím, že stále dokola napadá procesní rozhodnutí soudů či postup správních orgánů, přestože v právně totožných věcech stěžovatele již byl pravomocně vysloven závazný názor kasačního soudu, aniž důsledně váží důvodnost svého postupu, je správné, aby stěžovatel vedl soudní řízení s vědomím jeho nákladů a aby uhradil soudní poplatek.
9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ustanovení §36 odst. 3 soudního řádu správního umožňuje správním soudům zamítnout žádost o osvobození od soudních poplatků v případech, že návrh účastníka zjevně nemůže být úspěšný. Ústavní soud ve svých rozhodnutích (např. usnesení ze dne 16. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2210/20) již dříve uvedl, že osvobození od soudních poplatků v případě návrhů, které zjevně nemají šanci na úspěch, by postrádalo smysl a bylo by v rozporu s procesní efektivitou, neboť by vedlo k řízení, zatěžujícímu zbytečně žalovaného a eventuálně osoby zúčastněné na řízení, které by pro navrhovatele beztak nemohlo skončit jinak než neúspěšně (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol.: Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 268). Možnost zamítnout žádost o osvobození od soudních poplatků v případech zjevně neúspěšných návrhů shledal Ústavní soud v citovaném usnesení obecně ústavně konformní, neboť právo na přístup k soudu není absolutní, přičemž poskytnutí právní pomoci může být omezeno nejen v závislosti na finanční situaci účastníka, ale rovněž ve vztahu k jeho vyhlídce na úspěch v daném řízení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 6. 2016 ve věci Foltis proti Německu, č. stížnosti 56778/10, §37).
10. Závěr Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, že s ohledem na povahu sporu je namístě stěžovateli osvobození od soudních poplatků odepřít, proto nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při výkladu podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu