ECLI:CZ:US:2021:3.US.2065.21.1
sp. zn. III. ÚS 2065/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného Mgr. Bc. Michaelem Justice Kisem, advokátem se sídlem Kostnická 2916/16, Chomutov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. dubna 2021 č. j. 96 Co 249/2020-195 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. července 2020 č. j. 6 Nc 79/2019-141 za účasti Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a J. J. a nezl. L. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") byl nezletilý L. J. (dále jen "nezletilý") svěřen do péče matky (výrok I. a IV.), výrokem II. mu okresní soud stanovil výživné ve výši 2500 Kč, výrokem III. stanovil dlužné výživné a způsob jeho úhrady (výrok V.). Dále byl (výrok VI.) upraven styk nezletilého se stěžovatelem. Okresní soud upravil styk stěžovatele s nezletilým tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilým v lichém kalendářním týdnu vždy od pátku od 15.00 hod. do pondělí v sudém týdnu do 8.00 hod. s tím, že stěžovatel převezme nezletilého do své péče v předškolním zařízení a po ukončení styku jej předá do péče matky prostřednictvím předškolního zařízení. V sudém týdnu upravil okresní soud styk stěžovatele a nezletilého od 15.00 hod. v úterý do 8.00 hod. ve středu s tím, že stěžovatel převezme nezletilého do své péče v předškolním zařízení a po ukončení styku jej předá do péče matky prostřednictvím předškolního zařízení. Dále okresní soud upravil jarní, velikonoční a letní prázdniny a období Vánoc a přelomu kalendářního roku (výrok VII.). Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání.
3. Krajský soud rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II., III., IV., V., VII. a VIII. potvrdil, pouze ve výroku VI. rozsudek okresního soudu změnil tak, že v rámci běžného styku je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým v každém lichém týdnu od pátku 15.00 hod. do následujícího pondělí do 8.00 hod. a v každém sudém týdnu od úterý 15.00 hod. do čtvrtka do 8.00 hod., jinak i tento výrok potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nejprve v ústavní stížnosti stručně shrnuje dosavadní průběh řízení. Následně uvádí, že dle jeho názoru byla v tomto řízení porušena jeho základní práva i základní práva nezletilého syna stěžovatele, garantovaná v čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to zejména z pohledu skutkových zjištění soudem prvního stupně. Stěžovatel však nespecifikuje, v čem by měla spočívat porušení základních práv. Z popisu průběhu řízení dle Ústavního soudu vyplývá nesouhlas stěžovatele s napadenými rozhodnutími a jeho přesvědčení o tom, že tato rozhodnutí nevyhovují požadavku na řádné odůvodnění (jenž plyne z čl. 36 odst. 1 Listiny).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Nebylo možno nicméně přehlédnout, že ačkoliv je ústavní stížnost podána pouze stěžovatelem, ze stížnostní argumentace a zejména z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel výslovně domáhá konstatování porušení nikoliv pouze svých ústavně zaručených práv, nýbrž i práv nezletilého vedlejšího účastníka. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout svoji již ustálenou judikaturu, pokud jde o otázku procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z rodičů v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem. I když stěžovatel svůj návrh údajně podává ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů nezletilého jako jeho zákonný zástupce, není možné odhlédnout od skutečnosti, že v nyní posuzované ústavní stížnosti je zjevná kolize zájmů mezi nezletilým a stěžovatelem, protože ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům, jimiž bylo rozhodnuto o úpravě styku stěžovatele s nezletilým. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] přitom vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého syna či dceru stěžovatele (viz např. usnesení ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 492/15, ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1950/15, ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1521/15, ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1522/15 a ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 626/16, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své judikatuře připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců pouze v případech, které se netýkají úpravy práv a povinností k nezletilému dítěti [srov. nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), který se týkal problematiky darování nemovitosti]. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (viz níže bod 12.), považoval Ústavní soud za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilému pro řízení o ústavní stížnosti podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §29 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud tak není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
10. Ústavní stížnost směřuje zejména vůči skutkovým závěrům obecných soudů, ze stěžovatelovy ústavní stížnosti plyne nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí. Ústavní soud nicméně nemůže přisvědčit těmto námitkám v tom smyslu, že by ze strany obecných soudů došlo k pochybení, které by odůvodňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, potažmo zpochybňovalo výsledek řízení jako takový. Obecné soudy řádně odůvodnily, proč nepřistoupily k úpravě styku v podobě střídavé péče. Okresní soud (v odst. 22 napadeného rozsudku okresního soudu) uvedl, že oba rodiče jsou sice schopni zajišťovat péči o nezletilého, při rozhodování o svěření nezletilého do péče přihlédl však k tomu, že z rodičů je to matka, která nikdy nebránila kontaktům nezletilého s otcem, kdo více respektuje význam druhého rodiče v životě dítěte. Dle jeho závěru lze u matky nezletilého předpokládat, že nebude bránit otci v tom, aby se na péči o nezletilého podílel, když její vztah k osobě otce není rozhodně natolik negativní jako vztah otce k ní. Dodal, že tvrzení stěžovatele o tom, že matka nezletilého je osoba nábožensky poblouzněná s paranoidním vnímáním reality, nadměrně užívající alkohol, se nijak nepotvrdila. Dle okresního soudu nebyl prokázán ani odmítavý postoj nezletilého k matce, když opatrovník měl možnost opakovaně sledovat nezletilého s matkou, jejich interakce dle něj nevykazovala známky narušených vztahů. Krajský soud (v odst. 11 napadeného rozsudku krajského soudu) uvedl, že se ztotožňuje s rozhodnutím okresního soudu, když překážku střídavé péče spatřuje především ve špatném psychickém stavu nezletilého a ve špatné komunikaci mezi rodiči. Nastavený styk stěžovatele a nezletilého považuje krajský soud za velmi rozsáhlý, odpovídající podmínkám rodičů i nezletilého.
11. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilého. Skutečnost, že soud na základě hodnocení důkazů dospěje k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilého. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti okresní soud i krajský soud v napadeném rozhodnutí dostály. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li mezi rodiči a nezletilým ke změně poměrů.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu