ECLI:CZ:US:2021:3.US.2046.21.1
sp. zn. III. ÚS 2046/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem, sídlem Veleslavínova 94/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2021 č. j. 26 Cdo 522/2021-516 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. července 2020 č. j. 25 Co 118/2020-467, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., sídlem Staré náměstí 69, Sokolov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Vedlejší účastnice se po stěžovateli domáhala zaplacení 2 475 184,20 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, spočívajícího v úhradě vyššího nájemného, než mělo být mezi účastníky sjednáno podle nájemní smlouvy č. A/229 67 944 ze dne 24. 4. 2007 (dále jen "smlouva") a dvou dodatků ke smlouvě ze dnů 22. 12. 2007 a 6. 8. 2009 (dále jen "dodatky"). Po předchozím zrušení jeho rozhodnutí následně Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2019 č. j. 12 C 412/2016-413 žalobě co do výše 2 248 969,60 Kč s příslušenstvím vyhověl, ve zbytku ji zamítl. Okresní soud vyšel z předchozích rozhodnutí jeho i odvolacího soudu, tj. ze závěru, že změna účelu užívání pozemků (z aktivních ploch na neaktivní plochy) měla vliv na výši nájemného. Stěžovatel měl učinit nesporným, že mezi stranami existoval shodný projev vůle změnit účel užívání aktivních ploch na plochy neaktivní, a to především co do určení různých sazeb nájemného za užívání obou druhů pozemků. Ujednání, že výše nájemného u pozemků používaných pro výsypku a rekultivaci bude rozdílná i v obdobích následujících po době sjednání smlouvy, mělo být možno dovodit nejen z obsahu smlouvy, ale i dodatků, v nichž byla změna účelu užívání pozemků zmiňována. Došlo-li ke změně účelu užívání pozemků vedlejší účastnicí a jejímu doložení a stěžovatel účtoval nájemné pouze v sazbě určené pro aktivní plochy, postupoval v rozporu se sjednanou zásadou dvojího účtování, a bezdůvodně se tak obohatil.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v návětí uvedeným rozsudkem, napadeným ústavní stížností, potvrdil ve vyhovujícím výroku rozsudek okresního soudu a v zamítavém výroku jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici i zbytek žalované částky, tj. 226 054,60 Kč.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl zčásti pro vady, zčásti pro nepřípustnost. K otázce rozporu výkonu práva s dobrými mravy stěžovatel neuvedl žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání. Dále Nejvyšší soud uvedl, že námitkou o výkladu smlouvy a dodatků stěžovatel uplatnil důvod svou povahou skutkový, který dovolacímu přezkumu nepodléhá. Nad rámec věci Nejvyšší soud upozornil, že rozporovaný výklad provedl krajský soud v souladu se zákony i praxí vrcholných soudů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých základních práv zejména tím, že soudy napadenými rozhodnutími potlačily princip právní jistoty, zásadu pacta sunt servanda a dopustily se libovůle. Podle stěžovatele Nejvyšší soud nespecifikoval, jakou část dovolání považoval za vadnou a jakou za nepřípustnou, pročež je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatel je přesvědčen, že vyhověl zákonným požadavkům kladeným na dovolání, včetně odkazů na judikaturu, od níž se měl krajský soud odchýlit. Předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvody údajně plynuly z celkového obsahu dovolání. Dovolací soud měl takto nesprávně postupovat i ohledně námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s dobrými mravy, neboť vyžadoval jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, avšak podle stěžovatele jde o samostatný dovolací důvod. Jednání v rozporu s dobrými mravy, jakož i porušení principu právní jistoty spatřoval stěžovatel v tom, že vedlejší účastnice po celou dobu nájemního vztahu platila vystavované faktury a až následně namítla jejich neoprávněnost.
6. Obecné soudy měly také nesprávně posoudit otázku prodloužení platnosti smlouvy, s níž se nadto Nejvyšší soud vypořádal tak, že ji označil za "skutkové novoty", s čímž stěžovatel nesouhlasí, neboť má jít o právní otázku použití právní normy na již zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud neuvedl konkrétně, které vznesené otázky jsou podle něj nepřípustné skutkové povahy, přičemž údajně pominul, že námitky spočívaly v tom, že krajský soud postupoval nesprávně, použil-li §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, a přistoupil tak ke zjišťování projevu vůle, aniž k tomu byly splněny podmínky. Zjišťovaly-li soudy vůli stran v době podpisu dodatků, ačkoli je jazykový výklad smlouvy jednoznačný, závisí podle stěžovatele rozhodnutí krajského soudu na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nepřezkoumatelnost rozsudku spatřuje stěžovatel i v tom, že krajský soud neuvedl, podle jakých norem hmotného práva věc posoudil.
7. Dále stěžovatel namítá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť označily jako nesporné tvrzení stran o vůli při uzavírání dodatků týkající se rozsahu změny smlouvy. Tyto závěry mají být v rozporu nejen se smlouvou a dodatky, v nichž je údajně vůle stran jednoznačně vyjádřena, ale i se svědeckými výpověďmi. S touto námitkou se měl Nejvyšší soud vypořádat jen povrchně. Extrémní rozpor se má týkat zejména toho, že stěžovatel neučinil nesporným tvrzení, že mezi stranami byla vůle zachovat nájemné za neaktivní plochu pozemků v původní výši. Z dodatku č. 2 ke smlouvě má být zřejmé, že nejpozději tím bylo ze smlouvy odstraněno dvojí nájemné pro aktivní a neaktivní plochy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), pročež jej nelze, vykonává-li svou pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným soudním rozhodnutím, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, hodnocení důkazů, celkové zjišťování skutkového stavu, dále výklad podústavního práva a jeho použití na individuální případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Proto se Ústavní soud musí vystříhat svévole, kterou orgánům veřejné moci sám netoleruje, a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
10. Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem rozsáhlé ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu okresního soudu a poté, co prismatem námitek v podáních obsažených přezkoumal z ústavněprávního hlediska napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Zásah do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, vykazovalo-li by rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění nebo pro jiné ústavní úrovně dosahující vady objasněné judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovaná rozhodnutí; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud si je vědom své judikatury [např. nález ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 (N 180/79 SbNU 33)], podle které odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti a musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. V opačném případě, tj. typicky kdyby např. Nejvyšší soud pouze ocitoval ustanovení občanského soudního řádu nebo svou obecnou judikaturu týkající se přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na argumentaci předestřenou dovolatelem, jde o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné.
12. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkami stěžovatele týkajícími se přezkoumatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu a důslednosti jeho dovolacího přezkumu. Napadené usnesení vyhovuje ústavněprávním požadavkům uvedeným v předchozím bodu. Nejvyšší soud se ve více ohledech vyjádřil nad rámec minimálně nutného posouzení věci, jeho odůvodnění je srozumitelné, logické a je z něj jednoznačně patrno, v jakých částech považoval stěžovatelovo dovolání za vadné a v jakých částech a proč je považoval za nepřípustné. Nejvyšší soud také dostatečně posoudil dovolací námitky a v souladu s konstantní praxí jejich většinu vyhodnotil jako svou povahou skutkové, nikoli právní. Přezkoumatelnost nebo odkazy na rozhodnou právní úpravu, podle níž měl krajský soud věc posoudit a jež podle stěžovatele v napadeném rozsudku schází, nemusel Nejvyšší soud více posuzovat či snad napravovat již proto, že jsou z napadeného rozsudku krajského soudu dostatečně zřejmé. Obdobnou polemiku jako v dovolání uplatnil stěžovatel i v ústavní stížnosti, nadto je z ní zřejmé, že plně nedoceňuje podstatu a rozdíly mezi zákonnými předpoklady přípustnosti a důvody dovolání. Lze tudíž pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
13. K dalším bodům stěžovatelovy argumentace je hodno uvést, že Ústavní soud zásadně není povolán k hodnocení skutkových zjištění učiněných obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, kdyby se dopustily libovůle. Zejména vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 nebo ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677)].
14. Ústavní soud si pro předejití pochybnostem vyžádal spisový materiál okresního soudu a dospěl k závěru, že posouzení případu krajským soudem ani Nejvyšším soudem nevykazuje ústavněprávních nedostatků. Stěžovatel se poukazem na údajně jednoznačná ustanovení smlouvy a dodatků snaží vyložit smlouvu jinak, než jak učinily obecné soudy, avšak takový výklad ze smlouvy zjevně neplyne a nelze jej považovat za prima facie nesporný. Stejně tak je bez významu námitka, že stěžovatel údajně neučinil nesporným tvrzení o vůli stran týkající se nájemného za užívání neaktivních ploch. Obecné soudy totiž smlouvy i dodatky vyložily v souladu s výkladovými standardy a nepřijaly "mechanicky" nepravděpodobné (domněle nesporné) tvrzení vedlejší účastnice, což dostatečně odůvodnily.
15. Vzhledem k úloze a pravomocem Ústavního soudu, naznačeným výše v bodu 9, proto Ústavní soud prismatem stížnostních námitek neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Obecné soudy učinily dostatek skutkových zjištění, která posoudily ústavně souladným způsobem; jejich rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněna, včetně výkladu smlouvy a dodatků, a to i vzhledem k povaze a obsahu smluvního poměru. Z hlediska požadavků kladených ústavním pořádkem nevykazují napadená rozhodnutí znaky excesu v rozhodovací činnosti soudů, který by jediný mohl zapříčinit kasační zásah Ústavního soudu.
16. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení nebo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedené základní právo zaručuje právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy a hodnotovými východisky. V posuzovaném případě obecné soudy stanovené základní požadavky respektovaly. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu