ECLI:CZ:US:2021:3.US.2035.21.1
sp. zn. III. ÚS 2035/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 1198/2019-260, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2018, č. j. 20 Co 217/2018-211, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2018, č. j. 18 C 24/2016-165, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po žalované (společnosti Mountfield HK, a. s.) zaplacení částky 232 899,75 Kč jakožto náhrady za újmu při ublížení na zdraví. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako uživatelka budovy Zimního stadionu v Hradci Králové pořádala dne 17. 1. 2014 hokejové utkání, přičemž pořadatelskou službu (včetně zajišťování veřejného pořádku) pro ni v době zápasu zajištovala společnost BERRY BROTHERS COMPANY s. r. o. (dále jen "bezpečnostní agentura"). Činila tak na základě smlouvy o dílo na svůj náklad a na své nebezpečí s tím, že odpovídá za bezvadnost díla a jeho řádné provedení. V průběhu utkání T. S., zaměstnanec bezpečnostní agentury, použil násilí jako člen pořadatelské služby proti stěžovateli, a to v době, kdy již stěžovatel nekladl žádný odpor a situace byla po provedeném zákroku klidná. Stěžovatel byl v pracovní neschopnosti déle než sedm dní. T. S. byl za uvedené jednání kvalifikované jako přečin ublížení na zdraví a přečin výtržnictví odsouzen v trestním řízení, ve kterém mu byla mimo jiné uložena povinnost zaplatit poškozenému (stěžovateli) na náhradě škody 54 834,56 Kč (se zbytkem nároku byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních). Okresní soud věc posoudil po právní stránce tak, že T. S. nejednal v souvislosti s úkoly, které měl plnit v rámci výkonu pořadatelské činnosti pro žalovaného. Nejednalo se o nepřiměřené použití síly za účelem vyvedení stěžovatele ze stadionu, nýbrž o odplatu za to, že stěžovatel podle subjektivního přesvědčení T. S. měl předtím ohrozit jeho dítě. T. S. svým jednáním sledoval vlastní zájmy, čímž šlo z jeho strany o exces. Žalovaná ve věci podle okresního soudu nebyla pasivně legitimována, neboť je vyloučena její odpovědnost za škodu ve smyslu §2910 a §2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rovněž nyní napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil jen ve výroku o náhradě nákladů řízení; jinak jej potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a jako věcně správný shledal i jeho konečný závěr, avšak z jiného právního důvodu. Krajský soud věc po právní stránce posoudil tak, že k újmě na zdraví stěžovatele sice došlo při akci pořádané žalovanou, avšak bezpečnostní agentura, kterou při své činnosti použila (k zabezpečení pořádku a bezpečnosti při zmíněném hokejovém utkání), nejednala z pozice jejího pomocníka ve smyslu §2914 občanského zákoníku, nýbrž jednala samostatně, vlastním jménem a na vlastní riziko, čímž je vyloučena odpovědnost žalované. Za náhradu újmy pak žalovaná ani neručí (odpovědnost za výběr osoby), neboť stěžovatel nevyzval bezpečnostní agenturu k náhradě újmy a nelze mít ani za to, že by byly splněny podmínky §2021 odst. 1 občanského zákoníku pro tolerování absence takové výzvy.
4. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem takto:
"I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2018, č. j. 20 Co 217/2018-211, se v části směřující proti výrokům o nákladech řízení odmítá, jinak se dovolání zamítá. [...] II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení." Nejvyšší soud se přitom zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry krajského soudu. I podle Nejvyššího soudu tak při hokejovém utkání konaném dne 17. 1. 2014 zajišťovala pro žalovanou bezpečnostní agentura pořadatelskou službu na základě smlouvy o dílo, a to na svůj náklad a na své nebezpečí s tím, že současně odpovídala za bezvadnost díla a jeho řádné provedení. Bezpečnostní agentura tak pro žalovanou tuto činnost nevykonávala podle jejích přímých pokynů či příkazů. Žalovaná neručí ani za případný dluh bezpečnostní agentury vůči stěžovateli, neboť ten zmíněnou agenturu nevyzval k plnění, přičemž z ničeho nevyplývá, že takovou výzvu nemohl uskutečnit, případně že bezpečnostní agentura není schopna svůj dluh splnit nebo že jsou dány jiné důvody k tomu tolerovat absenci stěžovatelovy výzvy směrem k bezpečnostní agentuře. Krajský soud tak podle Nejvyššího soudu všechny otázky, které byly pro věc rozhodné, posoudil správně.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Předně je třeba uvést, že je-li ústavní stížností napadán výrok II. rozsudku okresního soudu, který změnil svým rozhodnutím již krajský soud, k rozhodování o ústavnosti takového není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
7. K ostatním ústavní stížností napadeným částem rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud uvádí, že podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ve vztahu k nim představuje zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je přitom založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
10. Především je třeba uvést, že ústavní stížnost je značně kusá a omezuje se téměř výhradně na rekapitulaci průběhu předmětné události, závěrů učiněných obecnými soudy a na výklad dotčených ustanovení občanského zákoníku. Postrádá však jakoukoliv hlubší - natožpak ústavněprávní - argumentaci, tzn. bližší vysvětlení, v čem stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv. Pouhý nesouhlas se způsobem výkladu podústavního práva z tohoto hlediska nepostačuje, jelikož úkolem Ústavního soudu není sjednocovat výklad obecných soudů v oblasti podústavního práva a proto i v případě, když by jimi provedený výklad zdejší soud neshledal optimálním, nebyl by dán důvod pro kasaci napadených rozhodnutí.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti dokonce ani přímo netvrdí, že by skutkové a právní závěry obecných soudů byly v dané věci nesprávné a pouze v obecné rovině poukazuje na možnou zneužitelnost právních závěrů učiněných nyní obecnými soudy i pro jiné případy, neboť by se prý mohlo jednat o návod pro sportovní kluby, jak se vyhnout vlastní odpovědnosti. Stěžovatel se proto koncentruje pouze na argument, že zaplatil vstupné žalované a nezajímal se o to, kým byla prováděna pořadatelská služba. Nevysvětluje však přitom, proč se například nepokusil žalovat přímo bezpečnostní agenturu (na což poukázaly v napadených rozhodnutích obecné soudy), když minimálně již z počínajícího trestního řízení muselo být patrné, ke komu měl T. S. pracovněprávní nebo obdobný vztah (stěžovatel se k této okolnosti v ústavní stížnosti vůbec nevyjadřuje). Jak se přitom podává z rozsudku okresního soudu, žaloba byla podána dne 4. 2. 2016, přičemž však již dne 2. 9. 2015 Okresní soud v Hradci Králové rozhodl v trestní věci vedené proti obžalovanému T. S. rozsudkem č. j. 1 T 50/2015-365 (tento rozsudek byl potvrzen rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 343/2015-365 ze dne 10. 12. 2015). K podání civilní žaloby proto došlo až poté, co stěžovatel již znal výsledek trestního řízení a jeho obavy z predikce "návodu" pro sportovní kluby, jak se vyhnout vlastní odpovědnosti, jsou proto zcela liché, neboť není pravda, že v daném případě stěžovatel nemohl vědět, kdo a jakým způsobem pro žalovanou zajišťoval pořadatelskou službu.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti také například neuvádí, zda žalovanou k náhradě újmy na zdraví vyzval předžalobní výzvou a jak se ta k jeho nároku postavila. To je podstatné už proto, že žalovaná již před okresním soudem tvrdila, že pro ni pořadatelské služby zajišťovala právě bezpečnostní agentura. Ústavní soud tak sice rozumí stěžovatelově argumentaci, že z pohledu fanouška na stadionu se mu věc jevila tak, že konkrétní osoby dohlížející na bezpečnost utkání jsou zaměstnanci žalované, nicméně - jak již bylo naznačeno - není zřejmé, co stěžovateli bránilo, aby si postavení pořadatele před podáním žaloby ověřil, když přinejmenším znal výsledek trestního řízení.
13. Žalovaná se naopak ani podle Ústavního soudu vůči stěžovateli, jako eventuálnímu spotřebiteli, žádného matoucího jednání nedopustila a ani v kontaktu se stěžovatelem neporušila žádné zásady slušnosti či poctivosti, na nichž je občanské právo postaveno. Ostatně nic konkrétního svědčícího o opaku stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě ani netvrdí. Obecné soudy (zejména krajský soud a Nejvyšší soud) podle Ústavního soudu na věc aplikovaly příslušnou právní úpravu, když nadto krajský soud ve prospěch stěžovatele přiléhavě použil moderační právo ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil důvody, pro něž by podle jeho názoru nebylo spravedlivé, aby stěžovatel - byť ve věci nebyl úspěšný - byl postižen povinností hradit žalované náhradu nákladů řízení.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu